Vydání 1/2005

Stěžovatelka postoupila městskému soudu žaloby, rozhodnutí, doklady a vyjádření, a to ve věci žádosti o sirotčí důchod ke sp. zn. 2 Cad 56/2003 a ve věci žádosti o vdovský důchod ke sp. zn. 1 Cad 60/2003. Dne 2. 12. 2003 byl stěžovatelce doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 Cad 60/2003, kterým byla zamítnuta žaloba Etely D. proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 4. 9. 2002, čj. ... - č. II (zamítající žádost Etely D. o vdovský důchod po jejím zemřelém manželovi Vojtěchu D.).

Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyně podala u stěžovatelky 16. 9. 2002 návrh na přezkoumání rozhodnutí ze dne 4. 9. 2002, čj. ... - č. I, II (ve věci sirotčího i vdovského důchodu), v němž namítla, že její manžel Vojtěch D. splňoval podmínky pro získání starobního důchodu, neboť posledních deset let před smrtí pracoval u ČSD, na území Kanady nepracoval a zemřel 18 měsíců po příjezdu, v době, kdy byly děti nezletilé. Tento návrh (žalobu) stěžovatelka předložila Nejvyššímu správnímu soudu (7. 3. 2003) s vyjádřením k návrhu směřujícímu proti jejímu rozhodnutí č. I (o nároku na sirotčí důchod). Nejvyšší správní soud postoupil návrh (žalobu) Městskému soudu v Praze, který současně určil příslušným k projednání a rozhodnutí. K výzvě městského soudu zmocněnkyně žalobkyně doplnila náležitosti žaloby podáním ze dne 19. 11. 2003, v němž výslovně označila napadené rozhodnutí ČSSZ "ze dne 4. 9. 2002, č. I, čj. ...". Věcně pak argumentovala pouze ve vztahu k nároku nezletilých dětí na sirotčí důchod a konečný návrh směřovala ke zrušení rozhodnutí ČSSZ "ze dne 4. 9. 2002, č. I, čj. ...".

Vyjádření České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 9. 2003 se vztahovalo rovněž k nároku dětí na sirotčí důchod. Při jednání soudu nebylo v protokolu specifikováno, které rozhodnutí je předmětem řízení, byla čtena žaloba z č. l. 1 (původní návrh) včetně jejího doplnění ze dne 19. 11. 2003, k důkazu bylo konstatováno rozhodnutí ČSSZ č. I a byl proveden důkaz dávkovým spisem včetně rozhodnutí č. II. Na to byl vyhlášen rozsudek, v 1. výroku zamítající žalobu proti rozhodnutí č. I, ve 2. výroku zrušující rozhodnutí č. II včetně vrácení této věci k dalšímu řízení.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Cad 60/2003 ale vyplývá, že rozsudkem ze dne 25. 11. 2003 byla zamítnuta žaloba Etely D. proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 9. 2002, čj. ... - č. II; rozsudek nabyl právní moci dne 2. 12. 2003. Rozsudek se týkal vdovského důchodu, soud jednal na základě shodného návrhu (žaloby) žalobkyně jako ve věci sp. zn. 2 Cad 56/2003, ovšem usnesením ze dne 4. 6. 2003 soud vyloučil žalobu směřující proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 4. 9. 2002, č. I, čj. ... k samostatnému projednání (spis 2 Cad 56/2003 již v té době byl veden).

Kasační stížností jsou uplatněny důvody nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a důvody nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající ve vadě řízení před soudem, který rozhodl o návrhu, o němž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí v případě, bylo-li řízení před soudem zmatečné. Zmatečností řízení před soudem se podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. rozumí mj. chybějící podmínky řízení.

Základní podmínkou řízení před soudem ve správním soudnictví je existence návrhu nebo žaloby, v případě soudního přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí je to existence žaloby proti tomuto rozhodnutí směřující [§ 4 odst. 1 písm. a), § 5, § 32 s. ř. s.]. Žalobkyně v daném případě sice v původním návrhu vyjádřila obecně nesouhlas s oběma rozhodnutími, ovšem k výzvě soudu specifikovala jako napadené rozhodnutí pouze rozhodnutí č. I a proti němu směřoval i obsah doplnění žaloby a žalobní . Z toho plyne, že žalobu podala žalobkyně jen proti rozhodnutí č. I (ve věci sirotčího důchodu dětí) a jen o tomto návrhu mohl soud jednat a rozhodovat. Tomu nasvědčuje i existence druhé žaloby směřující proti rozhodnutí č. II (ve věci vdovského důchodu) projednané soudem pod sp. zn. 1 Cad 60/2003. Předmětem obou správních rozhodnutí přitom byly samostatné a na sobě nezávislé nároky. Městský soud napadeným výrokem rozsudku rozhodl o zrušení rozhodnutí, proti němuž žaloba nesměřovala. Takový postup je třeba považovat za zmatečný.

Je-li rozsudek soudu zmatečný, nemůže již Nejvyšší správní soud zkoumat důvodnost věcných kasačních námitek, stejně tak jako vážit skutečnost, zda daným rozhodnutím došlo k porušení překážky věci rozhodnuté ().

Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil podle § 110 odst. 1. s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, čj. 2 Cad 56/2003-20, ve 2. výroku zrušujícím rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 9. 2002, čj. ... - č. II. Citované ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. se zrušením rozhodnutí spojuje vrácení věci soudu k dalšímu řízení a v odst. 3 s vázaností právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. To ovšem přichází v úvahu jen tam, kde po zrušení rozhodnutí v kasačním řízení zůstává nějaký návrh, o němž musí soud rozhodnout. Tak tomu není tam, kde zmatečnost zrušeného rozhodnutí spočívala v neexistenci návrhu - žaloby. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl pouze o zrušení zmatečného výroku rozsudku, který v ostatních částech kasační stížností napaden nebyl. Nepřichází v úvahu ani postup podle § 110 odst. 1 věty prvé za středníkem - se zrušením výroku spojené odmítnutí návrhu či zastavení řízení - neboť návrh zahajující řízení ohledně městským soudem zrušeného správního rozhodnutí v daném případě podán nebyl. Pokud byl podán samostatně, byl veden v jiném spise a bylo o něm rozhodnuto v jiném řízení.

Vzhledem k tomu, že věc není vrácena městskému soudu k dalšímu řízení, nemůže městský soud rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s. Rozhodne o nich proto Nejvyšší správní soud. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení o kasační stížnosti úspěšná nebyla (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.). Stěžovatelka byla v kasačním řízení úspěšná, ale ustanovení o náhradě nákladů řízení v jejím případě neplatí (§ 60 odst. 2, § 120 s. ř. s.). Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.