434/2005
Správní soudnictví a rozhodnutí předběžné povahy
Ej 507/2004
Řízení před soudem: rozhodnutí předběžné povahy
k § 70 písm. b) soudního řádu správního
k § 34 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví)
Rozhodnutí Ministerstva financí o předběžném opatření podle § 34 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, je vyloučeno ze soudního přezkoumání ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. jakožto rozhodnutí předběžné povahy.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2004, čj. 6 A 119/2001-74)
Věc:
Akciová společnost pojišťovna M. (dříve pojišťovna U.) v P. proti Ministerstvu financí o předběžné opatření, jímž byla žalobci uložena povinnost nenakládat bez souhlasu žalovaného s vlastními aktivy.Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 23. 5. 2001, označeným jako "rozhodnutí o předběžném opatření", uložilo žalobci podle § 34 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví povinnost nenakládat bez souhlasu ministerstva s vlastními aktivy. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že při kontrole výkazů o výši technických rezerv a o jejich umístění k 31. 5. 2000, předložených žalobcem dne 27. 7. 2000, ministerstvo zjistilo, že vykazovaná výše technických rezerv 34 902 000 Kč je kryta pouze finančním umístěním v hodnotě 18 126 000 Kč a dále že v tomto výkazu je částečně uplatněna
kauce
složená ve prospěch ministerstva. V hospodaření pojišťovny byly v následně zahájeném správním řízení zjištěny závažné nedostatky (k 31. 7. 2000 dosáhla ztráta pojišťovny 135 174 000 Kč, a přesáhla tak polovinu jejího základního jmění) a vzhledem k této skutečnosti, jakož i k tomu, že předchozí opatření ministerstva pojišťovna plnila pouze částečně nebo je neplnila vůbec, vydalo ministerstvo rozhodnutí o předběžném opatření dle § 34 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví, aby tak do doby, než nabude právní moci rozhodnutí ve věci, byly zajištěny právem chráněné zájmy fyzických nebo právnických osob, které nejsou účastníky správního řízení. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že ministerstvo zruší předběžné opatření, jakmile pomine důvod, pro který bylo nařízeno; jinak pozbude účinnosti dnem, kdy rozhodnutí ve věci nabylo právní moci (§ 43 odst. 2 správního řádu).O rozkladu žalobce ze dne 4. 10. 2000 proti rozhodnutí o předběžném opatření rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad jako nedůvodný zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil.
V žalobě ze dne 14. 8. 2001 žalobce uvádí, že rozhodnutí ministra financí i jemu předcházející rozhodnutí ministerstva jsou nesprávná a nezákonná a řízení předcházející jejich vydání vykazují závažné vady. K přípustnosti žaloby žalobce uváděl, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy ve smyslu (tehdy účinného) ustanovení § 248 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Rozhodovací praxe vykládá citované ustanovení tak, že rozhodnutí má "předběžnou povahu" ve vztahu k následnému rozhodování správního orgánu, např. zaujetí závazného stanoviska či vydání tzv. podkladového rozhodnutí. Za takové rozhodnutí předběžné povahy však rozhodně nelze považovat napadené rozhodnutí. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (č. 276/2001 Sb.), kterým se dnem 31. 12. 2002 zrušuje část pátá občanského soudního řádu, je navíc třeba poukázat na rozpor stávající právní úpravy s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy i s ústavním pořádkem České republiky. Jakákoliv současná omezení přezkumu správních rozhodnutí je proto třeba vykládat co nejužším způsobem. V dalších žalobních bodech žalobce poukazoval na vady řízení a na nezákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, žalobu jako nepřípustnou odmítl [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Z odůvodnění:
Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. - nestanoví-li tento zákon jinak - soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Dle § 68 odst. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle § 70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy.
Rozhodnutí Ministerstva financí o předběžném opatření bylo vydáno podle § 34 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví. Podle tohoto ustanovení je kromě případů, kdy lze uložit předběžné opatření podle správního řádu, ministerstvo oprávněno při výkonu státního dozoru podle tohoto zákona uložit předběžné opatření také tehdy, jestliže je to třeba k zajištění právem chráněných zájmů fyzických nebo právnických osob, které nejsou účastníky správního řízení, nebo jestliže by byl výkon konečného rozhodnutí zmařen či vážně ohrožen. Takové předběžné opatření spočívá v uložení povinnosti pojišťovně nebo zajišťovně nenakládat bez souhlasu ministerstva vlastními aktivy.
Věc, kterou má tento soud řešit, spadá pod kompetenční výluku, jak je uvedena v § 70 s. ř. s. Rozhodnutí, jež se stalo předmětem žaloby, je nejen z hlediska formálních znaků, tedy označení rozhodnutí, nýbrž i z hlediska obsahu úkonem předběžné povahy, jenž si neklade za cíl s konečnou platností rozhodnout. Z povahy rozhodnutí samého, ale rovněž z poukazu na § 43 odst. 2 správního řádu, který je v rozhodnutí I. stupně výslovně obsažen, nelze v napadeném rozhodnutí vskutku hledat úkon jiný než povahy předběžné. Konečně postup žalovaného vychází z § 34 zákona o pojišťovnictví a § 43 správního řádu. Právo fyzické i právnické osoby na soudní ochranu je však dostatečně zajištěno tím, že z pravomoci soudu není vyňato přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které má povahu rozhodnutí konečného.
Napadené rozhodnutí neupravuje předmět svého zájmu definitivně, nýbrž pouze dočasně, a to z důvodů jasně vyjádřených. Jak již vyložil Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 8/99), z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Toto ustanovení navazuje na první větu čl. 36 odst. 2 Listiny. Druhá věta tohoto ustanovení má na mysli jiná základní práva a svobody než základní právo na soudní ochranu: v opačném případě by totiž vyloučení práva na soudní ochranu bylo vždy v rozporu s Listinou a dovětek první věty druhého odstavce čl. 36 Listiny by neměl smysl.
Přechodná ustanovení soudního řádu správního nepředstavují diskontinuitu, v jejímž důsledku by se účastníci řízení ocitli v horším procesním postavení než v době podání žaloby; stejně tak nepředstavují ani zlepšení jejich výchozí pozice v tom smyslu, že by se věci (např. rozhodnutí, úkony, nečinnost), které nebylo možno napadnout správní žalobou podle předpisů účinných k 31. 12. 2002, bez dalšího mohly stát legitimním titulem pro jednání soudu podle tohoto zákona. Respektování výhrad Ústavního soudu k části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, je naplněno také v pokynu § 130 odst. 1 s. ř. s., který na řečený díl první hlavy II části třetí odkazuje; z aplikace samozřejmě není vyloučena ani hlava I pojednávající o obecných ustanoveních o řízení, bez níž by nemohl soud jednat. Ustanovení § 70 s. ř. s. o výlukách představuje omezení dosahu generální přezkumné
klauzule
§ 65 s. ř. s.; i ono ale vychází z dovolenosti dané ústavním pořádkem státu, jak shora naznačeno. Stejný postup byl volen i za dříve platné právní úpravy [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a ani podle stávající zákonné úpravy tomu není jinak. To se týká také např. rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Pro jiný výklad ani postup soudu tak není místo.(ani)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.