694/2005
Správní trestání a běh lhůty pro uložení pokuty
Ej 325/2005
Správní trestání: běh lhůty pro uložení pokuty
k § 20 odst. 6 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 301/1995 Sb.*)
k § 41 soudního řádu správního
Správní orgán, jehož rozhodnutí o uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuplynula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty.**) Jinak musí řízení o uložení pokuty zastavit podle § 30 správního řádu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 4 As 27/2004-71)
Věc:
Společnost s ručením omezeným C. v P. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalované.Žalovaná uložila žalobci rozhodnutím ze dne 25. 9. 2001 podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“), pokutu 2 miliony Kč za opakované porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o vysílání. Šlo o vysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době mezi 6. a 22. hodinou („Áčko Šárky Kubelkové“, tzv.
talkshow
na téma „Živím se svým tělem“, odvysílaný dne 26. 2. 1998 v čase od 16.40 hodin), přičemž na porušení či porušování § 5 odst. 1 písm. d) zákona o vysílání upozornila žalovaná žalobce již několikrát, a to ve spojení s jinými programy, odvysílanými dne 18. 11. 1995, 21. 1. 1996, 21. 4. 1996; ve dvou případech již byla také uložena pokuta.V žalobě podané k Městskému soudu v Praze žalobce zejména namítal, že pokutu uvedenou v předmětném rozhodnutí nebylo již možno uložit, protože deliktní odpovědnost dávno zanikla. Podle § 20 odst. 6 zákona o vysílání lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000, Rada se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. První rozhodnutí Rady ve výše uvedené věci je sice datováno dnem 27. 5. 1998, to však Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 1999. Druhé rozhodnutí Rady je datováno dnem 25. 9. 2001. Přitom ze žádného tehdejšího ustanovení občanského soudního řádu nebo správního řádu nevyplývá, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací rozsudek soudu lhůta uvedená v § 20 odst. 6 zákona o vysílání neběžela. Proto měla Rada v souladu s § 30 správního řádu řízení zastavit.
Městský soud v Praze se s touto námitkou ztotožnil a napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku kasační stížnost. Namítla nesprávné posouzení právní otázky spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto. K tomu, aby byla pokuta uložena ve lhůtě, je nutno podle stěžovatelky vydat rozhodnutí, event. ho oznámit účastníku řízení, není však nutno, aby rozhodnutí nabylo právní moci. V současné době podle soudního řádu správního po dobu řízení před soudem lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty neběží. U starších případů nelze podle stěžovatelky vyloučit výklad zastávaný Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. 2 A 11/2001 (Soudní
judikatura
ve věcech správních 964/2002), podle nějž se uložením pokuty rozumí již vydání rozhodnutí, resp. jeho oznámení. Předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27. 5. 1998.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být pokuta uložena, nýbrž posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvody kasační stížnosti důvody podřaditelné pod důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci.
Pokud stěžovatelka namítala nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto, s tím, že předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2. 1998 a stěžovatelka o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27. 5. 1998, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Podle § 20 odst. 6 zákona o vysílání bylo možno uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy se Rada o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998. Objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000. Stěžovatelka se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 9. 2001, tedy zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní, tak i objektivní lhůta k uložení pokuty již uplynula.
Pro tento závěr není nijak rozhodné tvrzení stěžovatelky, že pokuta byla uložena včas, neboť byla uložena již dne 27. 5. 1998. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že toto v dané věci „první“ rozhodnutí je sice ze dne 27. 5. 1998, nicméně toto rozhodnutí Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 1999 a věc vrátil k dalšímu řízení. Předmětem nynějšího přezkumného řízení je následné, „druhé“ rozhodnutí v předmětné věci, které je datováno dnem 25. 9. 2001. K datu vydání tohoto rozhodnutí již není možno pro potřeby počítání lhůt k uložení pokuty přihlížet, neboť ze žádného ustanovení tehdy
relevantní
právní úpravy (občanského soudního řádu nebo správního řádu) nevyplývalo, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací rozsudek soudu lhůta uvedená v § 20 odst. 6 zákona o vysílání neběžela (to na rozdíl od současného stavu, kdy se běh takové lhůty po dobu řízení před soudem podle § 41 s. ř. s. staví). Proto měla stěžovatelka v souladu s § 30 správního řádu toto řízení o „druhém“ rozhodnutí pro uplynutí subjektivní a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty zastavit.Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatelka nepostupovala správně, když poté, co bylo její „první“ rozhodnutí ve výše uvedené věci ze dne 27. 5. 1998 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999 zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, ve věci dále rozhodovala meritorně. Pro uplynutí subjektivní i objektivní lhůty k uložení pokuty měla předmětné řízení podle § 30 správního řádu zastavit. Její rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001 bylo vydáno zcela zjevně v době, kdy subjektivní i objektivní lhůta k uložení pokuty již uplynula.
(uch)
*) Zákon č. 468/1991 Sb. byl zrušen zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. Nyní viz obsahově obdobné ustanovení § 61 nového zákona.
**) Po datu 1. 1. 2003 viz však speciální ustanovení § 41 s. ř. s. o běhu některých lhůt.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.