Vydání 1/2004

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 12. 7. 2000 vyměřilo žalobci daň z příjmu fyzických osob. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodlo Ministerstvo financí dne 3. 1. 2001 tak, že je zamítlo.

Rozhodnutí Ministerstva financí napadl žalobce žalobou, která byla doručena Vrchnímu soudu v Praze dne 30. 11. 2001. Žalobce v ní poukazoval na to, že o existenci žalobou napadeného rozhodnutí se dozvěděl až z písemnosti Finančního úřadu Brno III, datované k 5. 9. 2001, v níž mu bylo sděleno, že uvedené rozhodnutí mu bylo doručeno formou náhradního doručení dne 25. 1. 2001. Žalobce obdržel toto rozhodnutí až po své urgenci dopisem ze dne 23. 10. 2001. Jelikož se jednalo pouze o fotokopii písemného vyhotovení rozhodnutí, žalobce dovozoval, že žalobou napadené rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno, neboť k doručení dochází teprve po obdržení originálu rozhodnutí. Z opatrnosti však žalobce podal žalobu, v níž polemizoval s právním názorem žalovaného o zahrnutí příjmů žalobce pod příjmy podle § 6 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2002 řízení o žalobě zastavil, neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Praze kromě jiného dovodil, že předpoklad nabytí právní moci rozhodnutí spočívající podle § 17 odst. 2 daňového řádu v tom, že se adresát zásilky v místě, kam je mu doručováno, zdržuje, je naplněn i tehdy, když žalobce vědomě nepravdivým tvrzením o místě svého pobytu dá žalovanému najevo, že se v jím uvedeném místě zdržuje. Podle názoru Vrchního soudu v Praze je třeba zásilku považovat za řádně doručenou, neboť není úkolem správního orgánu, aby vlastním šetřením vyvracel vědomě nepravdivé tvrzení žalobce ohledně místa jeho pobytu.

Na základě žalobcovy ústavní stížnosti zrušil Ústavní soud uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze nálezem ze dne 3. 6. 2003. Dospěl k závěru, že tímto usnesením došlo k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť se skutečností, že příslušný subjekt - jakožto příjemce - uvedl na své písemnosti úmyslně či neúmyslně adresu, na které se však již nezdržoval či v budoucnosti nehodlal zdržovat, daňový řád žádné následky - tedy ani v oblasti doručování - nespojuje, a proto ani při eventuálním úmyslném uvedení nesprávné adresy pro doručování nelze takovým způsobem adresáta postihovat.

V daném případě se jednalo o věc, u níž byla v době podání žaloby stanovena příslušnost Vrchního soudu v Praze, který o ní též rozhodl dne 22. 10. 2002 (právní moc usnesení nastala 20. 11. 2002). Přestože věc byla ke dni účinnosti soudního řádu správního věcí rozhodnutou, vzhledem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem se stal po nabytí účinnosti soudního řádu správního podle jeho § 132 věcně příslušným Nejvyšší správní soud, který ji dokončil v řízení o žalobě jako soud I. stupně.