Vydání 6/2015

(...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou nesprávného právního posouzení věci.

Podle § 169 odst. 5 věty první zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, lze „[p]“.

Podle obsahu správního spisu bylo rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 22. 1. 2014 stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a bodu 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky a zároveň jí byla stanovena doba dvou let, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU. Důvodem vyhoštění bylo, že stěžovatelka pobývala na území České republiky několik let nelegálně. Ze správního rozhodnutí dále vyplývá, že stěžovatelka předtím pobývala nelegálně na území Spolkové republiky Německo, odkud byla rovněž vyhoštěna. Rozhodnutí obsahuje poučení, že proti němu lze podat odvolání ve lhůtě 5 dnů ode dne jeho doručení podle § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Stěžovatelce bylo toto rozhodnutí doručeno dne 22. 1. 2014 za přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka, který stěžovatelce tlumočil obsah předmětného rozhodnutí, včetně poučení o odvolání. Stěžovatelka pak za přítomnosti tlumočníka správnímu orgánu I. stupně potvrdila, že rozhodnutí zcela porozuměla. Proti tomuto rozhodnutí byla podána dvě identická blanketní odvolání stěžovatelky. První bylo předáno k přepravě České poště dne 7. 2. 2014 a druhé dne 10. 2. 2014. Dne 24. 2. 2014 stěžovatelka udělila plnou moc k zastupování advokátce Mgr. Nadě Smetanové, která dne 25. 2. 2014 doplnila odvolání a zároveň požádala o prominutí zmeškání úkonu (odvolání). Žádost odůvodnila tím, že v době od 24. 1. 2014 do 14. 2. 2014 byla stěžovatelka v léčení pro poruchu statiky a dynamiky LS páteře, což doložila stručnou lékařskou zprávou MUDr. Jiřího K.

Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka, ač řádně poučena, nepodala odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v zákonné lhůtě ve smyslu § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Stěžovatelka odvolání předala k poštovní přepravě dne 7. 2. 2014, ačkoliv posledním dnem lhůty k jeho podání bylo pondělí dne 27. 1. 2014. Odvolání tak bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty, tj. opožděně.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou vztahující se k žádosti o prominutí zmeškání úkonu. Je nesporné, že právní úprava umožňuje prominutí zmeškání úkonu. Podle § 41 odst. 2 správního řádu může účastník požádat o prominutí zmeškání úkonu „.“ Podle odstavce 4 citovaného ustanovení promine správní orgán „“.

Pro aplikaci institutu prominutí zmeškání úkonu však musí být splněny všechny zákonné podmínky. První podmínkou je, že žádost musí být učiněna do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit (§ 41 odst. 2 věta první správního řádu). Za takovou překážku lze přitom považovat pouze existenci „“ (§ 41 odst. 4 správního řádu). Další podmínkou pak je, že s požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon (§ 41 odst. 2 věta první správního řádu). V citovaném ustanovení se explicitně stanoví i to, že se k žádosti nepřihlíží, pokud k ní není připojen zmeškaný úkon. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda tyto podmínky byly v dané věci splněny.

Odhlédne-li Nejvyšší správní soud od toho, že stěžovatelka s pozdě podaným odvoláním nepožádala současně o prominutí zmeškaného úkonu, je třeba posoudit, zda existovala překážka (závažný důvod), která bránila stěžovatelce učinit zmeškaný úkon, a zda by bylo vůbec možno prominout zmeškání úkonu. Stěžovatelka tvrdí, že důvodem, pro který nemohla podat odvolání, byla její zdravotní indispozice v období od 24. 1. 2014 do 14. 2. 2014. Podle Nejvyššího správního soudu je závažnost důvodu nutno posuzovat podle okolností konkrétního případu. Tyto závažné důvody, které představují překážku, která bránila účastníkovi řízení učinit zmeškaný úkon, musí být objektivní povahy (srov. Vedral, J. . 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 458). Mezi tyto důvody nepochybně může patřit nepříznivý zdravotní stav účastníka řízení. I tento důvod, jako ostatně každý jiný, však může vést k prominutí zmeškání jen tehdy, pokud „“. To v daném případě splněno není. I přes tvrzené zdravotní důvody bylo odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění podáno, a to dokonce opakovaně (dne 7. 2. 2014 a dne 10. 2. 2014). Zdravotní stav stěžovatelky ke dni 7. 2. 2014, tj. ke dni podání prvního odvolání, již nepředstavoval takovou překážku, která by jí bránila učinit zmeškaný úkon, tj. podat odvolání. Proto není důvodné stěžovatelčino tvrzení, že překážka, která jí bránila úkon učinit, odpadla až dne 14. 2. 2014. Lhůta pro podání žádosti o prominutí zmeškání úkonu tedy začala běžet ode dne 7. 2. 2014, nikoliv až ode dne 14. 2. 2014, jak tvrdí stěžovatelka. Konec lhůty pro podání žádosti o prominutí zmeškání úkonu proto připadl, s ohledem na § 40 správního řádu, na pondělí dne 24. 2. 2014. Stěžovatelka však žádost o prominutí zmeškání úkonu podala až dne 25. 2. 2014, přičemž žalované bylo toto podání doručeno až dne 26. 2. 2014, a tedy zjevně po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání této žádosti. Stěžovatelka tak nepodala odvolání v zákonné lhůtě a nebyly dány ani důvody k prominutí zmeškání úkonu. Stěžejní otázka byla tedy městským soudem posouzena v souladu se zákonem.

Na základě shora uvedeného nejsou důvodné ani navazující stížní námitky související s otázkou, zda je nutno podat žádost o prominutí zmeškání úkonu a zmeškaný úkon společně. Podle Nejvyššího správního soudu postupovala žalovaná v souladu se zákonem a v jeho mezích, pokud zamítla odvolání stěžovatelky jako opožděné. Jak již bylo výše uvedeno, správní řád připouští prominutí zmeškání lhůty pouze při splnění všech zákonných podmínek ve smyslu § 41 správního řádu. Správní řád explicitně neupravuje situace, kdy žadatel o prominutí zmeškání úkonu učiní zmeškaný úkon a dodatečně, avšak v 15denní lhůtě ode dne odpadnutí překážky, požádá o prominutí jeho zmeškání. Správní řád pouze stanoví podmínky, které musí být splněny, aby bylo možno žádosti o prominutí vyhovět. Ty však v daném případě splněny nebyly. Z výše uvedených důvodů žalovaná v dané věci neporušila čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, neboť postupovala právě v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Je-li daný postup v souladu se zákonem a Ústavou, nelze ho považovat ani za porušující dobré mravy.