Vydání 8/2008

Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že v daném případě stěžovatel požádal o vyznačení změny vlastníka motorového vozidla a o vystavení druhopisu technického průkazu. Svoji žádost podal k Městskému úřadu Tábor, který (jakožto úřad obce s rozšířenou působností) ve smyslu § 80 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 56/2001 Sb. vede registr silničních vozidel, rozhoduje o zápisu silničního vozidla do registru vozidel a provádí zápisy změn údajů zapisovaných v registru. Podle § 4 odst. 4 stejného zákona se do registru silničních vozidel zapisuje "a) ".

Důvod, pro který městský úřad zastavil řízení o této žádosti, byla její zjevná právní nepřípustnost ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Závěr o právní nepřípustnosti dovodily oba správní orgány z toho, že prohlášení stěžovatele o zařazení vozidla do svého majetku nelze považovat za zákonný a uznatelný doklad osvědčující změnu vlastníka.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že představuje neurčitý právní pojem, který je však nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle § 45 odst. 3 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. Komentář ke správnímu řádu (J. Vedral: Polygon, 2006, str. 315 a násl.) jako příklady zjevné právní nepřípustnosti uvádí např. situaci, kdy o přiznání oprávnění vázaného na dosažení určitého věku žádá osoba, která této hranice nedosáhla, příp. žádost o přiznání určitého oprávnění, které může získat toliko právnická osoba, podá osoba fyzická. ""

Je proto namístě zodpovědět otázku, zda v daném případě městský úřad situaci vyhodnotil správně, když předmětnou žádost označil za zjevně právně nepřípustnou. K tomuto závěru dospěl městský úřad na základě úvahy, že "".

Nejvyšší správní soud zastává názor, že oba správní orgány a také krajský soud vzniklou právní situaci vyhodnotily chybně. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, k závěru o zjevné právní nepřípustnosti předmětné žádosti došly až na základě jejího meritorního posouzení a poté, co vyhodnotily přiložené doklady (protokol o předání a převzetí opuštěného vozidla, prohlášení o zařazení majetku do vlastnictví obce). Ve skutečnosti tedy podaná žádost svojí podstatou nebyla zjevně právně nepřípustná (např. proto, že ji podal neoprávněný subjekt či že by její podání výslovně vylučovala zákonná úprava), takže by se s ní správní orgán I. stupně věcně vůbec nemusel zabývat, nýbrž právě naopak se s ní tento orgán vypořádal věcně a - materiálně vzato - ji neshledal důvodnou. O tom ostatně svědčí i zjevné rozpaky městského úřadu patrné z obsahu správního spisu, který nejprve požádal nadřízený orgán o metodickou pomoc, a teprve po jím provedeném právním rozboru dospěl k citovanému závěru. Jinak řečeno, žádost nebyla natolik zjevně právně nepřípustná, že by s ní takto správní orgán I. stupně okamžitě naložil, nýbrž nejprve byl osloven metodicky nadřízený orgán a teprve se zaštítěním se jeho právním názorem a po podrobném rozboru nastalé právní situace došlo k zastavení řízení z tohoto důvodu.

Již v tomto postupu proto Nejvyšší správní soud spatřuje pochybení, a tedy i naplnění stížnostního důvodu zakotveného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V daném případě totiž nebyl dán důvod pro zastavení řízení, nýbrž městský úřad měl rozhodnout věcně. Lze tak uzavřít, že správními orgány i krajským soudem byla chybně vyhodnocena právní otázka možného postupu dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné se v dalším vyjádřit rovněž k právní otázce řešené správními orgány a krajským soudem v této věci, tj. k tomu, zda bylo možno předmětné vozidlo považovat za opuštěnou věc. K tomu je třeba nejprve uvést, že podle § 135 odst. 1 občanského zákoníku "". Podle odst. 3 "". Podle odst. 4 platí ustanovení odstavců 1 až 3 přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

Podle civilněprávní doktríny představuje opuštění () věci projev vůle vzdát se vlastnického práva spojený s pozbytím držení věci. Jde o jeden z projevů vlastnického práva, kdy "" (§ 362 obecného občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z.). Aby se mohlo o derelikci jednat, je zapotřebí současné splnění dvou podmínek: vůle vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění. "" (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: 1. vyd. C. H. Beck, 2008, str. 709). Starší ztracené věci definovala jako takové, " (9. 1. 1917 Rs.: 1818, cit. podle Fr. Rouček: . 2. vyd. Praha: Československý kompas, str. 407).

Lze tak shrnout, že opuštění věci představuje právní úkon, který nesmí odporovat zákonu ani jej obcházet či být v rozporu s dobrými mravy. Proto není možné vzdát se vlastnictví a odpovědnosti za nepoužitelnou věc např. tím, že ji někdo odloží na veřejném místě (Švestka a kol., cit. dílo, str. 709). Ve vztahu k silničním vozidlům představuje zvláštní úpravu § 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož "". Podle odst. 3 pak platí, že "". Konečně podle odst. 4 "".

V nyní projednávané věci je ze shora provedené rekapitulace patrno, že u předmětného vozidla nebyly splněny zákonné podmínky nezbytné pro vyslovení závěru o opuštěné věci. Především, lze mít za postaveno najisto, že toto vozidlo nebylo možno považovat za věc ztracenou, která by připadla do vlastnictví obce, a to proto, že byl zjištěn vlastník vozidla. V tomto směru je třeba opravit názor stěžovatele, že z registru motorových vozidel jde zjistit pouze osobu provozovatele vozidla, a nikoliv vlastníka. Jak je totiž citováno shora, podle § 4 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb. se do registru silničních vozidel zapisuje zásadně vlastník vozidla a jeho provozovatel jen tehdy, jestliže není současně vlastníkem. Za situace, kdy Ing. Radka K. sice byla vylustrována jako provozovatelka vozidla, nicméně zároveň z výpisu z centrální evidence vozidel plyne, že k nabytí vozidla došlo dne 7. 4. 2003 kupní smlouvou, je zcela zřejmé, že jmenovaná je s velkou pravděpodobností současně i vlastníkem vozidla, resp. přinejmenším, že jí vlastník vozidla musí být dobře znám. Pokud by tedy bylo možno v případě Technické správy hl. m. Prahy (příp. společnosti AUTOTYP, spol. s r. o.) vůbec uvažovat o tom, že by se jednalo o nálezce (došlo totiž k odtahu vozidla s odkazem na zákon č. 13/1997 Sb.), byla dána povinnost vozidlo vydat jeho vlastníkovi, který byl zjistitelný. Obdobnou povinnost měl stěžovatel, který vozidlo později převzal.

Poté, co stěžovatel vozidlo převzal, byl povinen si především vyjasnit, v jakém technickém stavu se nacházelo a kde bylo nalezeno. Nejvyšší správní soud má totiž za to, že citovaný § 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. představuje ve vztahu k § 135 odst. 1 a 4 občanského zákoníku zvláštní úpravu v tom smyslu, že nelze přijmout názor, podle něhož by za opuštěnou věc vůbec mohl být považován vrak, nalezený na dálnici, silnici či místní komunikaci. V takovém případě totiž chybí základní předpoklad, nezbytný pro učinění závěru o opuštění věci. Jestliže totiž vlastnictví k opuštěné věci vzniká v důsledku právního úkonu vlastníka věci, nelze akceptovat učinění protiprávního úkonu, k čemuž by došlo v případě odstavení vraku na některé z druhů komunikací. V takovémto případě zákon č. 13/1997 Sb. stanoví přesný postup, který musí vlastník této komunikace dodržet. Konkrétně to znamená, že vlastníka vraku vyzve k jeho odstranění na jeho náklady a pokud k tomu v zákonné lhůtě nedojde, učiní tak na náklady vlastníka sám. Pokud vlastníka zjistit nelze, odstraní a zlikviduje vrak na své náklady sám.

Na případy vraků nalezených mimo komunikace pak pamatuje úprava obsažená v § 37 a násl. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Podle § 37 citovaného zákona především platí, že ".

Je tak dostatečně zřejmé, že stávající zákonná úprava je založena na primární odpovědnosti vlastníka vozidla za svůj majetek. Proto také nese vlastník i veškeré náklady spojené s péčí o něj. Tato odpovědnost je odrazem čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje. Vlastník vozidla (resp. vraku) proto také nese plnou odpovědnost za jeho likvidaci, a pokud ten této svoji povinnosti nedostojí, je povinen uhradit náklady vzniklé obci. Nejvyšší správní soud se tedy nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že odmítnutí postupu, který zvolil v daném případě, poskytuje návod občanům, jak se zbavit nepotřebného automobilu. Pokud se totiž jedná o vozidlo či vrak nacházející se na komunikaci, je nutno postupovat podle zákona č. 13/1997 Sb.; v případě vraku nalezeného na jiném místě než na komunikaci je třeba aplikovat zákon č. 185/2001 Sb., přičemž společným jmenovatelem obou těchto zákonů je odpovědnost vlastníka, pokud je samozřejmě zjistitelný. (...)