Vydání 11/2004

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř., který se použije pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ve smyslu § 64 s. ř. s., mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, což zahrnuje mj. i jejich právo jednat před soudem ve své mateřštině, přičemž soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.

Poučení o procesních právech (§ 36 odst. 1 s. ř. s.) je soud povinen poskytnout účastníku v takové době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí. O právu jednat ve své mateřštině (§ 18 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) proto soud poučí účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení zjistí, že účastník neovládá jazyk, kterým se jednání vede.

Ustanovení tlumočníka není automatickým úkonem soudu v řízení, jehož účastníkem je cizinec. Smyslem tohoto institutu je zajistit cizinci zcela či dostatečně neznalému českého jazyka srovnatelnou kvalitu komunikace se soudem, jakou by se vyznačovala komunikace soudu s osobami, které tento jazyk ovládají. Soud ustanoví tlumočníka účastníku pouze v těch případech, kdy by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v § 18 odst. 2 o. s. ř. V daném případě nebyl naplněn požadavek § 18 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba tlumočníka v řízení nevyšla najevo, a to s ohledem na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že znalost češtiny je u stěžovatelky na takové výši, která jí umožňuje porozumět textu sepsanému v češtině. Z obsahu spisu není patrno, že by stěžovatelka český jazyk neovládala. Sama podání v češtině sepisovala a dokázala zareagovat adekvátním procesním úkonem k ochraně svých práv, a to včetně podání kasační stížnosti. V českém jazyce sepsala jednak žalobu ke krajskému soudu (ve které mimo jiné vyjádřila souhlas s tím, aby soud o věci rozhodl bez jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s.), tak i kasační stížnost. Rovněž plná moc, udělená stěžovatelkou k jejímu zastupování v řízení o kasační stížnosti, byla sepsána v jazyce českém.

Stěžovatelka opírá výše uvedenou kasační námitku o čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné dikce článku 37 Listiny, upravujícího právo toho, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, je patrné, že toto právo nemůže být prosazeno pouhou nečinností stěžovatelky, ale naopak uskutečnění tohoto práva je podmíněno jejím výslovným projevem vůle. V projednávaném případě však stěžovatelka nenaplnila požadavek na ustanovení tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť neprohlásila, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání.

Z žádného právního předpisu nelze dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Shora citované ustanovení občanského soudního řádu, stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání (viz pravidelně se opakující slovní spojení "jednat před soudem"), a účastník neznalý jednacího jazyka by tak nemohl bezprostředně reagovat na průběh jednání, nemohl by odpovídat na otázky kladené mu ze strany soudu apod.

Nejvyšší správní soud neshledal na základě výše uvedeného stížnostní námitku stěžovatelky opodstatněnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelčina procesní práva v daném řízení nedoznala žádné újmy. Krajský soud nepochybil, pokud napadený rozsudek vyhotovil a zaslal stěžovatelce pouze v českém jazyce; soudní řízení tedy nebylo stiženo vadou, kterou má na mysli § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a která by mohla mít vliv na zákonnost předmětného rozhodnutí.