Vydání 11/2004

Žalovaná k žalobním námitkám ve vyjádření uvedla, že podle obsahu žaloby se žalobce v červnu roku 2000 dotazoval především na plnění informační povinnosti za rok 1999 podle § 80 odst. 1 zákona o cenných papírech (roční zpráva). V případě informační povinnosti za první pololetí roku 2000 (tedy podle § 80 odst. 3 téhož zákona) zaměstnankyně žalované podle předkládací zprávy správního orgánu I. stupně v předmětném rozhovoru sdělila, že žalobce tuto povinnost plnit nemusí, pokud ukončí likvidaci ještě před jejím vznikem. Kdyby však před vznikem povinnosti likvidaci neukončil, povinnost by mu vznikla. Žalobce navíc nemohl být v dobré víře ani pokud jde o zaslání roční zprávy za rok 1999, neboť sám přiznává, že měl žalované za toto období zaslat rozvahu, výsledovku a výpis z obchodního rejstříku, a v případě skončení likvidace i zprávu o likvidaci. Zaměstnankyně žalované tedy žalobci sdělila, že má za rok 1999 žalované zaslat potřebné dokumenty v zúženém rozsahu, nikoliv že informační povinnosti podle § 80 odst. 1 zákona o cenných papírech nepodléhá. Tím spíše tedy žalobce neměl na základě předmětného rozhovoru důvod domnívat se, že se na něj nevztahuje informační povinnost za první pololetí roku 2000. Žalovaná již v rozhodnutí o rozkladu upozornila na rozhodnutí ze dne 21. 9. 2000, v němž žalobci uložila opatření k nápravě za porušení § 80 odst. 1 zákona o cenných papírech (neuveřejnění zprávy o výsledcích hospodaření a o finanční situaci za rok 1999 v zákonem stanovené lhůtě). Žalovaná v tomto rozhodnutí zdůraznila, že vyžaduje plnění informační povinnosti emitentů veřejně obchodovatelných cenných papírů podle § 80 zákona o cenných papírech (tedy včetně odstavce 3 citovaného ustanovení) také tehdy, pokud emitent vstoupil do likvidace. Dále upozornila, že pravidelná informační povinnost vzniká dvakrát ročně, přičemž se jedná o povinnost zaslat roční a pololetní zprávu o výsledcích hospodaření a hospodářské situaci. Ze zmíněného rozhodnutí tedy nepochybně vyplývalo, že žalovaná bude vyžadovat od žalobce plnění informační povinnosti za první pololetí roku 2000. Přestože žalobce toto rozhodnutí obdržel již dne 2. 10. 2000, zaslal žalované příslušné dokumenty až dne 10. 1. 2001. S ohledem na výše uvedené považuje žalovaná námitku týkající se dobré víry žalobce za nevěrohodnou a účelovou. Dále žalovaná poukázala na to, že bez ohledu na obsah zmíněného rozhovoru je třeba konstatovat, že dotyčná povinnost vyplývá ze zákona.

K otázce výše uložené sankce žalovaná uvedla, že podle § 86 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 82 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech byla žalovaná oprávněna uložit emitentovi veřejně obchodovatelného cenného papíru za porušení informační povinnosti podle § 80 téhož zákona pokutu až do výše 5 000 000 Kč. Žalovaná při rozhodování vycházela v souladu s § 87 odst. 1 zákona o cenných papírech zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. V rozhodnutí o rozkladu s dostatečnou určitostí specifikovala jednotlivá kritéria, jež vzal správní orgán v I. stupni při stanovení výše pokuty v úvahu, a zároveň uvedla, jak tato hlediska hodnotila. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom naprosto zřejmé, že žalovaná zohlednila mimo jiné i hospodářskou situaci žalobce, neboť především s přihlédnutím k uvedenému kritériu snížila pokutu uloženou žalobci v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. S ohledem na okolnosti případu považuje žalovaná pokutu ve výši 80 000 Kč za přiměřenou a je přesvědčena, že při určení její výše postupovala v souladu se zákonem. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu a neshledal žalobu důvodnou; vycházel přitom z následujících skutečností a úvah.

Obdobně, jak je tomu u většiny správních deliktů (s výjimkou především přestupků), i v případě správní sankce podle ustanovení § 86 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech se jedná o objektivní odpovědnost (odpovědnost za protiprávní jednání bez podmínky zavinění). Skutečnost, že subjekt, který se dopustil protiprávního jednání, jednal v dobré víře, nemůže být důvodem zproštění této sankční odpovědnosti. Dle názoru soudu však i se zřetelem na ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona může mít takováto okolnost vliv na stanovení výše uložené pokuty. Nejvyšší správní soud však nedospěl k závěru, že by výše v tomto případě uložené pokuty byla zjevně nepřiměřená.

Žalovaná nejen ve svém vyjádření, ale již i v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí právem poukázala na rozhodnutí ze dne 21. 9. 2000 (rozhodnutí o nápravných opatřeních), které bylo žalobci doručeno dne 2. 10. 2000 a z kterého bylo zřejmé, že povinnosti podle ustanovení § 80 citovaného zákona včetně odstavce 3 se na žalobce plně vztahují. Ke splnění této povinnosti však došlo až 10. 1. 2001, tedy s dalšími nepřiměřenými průtahy. Podle názoru soudu mělo být impulsem pro prověření, zda se citované povinnosti vztahují i na společnost v likvidaci (a to i pokud by pracovnice Komise pro cenné papíry podala nepřesnou informaci), již samotné oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20. 7. 2000.

Pro úplnost je třeba uvést, že prezidium žalované se vypořádalo (pokud se týká výše pokuty) i s hospodářskou situací žalobce. Obecný poukaz na tíživou situaci žalobce nemůže z hlediska žalobních námitek obstát.