Vydání 11/2004

Správní orgán I. stupně rozhodnutí o uložení pokuty odůvodnil tím, že žalobce minimálně dne 19. 9. 2000 (rozhodnutí uvádí 19. 9. 2001) provozoval ve svém provozu v D. v lisovně II. lisovací zařízení na pryž, které neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu před vznikem pracovního úrazu v důsledku vniknutí obsluhy zařízení do nebezpečného pracovního prostoru lisu. Čidlo pracovního lisu snímající polohu ochranného krytu v případě, že kryt není v poloze, bylo zablokováno. Toto čidlo zabraňuje možnosti vzniku uvedeného pracovního úrazu. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že tímto žalobce porušil ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a proto podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb. uložil žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč.

Žalovaný při zamítnutí odvolání odmítl námitku žalobce, že postižený zaměstnanec byl před nástupem práce na lisu odborně proškolen a byl zaškolen na práci s konkrétním druhem formy lisu. Žalovaný odkázal na princip tzv. objektivní odpovědnosti za dodržování požadavků předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a dovozoval, že je nerozhodné, jakým způsobem došlo k porušení předpisu, neboť žalobce měl odpovědnost za výsledek, tedy za to, že zařízení bude odpovídat požadavkům předpisu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z citace ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) a odst. 4 a § 138 zákoníku práce a dále z ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, vyplývá základní skutková podstata, na jejímž základě je orgán státního odborného dohledu oprávněn uložit pokutu - tedy v případě porušení předpisu k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů stanovících pracovní podmínky. Jednou z povinností zaměstnavatele (podle dřívější terminologie zákoníku práce "organizace") je provozovat stroje a zařízení a zavádět technologické postupy odpovídající požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Soud dále konstatoval, že z žádného ustanovení zákona dopadajícího na tento případ nevyplývá, že by se organizace (zaměstnavatel) mohla odpovědnosti za takový správní delikt zprostit. Jedná se o odpovědnost objektivní (v teorii označovanou v tomto případě za odpovědnost absolutní). Argumentaci žalobce s odkazem na ustanovení § 191 zákoníku práce proto soud považoval za nepřijatelnou. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalobce za porušení povinnosti provozovat stroj a zařízení odpovídající požadavku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je objektivní, byla žalobci pokuta uložena právem. Proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Žalobce (dále "stěžovatel") v kasační stížnosti podané z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. namítal, že v řízení nebyla náležitě právně posouzena otázka týkající se objektivní odpovědnosti zaměstnavatele tak, jak byla prezentována v napadeném rozhodnutí. Poukazoval na to, že již v žalobě uvedl, že v daném případě není dán jiný předpoklad vzniku odpovědnosti, vyžadovaný ustanovením § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., než porušení předpisu k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů stanovujících pracovní podmínky. Ve smyslu logického a gramatického výkladu se tím míní porušení předpisu ze strany organizace, avšak stěžovatel má za to, že v daném případě k porušení předvídanému těmito předpisy nedošlo. Stěžovatel nesouhlasil s výkladem soudu, že by se nemohl za žádných okolností odpovědnosti zprostit, a vyslovil názor, že skutečně je nutno aplikovat ustanovení § 191 zákoníku práce, které předjímá liberační důvod při jinak objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z provedeného dozoru a přiložených písemností jednoznačně vyplývá, že předmětná událost nastala dne 19. 9. 2000 a k tomuto datu byly úkony zaprotokolovány. Administrativní chybu spočívající v záměně roku, kdy namísto roku 2000 byl uveden rok 2001, Městský soud v Praze řádně odůvodnil a právní skutečnosti hodnotil v plném rozsahu a souvislostech ke dni události, tj. tak, že protiprávní stav trval při provozování lisu dne 19. 9. 2000, neboť výkon dozoru byl na stav k tomuto datu zaměřen, a rok 2001, který se vyskytuje v odůvodněních rozhodnutí, je toliko písařská chyba. Žalovaný dále uvedl, že pokuta byla stěžovateli uložena za prokázané porušení ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tehdy platného v naprostém souladu s ustanovením § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., nikoliv za vznik pracovního úrazu, což je skutečnost pro uložení pokuty nerozhodná. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Kasační stížnost není důvodná.

Pochybení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a d) Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze neshledal. Předně je třeba uvést, že Městský soud v Praze vycházel při posuzování věci z obsahu správního spisu, z něhož lze zjistit, že ve dnech 5., 16. a 17. 10. 2000 správní orgán provedl podle zákona č. 174/1968 Sb. [§ 4 písm. a) tohoto zákona] dozor ke zjištění, zda jsou dodržovány předpisy k zajištění bezpečnosti práce a bezpečnosti technických zařízení a předpisy stanovící pracovní podmínky. Zjistil, že žalobce nejméně dne 19. 9. 2001 (správně 19. 9. 2000) provozoval ve svém provozu v D. v lisovně II. lisovací zařízení na pryž SUB 4040-116, které neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nutno tedy konstatovat, že stěžovatel provozoval zařízení, které bylo v rozporu s předpisy o bezpečnosti práce, přičemž dne 19. 9. 2000 došlo k závažnému pracovnímu úrazu pracovníka stěžovatele Martina M.

Nejvyšší správní soud sdílí názor správních orgánů a posléze i názor soudu o tom, že ze strany stěžovatele došlo k porušení ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v jeho znění ke dni 19. 9. 2000, který organizaci jako zaměstnavateli ukládá povinnost vytvářet podmínky pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci v souladu s předpisy o bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a o ochraně zdraví při práci, zejména pak provozovat stroje a zařízení odpovídající požadavkům bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. V daném případě tedy byly dány předpoklady pro postup správních orgánů podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., podle něhož jsou orgány státního odborného dozoru dále oprávněny ukládat organizacím a podnikajícím fyzickým osobám za porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů stanovících pracovní podmínky pokutu až do částky 500 000 Kč. Namítá-li stěžovatel, že podle jeho názoru v daném případě k porušení předvídanému těmito předpisy nedošlo, nelze s jeho názorem souhlasit. Protože však stěžovatel blíže nekonkretizuje a neodůvodňuje svoje přesvědčení, nelze se ani k jeho námitce blíže vyjádřit.

Nejvyšší správní soud dále sdílí názor správních orgánů a Městského soudu v Praze spočívající v právním závěru, že v daném případě se jedná o objektivní odpovědnost stěžovatele, tedy o odpovědnost, která vzniká bez ohledu na jeho zavinění. Ostatně skutečnost, že nejméně dne 19. 9. 2000 bylo provozováno zařízení se zablokovaným čidlem snímajícím polohu ochranného krytu, tedy v rozporu s požadavky bezpečnostních předpisů, stěžovatel nezpochybňuje.

Jak již uvedl Městský soud v Praze, odpovědnost organizace (právnické osoby) je odpovědností objektivní, což znamená, že subjekt odpovídá za porušení právních povinností zásadně bez ohledu na zavinění. Podle právní teorie je konstrukce odpovědnosti bez zavinění odůvodňována teoretickými i praktickými důvody. Zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení povinnosti právnickou osobou je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, je velmi obtížné a otázka podílu jednotlivců na protiprávním jednání je problematická. Z tohoto pohledu je třeba přistupovat k posouzení projednávané věci: pro řízení o uložení pokuty za správní delikt právnické osoby není tedy podstatný podíl jednotlivých pracovníků organizace na vzniku protiprávního jednání, ale zjištění samotného protiprávního jednání (protiprávního stavu). Tím je v posuzované věci zjištění, že nejméně dne 19. 9. 2000 provozoval stěžovatel ve svém provozu lisovací zařízení, u něhož nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu, protože bylo zablokováno čidlo snímající polohu ochranného krytu pracovního prostoru. Tento zjištěný stav je třeba považovat za porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jak již bylo výše uvedeno.

Stěžovatel se dovolává toho, že protiprávní stav nebyl vyvolán zaviněním organizace, ale zaviněním jejího pracovníka Martina M., u něhož došlo dne 19. 9. 2000 k závažnému pracovnímu úrazu.

V posuzované věci ale není projednávána odpovědnost za škodu způsobenou při pracovních úrazech podle § 190 a násl. zákoníku práce, nýbrž jde o posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, tj. o posouzení, zda došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu, tj. k porušení povinností uvedených v ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jako základního předpokladu pro postup žalovaného podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb.

Jestliže tedy ve věci nešlo o posouzení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu podle § 190 a násl. zákoníku práce, nebylo možno aplikovat ustanovení § 191 tohoto zákona, které stanoví podmínky pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele (případně částečné zproštění odpovědnosti) za škodu při pracovním úrazu, avšak pouze ve vztahu k zaměstnanci, a to podle části třetí hlavy osmé zákoníku práce, tedy ve věci, o níž rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. V přezkumném soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla uložena pokuta podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb. za porušení povinnosti uvedené v § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nelze aplikovat ustanovení § 191 zákoníku práce, neboť uvedené ustanovení je možno použít pouze v občanském soudním řízení o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech, tedy v řízení, které je upraveno v části třetí hlavě osmé zákoníku práce. Postup žalovaného v posuzované věci byl odůvodněn zjištěním porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce ze strany stěžovatele, v němž zjišťování zákonných podmínek rozhodných pro posouzení zavinění z hlediska náhrady škody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem není právně , neboť nemůže uložení pokuty ani její výši ovlivnit. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tvrzený stěžovatelem nebyl v posuzované věci zjištěn; námitka důvodná není.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).