Vydání 5/2006

Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2002 změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 9. 2001 o uložení pokuty za ohrožení životního prostředí tak, že celková pokuta se stanovuje ve výši 800 000 Kč a současně se vypouští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří a bodem 8 - nezpracování nahodilých těžeb a nově se stanoví rozdělení výnosu pokuty. V ostatních částech zůstalo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezměněno.

Žalobce rozhodnutí napadl u Vrchního soudu v Praze; namítl, že dne 30. 5. 1991 uzavřel smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. Jaroslavem Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářského využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje. Žalobce přitom poskytl do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III této smlouvy je Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Proto veškerou lesní činnost vykonával Ing. Š., a nikoliv žalobce jako vlastník lesa. Ustanovení § 4 zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen "zákon č. 282/1991 Sb."), umožňuje uložit pokutu až do výše jednoho milionu Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svou činností ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích způsoby uvedenými pod písmeny a) až e); takovou osobou mohl být jen Ing. Š. Žalovaný však zastává nesprávný názor dovozující odpovědnost žalobce z pouhého faktu, že je vlastníkem lesa.

Žalobce dále namítl, že odpovědnost za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. předpokládá naplnění znaku zavinění, avšak otázce subjektivní stránky správního deliktu nebyla věnována žádná pozornost. Z rozhodnutí také vůbec nevyplynulo, v jakých případech uvedených pod body 1 - 8 se žalobce dopustil deliktu podle písm. b) a v jakých podle písm. c). Namítl rovněž, že rozhodnutí žalovaného sice změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že jednak snížilo výši pokuty na částku 800 000 Kč a jednak vypustilo z rozhodnutí správního orgánu I. stupně dvě skupiny případů údajného ohrožení životního prostředí, avšak zatímco ve vlastním výroku nezměnilo naplnění skutkové podstaty podle § 4 písm. b) a c) zákona, v odůvodnění uvedlo, že vypuštěním případů pod body 7 a 8 žalobcovu odvolání nepřímo vyhovělo. Dále žalobce poukázal na to, že zároveň zůstalo nezměněno návětí skutkové části výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle něhož se všech původních osmi případů dopustil zaviněně. Otázkou zavinění se nezabýval ani žalovaný.

Ze správního spisu vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti:

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 18. 9. 2001 byla žalobci uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b) a c) zákona č. 282/1991 Sb., za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Ve skutkové části výroku jsou uvedeny případy, v nichž podle inspekce došlo k zaviněnému ohrožení životního prostředí poškozením funkcí lesů, a to následovně: 1. nezalesnění holin do dvou let od jejich vzniku - výjimky nebyly vydány: 1,61 ha - 4 případy, 2. seč holá přesahující povolenou výměru 1 ha - výjimka nebyla vydána: 1,13 ha - 1 případ, 3. přiřazení seče holé ke kultuře po celé ploše nezajištěné: 3 případy, 4. nezajištění kultury do 7 let od vzniku holiny - výjimky nebyly vydány: 19,73 ha - 20 případů, 5. zanedbání povinné péče o založené kultury, jejichž nevylepšováním déle než 2 roky vznikly souvislé holiny z nezdaru zalesnění: 11,01 ha - 23 případů, 6. nesplnění závazného ustanovení LHP do konce decennia - minimální plošný rozsah naléhavé výchovy mladých porostů do 40 let věku: 77,50 ha - 45 případů, 7. škody způsobené zvěří: 40,40 ha - 30 případů, 8. nedodržení povinnosti zpracování těžeb nahodilých, při pokračování v těžbách úmyslných: 95 m3 - 6 případů.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli Ing. Jaroslavu Š. Dále namítl, že sám nezavinil žádné porušení dotčených předpisů.

Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že celková pokuta se stanovuje na 800 000 Kč a současně se vypouští činnosti uvedené pod bodem 7 - škody způsobené zvěří - a bodem 8 - nezpracování nahodilých těžeb. Nově také stanovil rozdělení výnosu pokuty. V ostatních částech napadené rozhodnutí nezměnil. V odůvodnění žalovaný především uvedl, že pokud jde o skutkové podstaty pod bodem 7 a pod bodem 8, nelze s ohledem na stáří prověřovaných porostů a zjištěný rozsah (plošný) zjistit skutečnou dobu vzniku poškození okusem, ohryzem, loupáním a vytloukáním a totéž se týká problematiky nezpracovaných nahodilých těžeb. Proto jsou tyto skutkové podstaty vypuštěny. Dále uvedl, že vypuštěním zmíněných případů lze pak zbývající případy podřadit pod jediné ustanovení podle § 4 písm. b) zákona č. 282/1991 Sb. a s ohledem na uvedené je důvodné "uložit jedinou pokutu s přihlédnutím k závažnosti všech zjištěných, prokázaných a zákonu neodporujících skutečností". Pokud jde o žalobcovu námitku, že měla být dovozována odpovědnost vůči Ing. Jaroslavu Š. na základě smlouvy o sdružení mezi žalobcem a posléze jmenovaným, pak žalovaný má za to, že u žalobce je dána odpovědnost za výsledek, tj. za stav majetku, a tu je nutno odvozovat ze způsobu hospodaření s majetkem a z vlastnictví majetku samého. Odpovědnost Ing. Š. nepodléhá pravomoci žalovaného: mohla by být posuzována toliko příslušným soudem. Pokud se týká námitky zaviněného jednání, bylo této námitce nepřímo vyhověno vypuštěním skutkových podstat uvedených ve výroku pod bodem 7 a 8; pro ustanovení § 4 písm. b) citovaného zákona pak není zaviněné jednání zákonným předpokladem.

Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.