Vydání 1/2004

Nejvyšší správní soud neshledal rozporným s vodním zákonem či s jeho principy, stejně jako s principy ochrany ústavnosti, ani samotný výrok napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ani výši pokuty, již žalobce pokládá za nepřiměřenou zamýšlenému cíli a nepřiměřeně tvrdou.

Nejvyšší správní soud zejména neshledává pokutu, jež byla udělena ve výši 150 000 Kč (což představuje na straně jedné patnáctinásobek dolní hranice, na straně druhé však také 1,5 % horní hranice zákonné sazby) nepřiměřeně tvrdou, tím méně pak likvidační ve vztahu k žalobci. Není zcela jasné, jak může mít pokuta ve výši 150 000 Kč likvidační povahu ve vztahu k akciové společnosti, jejíž základní jmění se podle výpisu z obchodního rejstříku pohybuje trvale nad úrovní 80 000 000 Kč, jakkoliv se samozřejmě nejedná o pokutu bagatelní výše. Stejně tak žalobce dostatečně neozřejmuje, v čem spočívá jeho - patrně tíživá - ekonomická a sociální situace, ať už spojení "sociální situace" znamená u žalobce jako akciové společnosti cokoliv.

Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než dát za pravdu správním orgánům obou stupňů, neboť neshledává důvody ani pro zrušení napadaných rozhodnutí, ani pro zmírnění uložené sankce, které by mu umožňoval § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť sankci neshledává nepřiměřeně tvrdou, pokud je vzato v potaz, že se jedná o první podobné pochybení žalobce, který navíc se správními orgány spolupracoval, sankcionoval zaměstnance, kteří pochybení zavinili, a učinil opatření k nápravě; nicméně ukládaná pokuta musí nutně odrážet také výraznou míru znečištění předmětného vodního toku a nesmí mít povahu sankce bagatelní, neboť jako taková by nemohla splnit vůbec svůj sankční účel.

Neobstojí ani námitka tvrzené neústavnosti ustanovení § 118 odst. 1 vodního zákona. V nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., na nějž se žalobce odvolává, bylo úspěšně napadeno ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, které stanovilo částku 500 000 Kč jako spodní hranici pokut pro jistý případ stavební nekázně. V případu nyní posuzovaném ovšem nelze argumentovat likvidační povahou ukládané sankce, jak vyplývá z dosud uvedeného, ani nepřiměřeností spodní hranice pokuty, neboť rozdíl mezi částkou 10 000 Kč v současném vodním zákoně a 500 000 Kč v tehdy napadeném znění zákona stavebního už je rozdílem spíše kvalitativním než pouze kvantitativním, a konečně ani nízkou rozlišovací schopností rozpětí ukládané sankce vzhledem k majetkovým poměrům postihovaných a ke společenské nebezpečnosti jejich deliktů. Na rozdíl od případu souzeného v nálezu Ústavního soudu totiž neobstojí námitka nedostatečného prostoru daného zákonodárcem pro volné uvážení při ukládání sankce: rozdíl mezi tehdy napadaným rozpětím výše pokut od 500 000 Kč do 1 000 000 Kč a dnes žalobcem kritizovaným rozpětím od 10 000 Kč do 10 000 000 Kč je dostatečně zjevný. Ústavní soud navíc v rámci konkrétní kontroly ústavnosti posuzoval uložení pokuty, jež byla dle jeho názoru nepřiměřená majetkovým poměrům žalobkyně a společenské nebezpečnosti jejího pochybení, přestože byla udělena v minimální výši. Zde se jedná o případ zcela jiný, neboť žalovaný zjevně neshledával spodní hranici sazby pokut příliš vysokou, když sám uložil pokutu patnáctinásobně vyšší. Nyní posuzovaný případ má tak zcela jiné okolnosti faktické a právní, stejně jako jsou odlišná obě srovnávaná ustanovení stavebního a vodního zákona, a argumentaci a závěry uváděného nálezu Ústavního soudu nelze v nyní posuzovaném případě vůbec použít.

Neobstojí ani tvrzení, že ČIŽP nepřihlédla ke všem skutečnostem, k nimž podle § 118 odst. 2 vodního zákona přihlédnout měla. S lokálním rozsahem ovlivnění jakosti povrchových vod se rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypořádává vyjmenováním zhoršení kvality toku v oblasti vodohospodářské, hygienické a estetické, po kterém následuje popis stavu znečištěného toku. Rozbor příčin nedovoleného vypouštění vod je pak náplní prakticky celé poslední třetiny odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze tudíž tvrdit, že by správní orgán I. stupně neučinil zadost své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci ve smyslu § 32 odst. 1 spr. ř. a z něj vycházet při uložení pokuty ve smyslu § 118 odst. 2 vodního zákona.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že žalovaný rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a uložil pokutu ve výši přiměřené závažnosti postihovaného deliktu; jeho rozhodnutí tedy odpovídá zákonu.