Vydání 3/2005

Především je nutno konstatovat, že žaloba směřovala proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv proti vyrozumění o vydání rozhodnutí. Žaloba tedy směřovala proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích zastaveno řízení s Boženou V., zahájené dne 12. 2. 2003 na základě stěžovatelčina návrhu.

Z obsahu správního spisu vyžádaného Nejvyšším správním soudem (Městský soud v Praze tento spis k dispozici neměl) vyplývá, že podáním ze dne 12. 2. 2003 bylo na návrh stěžovatelky zahájeno přestupkové řízení, které bylo vedeno proti Boženě V., bytem v P., pro přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (přestupky proti občanskému soužití) a podle § 47 odst. 1 písm. c) téhož zákona (přestupky proti veřejnému pořádku). Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 5. 2003, které je ve správním spise založeno na č. l. 42, bylo správní řízení zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, neboť obviněná z přestupku v době jeho spáchání trpěla duševní poruchou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, a nemohla ovládat své jednání. Přípisem správního orgánu ze dne 26. 5. 2003 byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že přestupkové řízení s Boženou V. bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích. Toto vyrozumění obdržela zástupkyně stěžovatelky dne 28. 5. 2003.

Nutno tedy vycházet z toho, že stěžovatelka se v podané žalobě domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dne 26. 5. 2003 podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích zastaveno přestupkové řízení s Boženou V. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle § 76 odst. 1 písm. e) citovaného zákona nelze podat odvolání a že toto rozhodnutí se účastníkům řízení neoznamuje, ale účastníci se o něm pouze vyrozumějí.

Nelze tedy souhlasit s právním názorem vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení, totiž s tím, že stěžovatelka podala žalobu proti vyrozumění o zastavení řízení, proti kterému účastníci nemohou podat opravný prostředek - odvolání a které nemá náležitosti správního rozhodnutí podle § 46 a § 47 správního řádu. Za této situace pak nelze akceptovat ani na to navazující právní názor soudu, že k přezkoumání rozhodnutí správního orgánu není dána pravomoc soudu podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a že návrh je podle tohoto zákona nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; nepřípustnost žaloby shledal soud v tom, že žaloba nesměřuje proti správnímu rozhodnutí, nýbrž proti oznámení (soud měl na mysli zřejmě vyrozumění) žalovaného. Městský soud v Praze však při tomto posouzení vycházel z nesprávného základního předpokladu v tom, že stěžovatelka nepodala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ale že ji podala pouze proti vyrozumění o zastavení přestupkového řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

V dalším řízení bude Městský soud v Praze vycházet z toho, že stěžovatelčina žaloba směřovala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2003, jímž bylo zastaveno přestupkové řízení s Boženou V., zahájené dne 12. 2. 2003 na základě stěžovatelčina návrhu. Dále bude muset Městský soud v Praze vycházet i z toho, že přestupkové řízení je třeba považovat za řízení v oblasti veřejné správy. Pro posouzení věci však bude třeba, aby se Městský soud v dalším řízení vypořádal s tím, zda má stěžovatelka žalobní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uvádí, že v dané věci se jedná o návrhový delikt, a že jí proto svědčí právo mající charakter veřejného práva na vyslovení výroku o vině za spáchání přestupku. Dovozuje, že má tedy právo na řádné projednání věci na základě jí podaného návrhu. Výše uvedenému nasvědčuje i ustanovení § 81 odst. 4 zákona o přestupcích, podle něhož u přestupků, které lze projednat jen na návrh, se může navrhovatel odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; může se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení (§ 76 odst. 3 zákona o přestupcích).

Bude tedy třeba posoudit, zda stěžovatelka byla na svých právech zkrácena přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují její práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), nebo zda je stěžovatelka účastníkem řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst. 1 a který tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Teprve poté, co by soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je legitimována k podání žaloby podle § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s., se bude muset vypořádat i s otázkou, zda je Božena V. osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatelka označila Boženu V. za osobu zúčastněnou na řízení, a soud ve vztahu k ní tedy bude muset postupovat podle ustanovení § 34 s. ř. s., ovšem, jak již bylo výše uvedeno, pouze pokud dospěje k závěru, že stěžovatelka je legitimována k podání žaloby v posuzované věci.