Vydání 2/2008

Pokud stěžovatel namítá, že jeho jednání nemělo znaky přestupku, neboť změna dopravní situace spočívající v rekonstrukci ulice Růžová učinila stávající úpravu značení křižovatky bezpředmětnou, nemůže se s ním Nejvyšší správní soud ztotožnit. Jak již uvedl žalovaný i krajský soud, ve věci není sporu o tom, že stěžovatel ponechal ve dnech 25. 3. až 27. 3. 2006 zaparkován svůj osobní automobil na místě označeném vodorovnou dopravní značkou č. V 12c "Zákaz zastavení" na křižovatce ulic Bezručova a Růžová v Jindřichově Hradci. Tímto svým jednáním tak porušil § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu (", jakož i ) a § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona ).

Obecně lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že stavební práce na vozovce mají vliv na dopravní situaci a nelze vyloučit, že v důsledku stavebních prací se stane některá dopravní značka neúčinnou. Tedy, ač je i nadále na vozovce umístěna a formálně by měla být respektována, fakticky ji respektovat nelze. Tak by tomu bylo např. u přikázaného směru jízdy, v němž probíhají stavební práce jízdu po určené komunikaci zcela vylučují. Jiná situace může nastat v případě, že dopravní značka může být sice fakticky dodržena, ovšem jejím nerespektováním nemůže s ohledem na stavební práce nastat situace, jíž má značka zabránit. Tak by tomu bylo v případě dopravní značky ukládající povinnost zastavit vozidlo a dát přednost v jízdě tam, kde je v důsledku stavebních prací zcela vyloučen provoz ve směru přednostním. V takových a podobných případech, byť by byly nerespektováním dopravní značky naplněny formální znaky přestupku, nemohlo by být zřejmě shledáno naplnění znaků materiálních, případně by se minimální společenská nebezpečnost musela odrazit ve výši pokuty. V daném případě tomu tak ovšem nebylo.

Jak vyplynulo z plánku a fotografií, které jsou součástí správního spisu a jejichž pravdivost stěžovatel rovněž nenapadal, neměla rekonstrukce a uzavření ulice Růžové žádný vliv na charakter místa, kde bylo vozidlo ponecháno, jako křižovatky, ani nijak neovlivnila existenci vodorovného dopravního značení. Stěžovatelem zmiňované staveniště, resp. jeho začátek, od něhož byla omezena jízda na vozovce na jeden jízdní pruh, se totiž nachází ve vzdálenosti několika desítek metrů od místa zastavení jeho vozidla. Vzhledem k tomu byl stěžovatel povinen vodorovné značení respektovat, stejně jako zákaz stání na křižovatce. V dané věci je zcela nepodstatné, že investorem a stavebníkem rekonstrukce bylo město Hradec Králové, které rekonstrukcí znemožnilo stěžovateli parkování na místě pro něho obvyklém a nezajistilo parkoviště náhradní.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Uvedené stěžovatelovo jednání je zákonem přímo za přestupek označeno, neboť podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, v rozhodném znění, se přestupku dopustí ten, (poznámka pod čarou pak přímo poukazuje na zákon o silničním provozu). K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti (§ 3 zákona o přestupcích) a zájem společnosti na dodržování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních komunikacích upravených zákonem, který byl stěžovatelovým jednáním porušen, je zřejmý. Závěr žalovaného i krajského soudu o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku, tak byl v souladu se zákonem.

Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval dostatečně jeho námitkou o podjatosti pracovníků správních orgánů, je třeba s ním souhlasit. V žalobě totiž stěžovatel namítal, že je zastupitelem jak městského, tak krajského zastupitelstva, a proto by o jeho věci měl rozhodovat správní orgán mimo obvod Jihočeského kraje. Poukázal na to, že ze své pozice zastupitele rozhoduje o výši finančních prostředků, které budou úředníkům vypláceny. Rovněž poukázal na to, že se s jeho námitkou podjatosti ředitel žalovaného nevypořádal v souladu se zákonem, neboť ji vyřídil toliko dopisem, a nikoli usnesením. Krajský soud se pak v napadeném rozsudku (str. 14) zabýval toliko postupem ředitele žalovaného, který shledal zákonným, neboť vedle dopisu vydal ředitel i usnesení, jímž namítanou podjatost neshledal a které bylo stěžovateli řádně doručeno. Ten proti němu odvolání nepodal, a toto usnesení tak nabylo právní moci. Samotnou skutečností, zda ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby ve smyslu § 14 správního řádu z roku 2004, se ale nezabýval.

Je třeba konstatovat, že se tímto opomenutím krajský soud dopustil vady řízení. Ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může být jeho rozhodnutí zrušeno pouze tehdy, pokud by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005-245, www. nssoud.cz). V daném případě má zdejší soud za to, že uvedená vada řízení krajského soudu na zákonnost jeho rozhodnutí vliv neměla, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný (tj. žaloba by byla zamítnuta) i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, čj. 6 Ads 57/2004-59, www.nssoud.cz). Stěžovatelem namítaná podjatost úředních osob totiž v dané věci shledána nebyla.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je Stěžovatel spatřuje podjatost úředních osob, které rozhodovaly v obou stupních správního řízení, v tom, že stěžovatel působí jako zastupitel městského i krajského zastupitelstva. Jeho námitky podjatosti, které během správního řízení podal, však byly zamítnuty s tím, že stěžovatel nemá vůči rozhodujícím úředním osobám žádný přímý pracovněprávní vztah ani nadřízené postavení. Zastupitelstvo nemůže zasahovat do přenesené působnosti vykonávané úřadem a ani účast stěžovatele jako zastupitele na schvalování rozpočtu nebyla shledána důvodem pro vyloučení úředních osob.

Nejvyšší správní soud s posouzením učiněným během správního řízení zcela souhlasí. Stěžovatel - jako zastupitel - není vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti, neboť zastupitelstvo, tím méně jeho jednotliví členové, nemohou zasahovat do výkonu přenesené působnosti vykonávané v rámci rozhodování o přestupcích. Pokud jde o účast stěžovatele jako jednoho ze členů zastupitelstva (v případě zastupitelstva města jako jednoho z 29 členů a v případě zastupitelstva kraje jako jednoho z 55 členů) na schvalování rozpočtu města, potažmo kraje, tak ani tato skutečnost nemůže být důvodem pro vyslovení podjatosti úředních osob. Předně jsou platy úředních osob určeny zvláštním zákonem (zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech), a lze tak hovořit pouze o tzv. pohyblivé složce platu, jako je osobní příplatek či odměna, které mohou být závislé na rozpočtu územního samosprávného celku. Dále se stěžovatel neúčastní přímo na určování výše pohyblivé složky platu pro úřední osoby, nýbrž schválením rozpočtu pouze nepřímo stanovuje možný rámec pro to, aby příslušná osoba [v případě města tajemník, podle § 110 odst. 4 písm. c) a d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a v případě kraje ředitel krajského úřadu, podle § 69 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích] o výši těchto složek mohla rozhodnout. Je třeba také poukázat na to, že i kdyby byl schválen rozpočet v částce vysoké, neznamená to automaticky, že by úřední osoby obdržely vyšší pohyblivou složku platu. Navíc samotná účast stěžovatele na tomto schvalovacím procesu je poměrně malá (1/29 a 1/55), a nelze tak předpokládat, že by sám o sobě mohl výši rozpočtu výrazněji ovlivnit. Tím méně si lze představit, že by tak činil pouze ve snaze ovlivnit výši platu úředních osob. Lze tak uzavřít, že rozhodující úřední osoby v daném případě nemají ke stěžovateli poměr, pro nějž by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti. Uvedený závěr nepřímo potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, čj. 2 As 21/2004-67, zveřejněno ve Sb. NSS pod č. 503/2005, kde soud poukázal na to, že rozhoduje-li obecní úřad v přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníků pro pochybnosti o jejich nepodjatosti. (...)