Vydání 11/2004

Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvádí důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a "z procesní opatrnosti" uvádí i důvody vymezené v písm. c) a d) téhož ustanovení. Vytýká krajskému soudu porušení ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s.: krajský soud jej sice vyzval k odstranění vad podání, ale lhůta k tomuto odstranění byla poskytnuta pouze v trvání 15 dnů a stěžovatel se domnívá, že lhůta neměla být kratší než lhůta stanovená podle § 72 odst. 1 s. ř. s., tedy v trvání dvou měsíců. To dovozuje ze skutečnosti, "že nepodával žalobu podle soudního řádu správního, ale opravný prostředek podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu". Dále se domnívá, že pokud krajský soud stanovil lhůtu podle § 37 odst. 5 s. ř. s., diskriminoval účastníky řízení, kteří podali opravný prostředek před 31. 12. 2002, neboť ti měli kratší lhůtu k opravě podání než účastníci podavší žalobu již za účinnosti soudního řádu správního. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebylo zajištěno rovné postavení účastníků řízení. Dále vytýká, že ani nenastalo "náhradní doručení" usnesení, ve kterém krajský soud vyzval stěžovatele právě k doplnění náležitostí podání, neboť krajský soud doručoval na adresu L. 7, Brno, kde se však stěžovatel podle svých tvrzení nezdržoval, ani zde nebyl nikdy hlášen, a dovozuje, že lhůta pro doplnění podání nepočala běžet a napadané usnesení krajského soudu je předčasné a nemající oporu v zákoně; k tomu doplnil, že po celý svůj pobyt v České republice byl hlášen v azylovém středisku v Zastávce u Brna.

Ze spisů vyplynulo, že v žalobě doručené Krajskému soudu v Brně dne 30. 1. 2003, která směřovala proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel uvedl adresu pro doručování: ulice L. 7, Brno. Na základě telefonického dotazu na Ministerstvo vnitra ze dne 20. 3. 2003 bylo zjištěno, že stěžovatel byl k datu 30. 1. 2003 hlášen k pobytu v pobytovém středisku Zastávka u Brna. Usnesení, ve kterém byl stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí svého podání, doručil krajský soud na adresu L. 7, Brno (na poště uloženo dne 27. 5. 2003); zásilka se mu však vrátila, neboť stěžovatel nebyl na této adrese zastižen. Následné usnesení o odmítnutí žaloby pak bylo doručováno nejprve na adresu v Brně (na poště uloženo dne 19. 12. 2003), odkud se zásilka Krajskému soudu v Brně vrátila opětovně z důvodu, že stěžovatel nebyl zastižen. Krajský soud si obstaral výpis z evidence pobytu stěžovatele, ze které vyplynulo, že od 6. 11. 2003 je stěžovatel veden na adrese pobytového střediska v Zastávce u Brna. Na tuto adresu soud provedl druhý pokus o doručení; stěžovatel si zásilku dne 13. 1. 2004 převzal.

Kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit se nejprve k námitce, zda došlo k řádnému doručení usnesení, ve kterém byl stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí podání. Jak vyplynulo ze soudního spisu, Krajský soud v Brně doručoval usnesení k doplnění náležitostí žaloby stěžovateli na adresu L. ulice 7, Brno, přičemž však krajskému soudu muselo být ze soudního spisu zřejmé - viz výše záznam telefonického dotazu na Ministerstvo vnitra ze dne 20. 3. 2003 ohledně pobytu stěžovatele - že stěžovatel byl, byť v žalobě uvedl jinou adresu, hlášen k pobytu v pobytovém středisku Zastávka u Brna. Krajský soud si měl být vědom, že se stěžovatel na adrese v Brně nezdržuje. Řádné doručení usnesení obsahující výzvu k doplnění náležitostí podání tak nenastalo. Na tom nemění nic ani skutečnost, že z výpisu z evidence pobytu stěžovatele vyplynulo, že dne 11. 4. 2003 stěžovatel pobytové středisko Zastávka u Brna opustil. To proto, že v takovém případě se měl krajský soud pokusit zjistit aktuální místo pobytu stěžovatele, a nikoliv přímo dovozovat fikci doručení. Ostatně jak vyplývá ze soudního spisu, evidenci pobytu stěžovatele si krajský soud obstaral teprve před doručením usnesení o odmítnutí žaloby, tedy nikoliv před doručováním usnesení, které obsahovalo výzvu k doplnění náležitostí podání, a soudu tak tato skutečnost nemohla být známa.

Na druhé straně je třeba stěžovateli vytknout, že tuto chybnou adresu uvedl do žaloby. I přesto stěžovatel nebyl o potřebě doplnění náležitostí podání řádně vyrozuměn. Nelze mu tak klást za vinu, že náležitosti podání nebyly doplněny. V této námitce Nejvyšší správní soud proto stěžovateli přisvědčil a shledává nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti.

K námitce týkající se délky lhůty pro odstranění nedostatků podání je třeba odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 34/2003-42, uvedl: "Délku lhůty k opravě nebo odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s. zákon nestanoví; určí ji soud tak, aby byla přiměřená okolnostem konkrétního případu, tj. aby v ní podatel mohl vady podání odstranit nebo opravit. Námitka podatele, že tato lhůta nesmí být kratší než dvouměsíční lhůta pro podání žaloby stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s., nemá oporu v žádném ustanovení soudního řádu správního."^*) Podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. totiž platí, že předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen. Ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s je tedy stanoveno, že k opravě nebo odstranění vad podání je třeba stanovit lhůtu. Není však stanoveno, jak dlouhá má tato lhůta být. Z logiky věci však plyne, že by mělo jít o lhůtu, která je přiměřená tomu, aby v ní mohl podatel (stěžovatel) vady podání odstranit nebo opravit. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích považuje konstantně za lhůtu splňující výše uvedené lhůtu 15 dnů od doručení usnesení, tedy lhůtu stanovenou v souzené věci krajským soudem. Naopak v souladu se zákonnou lhůtou stanovenou v § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci (stěžovateli) oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Soudcovskou lhůtu pro opravu nebo odstranění vad podání podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. nelze tedy zaměňovat se zákonnou lhůtou pro samotné podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. V této námitce proto soud stěžovateli nepřisvědčil.

Tímto zdůvodněním se Nejvyšší správní soud vyjadřuje i k doplňujícímu tvrzení - stěžovatel uvedl, že nepodával žalobu podle soudního řádu správního, ale opravný prostředek podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu - přičemž Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel žalobu podal ke krajskému soudu v Brně dne 30. 1. 2003, tedy až za účinnosti soudního řádu správního, a nikoliv za účinnosti občanského soudního řádu.

K údajné diskriminaci účastníků řízení, kteří podali opravný prostředek před 31. 12. 2002, tedy před účinností soudního řádu správního, a měli by tak podle stěžovatele kratší lhůtu k opravě podání než účastníci podavší žalobu již za jeho účinnosti, je třeba uvést, že stěžovatel může namítat v řízení před Nejvyšším správním soudem pouze skutečnosti, které se dotýkají jeho práv, a nikoliv práv třetích osob. Protože stěžovatel podal žalobu již za účinnosti soudního řádu správního, označený postup podle občanského soudního řádu na něj nedopadá, a nebyla tak dotčena jeho práva, nebylo třeba se touto námitkou před Nejvyšším správním soudem podrobně zabývat. Nicméně se pro úplnost uvádí, že i v případě účastníka, který by podal opravný prostředek před 31. 12. 2002 (a do tohoto data by o něm nebylo rozhodnuto), by soud užil ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., a to s odkazem na přechodná ustanovení soudního řádu správního (§ 129 odst. 2). Výše uvedeným námitkám proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

S ohledem na odůvodnění k první přezkoumané námitce však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil zákon ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jestliže stěžovatelovo podání podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím řádně vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení. Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost shledal důvodnou; napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení.