Ej 122/2004
Řízení před soudem: uspokojení navrhovatele
k § 62 soudního řádu správního
Soud usnesením podle § 62 odst. 4 s. ř. s. zastaví řízení pro uspokojení navrhovatele i přes jeho vyjádření, že odpůrcovým novým rozhodnutím nebyl uspokojen, protože se jeho původním rozhodnutím cítí být morálně poškozen a navrhuje jeho zrušení, pokud navrhovatel současně připouští, že mu odpůrce novým rozhodnutím částku v požadované výši přiznal a také mu ji již poukázal.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. A 9/2003-33)
Věc:
Tomáš K. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.").
Žalobce podal žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Žádost uplatnil jako politický vězeň vězněný mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a odkázal v ní na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 1991 a na potvrzení o celkové době vazby a výkonu trestu vydané vězeňskou službou dne 20. 2. 2002, z nichž vyplývalo, že byl ve vazbě od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 1991 vyplynulo, že tento soud projednal stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem České republiky podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci Tomáše K. a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že usnesením Městského soudu v Praze z 12. 5. 1987 a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k § 118 odst. 1 trestního zákona v neprospěch obviněného Tomáše K. Toto usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 11. 3. 1987 byly v rozsahu vysloveného porušení zákona zrušeny. Dále byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Na základě shora citovaných listinných důkazů žalovaná zamítla žalobcovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., protože mu na poskytnutí této jednorázové peněžní částky za dobu od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987 nevznikl, podle jejího názoru, nárok.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce dne 15. 11. 2002 u Vrchního soudu v Praze opravný prostředek, v němž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vyhovění své žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Žalovaná písemností ze dne 24. 10. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu oznámila, že po vydání napadeného rozhodnutí vyšly najevo nové skutečnosti prokazující žalobcův nárok na přiznání jednorázové peněžní částky podle zák. č. 261/2001 Sb., takže žalovaná ve věci vydá nové rozhodnutí, kterým žalobcově žádosti vyhoví, a požádala proto Nejvyšší správní soud o stanovení lhůty k vydání nového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud stanovil žalované podle § 62 odst. 2 s. ř. s. lhůtu k vydání nového rozhodnutí v délce jednoho měsíce od doručení přípisu ze dne 11. 11. 2003. Tento přípis byl žalované doručen dne 14. 11. 2003.
Dne 5. 12. 2003 vydala žalovaná rozhodnutí, jímž žalobci Tomáši K. podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987. Protože jeho věznění bylo kratší než jeden rok, ale trvalo alespoň tři měsíce, náleží mu jednorázová peněžní částka ve výši 60 000 Kč. Toto rozhodnutí doručila žalovaná žalobci do vlastních rukou dne 10. 12. 2003.
Nejvyšší správní soud vyzval žalobce, aby se vyjádřil, zda byl postupem žalované uspokojen.
Žalobce přípisem sdělil, že rozhodnutím žalované ze dne 5. 12. 2003 nebyla uspokojena jeho práva, i když mu byla přiznána a následně i poukázána jednorázová částka 60 000 Kč jako odškodnění za dobu nespravedlivého věznění, protože tím, že žalovaná původně jeho žádost zamítla, a tedy mu odškodnění odepřela, fakticky i právně prohlásila, že byl vězněn po právu. Veřejnost zaznamenala toto rozhodnutí a vzala jej v úvahu negativním směrem vůči jeho osobě. Žalobce proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení podle § 132 s. ř. s., řízení zastavil usnesením podle § 62 odst. 4 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Z žalobcova přípisu došlého Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 2. 2004 nevyplývá, že by žalobce uplatňoval u žalované přiznání a vyplacení částky vyšší než 60 000 Kč jako odškodnění za dobu nezákonného věznění, a žalobce ani netvrdí, že by byl vězněn po delší dobu, než za kterou mu byla přiznána jednorázová peněžní částka, tj. dobu od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987. Porovnáním obsahu správního spisu a zejména v něm založené žalobcovy žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. a k ní připojených dokladů a rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2003 dochází Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaná přiznala žalobci podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987, tedy za žalobcem uplatněnou dobu neoprávněného věznění.
Žalobcovy nároky podle citovaného zákona č. 261/2001 Sb. tedy žalovaná následným rozhodnutím ze dne 5. 12. 2003 zcela uspokojila. Žalobci jde o to, aby byla odstraněna morální a občanská újma, kterou mu - podle jeho přesvědčení - způsobila žalovaná tím, že mu původně odškodnění odepřela. Náhrady za takto pociťovanou morální a občanskou újmu chce dosáhnout tím, že Nejvyšší správní soud zruší původní rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2002 zamítající jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Podle § 62 odst. 4 s. ř. s. zastaví soud usnesením řízení, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud zastaví řízení i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo. Z obsahu soudního spisu, z obsahu správního spisu a konečně i ze žalobcova přípisu ze dne 16. 2. 2004 došlého Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 2. 2004 je zřejmé, že k uspokojení žalobcova nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. v zákonném rozsahu došlo rozhodnutím žalované ze dne 5. 12. 2003. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2003 přiznávající žalobci jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 2. 9. 1986 do 22. 1. 1987, na základě něhož žalovaná již žalobci - podle jeho tvrzení - tuto částku také vyplatila, nenabylo dosud právní moci. Právní moci toto rozhodnutí nabude až právní mocí rozhodnutí soudu o zastavení řízení (§ 62 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto postupoval podle § 62 odst. 4 s. ř. s., a protože ze všech okolností případu je zřejmé, že k uspokojení žalobce vydáním následného rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2003 došlo, řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2002 zastavil.