Vydání 11/2020

(…)

[20] Nynější spor mezi účastníky řízení spočívá v tom, zda se žalobce svým jednáním dopustil porušení povinnosti mlčenlivosti. Jeho jednání mělo dle skutkových zjištění spočívat v poskytnutí obsahu stížnosti pacientky svému zástupci, kterým se nechal zastupovat pro účely řízení o této stížnosti před disciplinárním orgánem.

[21] Povinnost mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb upravuje ustanovení § 51 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které stanoví, že „[p].“ Odstavec 3 upravuje jednu z výjimek z této povinnosti, která spočívá v ochraně vlastních práv poskytovatele zdravotních služeb. Uvádí, mimo jiné, že za „“. Odstavec 4 upravuje další výjimku, která říká, že „[z].“ Nynější řízení lze stručně specifikovat rovněž jako spor o výklad těchto výjimek – zda na jednání žalobce v dané věci dopadají, nebo nikoliv.

[22] Soud považuje mezi účastníky za nesporné, že JUDr. P. byl zástupcem žalobce pro řízení vyvolané stížností ze dne 21. 1. 2017, přičemž se nejednalo o advokáta. Žalobce se tedy dle skutkových zjištění nechal po podání stížnosti proti jeho osobě zastoupit osobou s právním vzděláním, která ovšem nebyla advokátem, a sdělil jí údaje obsažené ve stížnosti. Soud přitom souhlasí s názorem správních orgánů, že v této stížnosti byly obsaženy údaje o zdravotním stavu pacientky žalobce (jedná se o údaj o psychickém zhroucení žalobkyně, údaj o opakovaném odeslání k absolvování mimořádné lékařské prohlídky, údaj o pozbytí zdravotní způsobilosti a údaj o pohrůžce léčením v Psychiatrické nemocnici). Související námitka žalobce tudíž nebyla důvodná.

[23] Žalobní body vymezují dva stěžejní okruhy nynější věci – jednak jde o otázku, zda v rámci šetření stížnosti bylo vedeno „správní řízení“, a jednak jde o otázku, zda se žalobce mohl nechat zastoupit osobou, která nebyla advokátem.

[24] K první otázce soud nejprve upozorňuje na odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu. Ten vyšel z toho, že se žalobce v rámci „předběžného“ šetření stížnosti podle disciplinárního řádu mohl nechat zastoupit a ve smyslu § 51 odst. 3 zákona o zdravotních službách sdělovat údaje kryté povinností mlčenlivosti, nicméně trval na požadavku, aby se jednalo o zastoupení kvalifikované. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto argumentaci nepřevzal zcela a krom požadavku na kvalifikované zastoupení zaujal názor, že „předběžné“ šetření stížnosti pod rozsah § 51 odst. 3 zákona o zdravotních službách nespadá. Soud ovšem dává za pravdu krajskému úřadu a názor žalovaného ohledně neaplikovatelnosti § 51 odst. 3 zákona o zdravotních službách považuje za nesprávný.

[25] Z disciplinárního řádu vyplývá, že samotnému disciplinárnímu řízení předchází šetření, jehož cílem je zjistit, zda k disciplinárnímu provinění došlo a kdo se provinil, a rovněž přípustnost a důvodnost případného disciplinárního řízení. Disciplinární řízení má potom spočívat ve spravedlivém rozhodnutí o návrhu na zahájení disciplinárního řízení.

[26] Správní řízení je vymezeno v ustanovení § 9 správního řádu jako „“

[27] Z doktrinálního hlediska není pochyb o tom, že disciplinární řízení patří mezi typy správního řízení a orgán, který vykonává disciplinární pravomoc má postavení správního orgánu. Soud má na rozdíl od žalovaného za to, že povahu správního řízení má i šetření upravené v disciplinárním řádu. Ostatně žalovaný svůj závěr odůvodnil pouze obecnými formulacemi, aniž by uvedl nějaký konkrétní a silný podpůrný argument. Naopak proti jeho závěru stojí jednak (srov. bod 18 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, čj. 78 Ad 6/2011-37), která vychází z toho, že se jedná o řízení z moci úřední, a jednak i systematický a jazykový výklad disciplinárního řádu.

[28] Z ustanovení § 5 disciplinárního řádu vyplývá, že v rámci šetření pověřený člen opatřuje vyjádření lékaře, proti kterému směřuje stížnost, a další podklady potřebné pro rozhodnutí o dalším postupu. Lékař má v této fázi právo se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy. Z ustanovení § 7 plyne, že pověřený člen po provedeném šetření připravuje návrh dalšího postupu, o kterém je následně rozhodnuto revizní komisí okresního sdružení České lékařské komory. Toto rozhodnutí může spočívat v:

a) podání návrhu na zahájení disciplinárního řízení;

b) vypracování rozhodnutí o nezahájení disciplinárního řízení (z důvodu prokázané neviny lékaře nebo z důvodu neprokázané viny lékaře);

c) vypracování rozhodnutí o přerušení šetření;

d) vypracování rozhodnutí o zastavení řízení.

[29] Z výše uvedeného je zřejmé, že šetření dle disciplinárního řádu nepředstavuje pouhé „mimoprocesní“ opatřování/ověřování podkladů (které by bylo přirovnatelné prověřování podnětu dle § 42 správního řádu), jelikož už v této fázi lze vydat rozhodnutí povahy založené na výsledku dosud provedeného dokazování (konstatování neviny lékaře). Konkrétní lékař má tedy již v této fázi poměrně významné postavení z hlediska práva na svou obhajobu v disciplinárním řízení (již v této fázi se totiž ke stížnosti vyjadřuje a může navrhovat důkazy ve svůj prospěch). Pouze v případě, že by měl být shledán odpovědným za disciplinární delikt, by musela následovat navazující a procesně oddělená fáze nazvaná „disciplinární řízení“. Z toho samotného však nelze dovozovat, že by předchozí fáze nebyla (či nemohla být) řízením ve smyslu správního řádu (tedy disciplinárním řízením v širším smyslu). Dle soudu i tato fáze naplňuje definici uvedenou v § 9 správního řádu a o správní řízení se jedná. Žalobní bod byl tedy důvodný.

[30] Druhá otázka se týká zastoupení advokátem. Soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného, že disciplinární řád v tomto ohledu představuje ve vztahu ke správnímu řádu. Žalovaný tedy ohledně otázky zastoupení vyšel z § 8 odst. 7 disciplinárního řádu, který mimo jiné stanoví, že „“ Soud i u tohoto žalobního bodu dává za pravdu žalobci a považuje ho za důvodný, jelikož z užitého pojmu nelze dovozovat, že by se muselo jednat o osobu advokáta.

[31] Stěžejním důvodem pro závěr soudu je srovnání s jinými předpisy, které vyžadují zastoupení osobou v postavení advokáta. Z tohoto srovnání vyplynulo, že v takových případech předpisy pracují jednoznačně s pojmem „advokát“. Lze poukázat například na smluvní zastoupení (§ 24 a násl.) dle občanského soudního řádu, který umožňuje zvolit si „“, kterým může být ve standardních případech plně svéprávná fyzická osoba. Specifika zastoupení potom upravuje ustanovení § 25. Dále ustanovení § 35 trestního řádu, které upravuje obhajobu v trestním řízení, stanoví, že obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát. Správní řád otázku zastoupení advokátem neupravuje (specificky je upraveno doručování advokátovi) a umožňuje nechat se zastoupit „“. S osobou „“ počítá rovněž zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který v ustanovení § 29 odst. 2 upravuje situaci, kdy tímto zmocněncem není daňový poradce . Soudní řád správní upravuje možnost nechat se zastoupit v § 35 odst. 2. V odstavci 8 umožňuje nechat se zastoupit „“. Zákon č. 85/1999 Sb., o advokacii, upravuje výlučné zastoupení v § 55 odst. 2.

[32] Výše uvedený demonstrativní přehled zřetelně vystihuje, že procesní ustanovení upravující zastoupení jednoznačně používají pojem „advokát“, má-li tímto zástupcem být osoba v postavení advokáta. Terminologie se naopak rozchází, pokud zástupcem může být i osoba v jiném postavení – o ní předpisy hovoří jako o zástupci, zmocněnci, potažmo svéprávné fyzické osobě. Z tohoto pohledu je pojem užitý v disciplinárním řádu („právní zástupce“) netypický a bez zažité definice v právní terminologii, nicméně s jistotou ho nelze označit za ekvivalent pojmu „advokát“.

[33] Pro úplnost soud dodává, že z hlediska hmotného práva je zastoupení obecně upraveno v občanském zákoníku v ustanoveních § 436 a násl. Z této obecné úpravy zastoupení vyplývá, že smluvním zástupcem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická, která je svéprávná minimálně v rozsahu jednání za zastoupeného (srov. Švestka, J. a kol. . Praha : Wolters Kluwer, 2014.). Ani na základě obecné soukromoprávní úpravy tedy nelze dospět k tomu, že by spojení „právní zástupce“ mělo označovat pouze osobu advokáta.

[34] Další důvod pro závěr soudu je ten, že otázka zastoupení souvisí s právem na obhajobu v disciplinárním řízení, které je součástí správního trestání. Toto právo dle soudu nelze limitovat prostřednictvím extenzivního výkladu disciplinárního řádu. Aby byly závěry žalovaného správné, musel by disciplinární řád zástupce v postavení „advokáta“ výslovně vyžadovat. V opačném případě je třeba dát přednost volbě žalobce a zastoupení zvolenou osobou připustit

[35] Nepřípustnou extenzi výkladu žalovaného lze demonstrovat například na jeho argumentaci analogií se zastoupením lékařem, kterým také nemůže být jakýkoliv lékař (musí se jednat pouze o člena České lékařské komory). Z toho žalovaný analogicky vyvozuje i nemožnost zastoupení jakýmkoliv právním zástupcem. Pro takovou srovnatelnost obou variant zastoupení (lékařem nebo právním zástupcem) ovšem disciplinární řád neposkytuje podklad, jelikož u zastoupení jiným lékařem je požadavek členství v České lékařské komoře explicitně uveden, kdežto ve vztahu k právnímu zástupci jakýkoliv další požadavek absentuje. Dotváří ho pouze extenzivní výklad žalovaného, který v daném případě dle soudu není na místě.

[36] O nutnosti dát přednost extenzivnímu (a do práv žalobce více invazivnímu) výkladu soud nepřesvědčila ani argumentace prostřednictvím advokátní povinnosti mlčenlivosti. Ta by sice představovala vyšší a zejména zákonem výslovně garantovanou ochranu údajů o pacientech (resp. ochranu jejich soukromí) nicméně i „obecný“ zástupce je povinen jednat v zájmu zastoupeného, což v tomto typu případů bezesporu zahrnuje i povinnost mlčenlivosti.

[37] Soud v nynějším případě neshledal ani žádné jiné zvláštní důvody, které by vylučovaly jím předestřený výklad. Není nijak zřejmé, že by se ze strany žalobce mělo jednat o formu zneužití práva, naopak svou volbu zástupce dle soudu dostatečně věrohodně vysvětlil (zástupce žalobce disponoval titulem JUDr., což v žalobci vyvolalo přesvědčení, že je způsobilý ho zastupovat).

[38] Z pohledu vymezeného předmětu řízení pro soud nebyla námitka o vysokém standardu ochrany práv pacientky zajištěném dohodou o mlčenlivosti, kterou uzavřel žalobce se svým zástupcem. Aniž by se soud vyjadřoval k hodnocení této dohody provedené žalovaným, tak konstatuje, že není významná z pohledu odpovědnosti žalobce za příslušný přestupek. Uzavření této dohody totiž nevylučuje (naopak potvrzuje) předání informací, které byly v dané věci předmětem povinné mlčenlivosti žalobce. Její existence tudíž může mít vliv pouze z hlediska sankce, nicméně takto žalobce svou námitku neformuloval. K tomu soud navíc připomíná, že krajský úřad uložil sankci velmi mírnou, jelikož dospěl k závěru, že informace nebyly poskytnuty dalším osobám a absentoval úmysl poškodit pacientku.