Vydání 2/2005

Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí soudu. Podle ustanovení § 69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V dané věci rozhodoval v posledním stupni Okresní úřad v Šumperku. V důsledku reformy veřejné správy došlo ke dni 31. 12. 2002 k zániku územně vertikálně dekoncentrovaných orgánů státní správy se všeobecnou působností, tedy okresních úřadů (§ 44 zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech). Od 1. 1. 2003 pak převzaly okresních úřadů obce s rozšířenou působností, a to podle § 20 vyhlášky č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.

Obec B., v níž má žalobce trvalé bydliště, spadá do správního obvodu Městského úřadu Zábřeh coby obce s rozšířenou působností. Z tohoto důvodu měl být v záhlaví kasační stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě označen jako žalovaný Městský úřad v Zábřehu, neboť na něj přešla v daném případě působnost zaniklého Okresního úřadu v Šumperku, a měl tedy v řízení před krajským soudem vystupovat jako žalovaný. Soud prvního stupně však jako žalovaného nesprávně označil Městský úřad v Šumperku, aniž měl tento postup oporu v jakémkoliv právním předpise, a v odůvodnění rozhodnutí uvedl pouze obecný odkaz na to, že na tento správní orgán přešla pravomoc zrušeného okresního úřadu. Tímto postupem soud prvního stupně pochybil, neboť měl z úřední povinnosti, vědom si zásady správně identifikovat správní orgán, na něhož přešla působnost Okresního úřadu v Šumperku. Skutečnost, že soud v řízení považoval za žalovaného jiný správní orgán, než s jakým měl ze zákona jednat, považuje Nejvyšší správní soud za natolik závažné pochybení, že k němu musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Za této situace již Nejvyšší správní soud považoval za nadbytečné vyjadřovat se ke stěžovatelovým tvrzením obsaženým v kasační stížnosti, neboť již samotná skutečnost, že v řízení bylo jako se žalovaným jednáno se subjektem, jenž neměl být účastníkem řízení, je důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.