2451/2012
Správní řízení: ustanovení opatrovníka
Správní řízení: ustanovení opatrovníka
k § 32 odst. 4 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
I. Ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004 není podmíněno předchozím souhlasem ustanovované osoby.
II. Obec může být podle konkrétních okolností toho kterého případu považována za vhodnou osobu pro ustanovení opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, čj. 8 As 22/2011-78)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 97/2001 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 27/2000).Věc:
Statutární město Plzeň proti Českému telekomunikačnímu úřadu o ustanovení opatrovníkem, o kasační stížnosti žalovaného.Žalovanému se nepodařilo v rámci správního řízení, zahájeného na návrh společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., proti Miroslavu H. ve sporu o zaplacení cen za poskytnuté služby elektronických komunikací, zjistit místo pobytu Miroslava H. Žalovaný proto rozhodnutím ze dne 5. 5. 2009 ustanovil žalobce opatrovníkem Miroslava H.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí rozkladem, který předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 28. 7. 2009 zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí.
Žalobce napadl posledně uvedené rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 3. 5. 2010, čj. 10 Ca 320/2009-36, zrušil obě rozhodnutí vydaná ve správním řízení a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud považoval za vhodné, aby správní orgán před ustanovením určité osoby do funkce opatrovníka zjistil, zda taková osoba se svým ustanovením souhlasí. Osoba, která nechce vykonávat funkci opatrovníka, není vhodnou osobou ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu. Lze totiž důvodně předpokládat, že by tato osoba nedbala ochrany práv nebo zájmů opatrovance a její ustanovení by bylo nutné podle § 32 odst. 7 správního řádu zrušit. Městský soud vyšel i ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, č. 97/2001 Sb. ÚS, které považoval za použitelné, i když Ústavní soud rozhodoval ve vztahu k opatrovnictví v občanském soudním řízení.
Dále městský soud nepovažoval obec za vhodnou osobu ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu proto, že vystupování obce jako opatrovníka občana této obce ve správním řízení nepatří k úkolům, k jejichž plnění jsou obce zřízeny. Obec není zřízena k hájení soukromoprávních zájmů svých jednotlivých občanů.
Konečně městský soud uzavřel, že jeho závěry nejsou ovlivněny ani zněním § 32 odst. 4 správního řádu, podle kterého je osoba povinna funkci opatrovníka přijmout. Zdůraznil, že tato povinnost se vztahuje pouze na osobu, u níž je opatrovanec v péči, nebo jde-li o jinou vhodnou osobu. Tou ovšem podle předchozích závěrů městského soudu nemůže být osoba, která se svým ustanovením opatrovníkem nesouhlasí.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti uvedenému rozsudku kasační stížností, v níž městskému soudu především vytkl, že vyšel z analogie s občanským soudním řízením. Správní řád totiž nevyžaduje souhlas osoby s ustanovením opatrovníkem, a pokud jí v tom nebrání závažné důvody, je povinna funkci opatrovníka přijmout. Těmito závažnými důvody je třeba rozumět vnější okolnosti bránící opatrovníkovi ve výkonu funkce, nikoliv nevůli opatrovníka k takovému výkonu. Zajišťování předchozího souhlasu osoby ustanovované opatrovníkem není nutné.
V posuzované věci stěžovatel poté, co se mu nepodařilo ani za využití všech zákonných možností zjistit místo pobytu Miroslava H., volil vhodnou osobu pro výkon funkce opatrovníka. Domníval se, že přednostně je třeba ustanovovat opatrovníka z okruhu příbuzných opatrovance a v případě ustanovování obce opatrovníkem zkoumat i to, zda nejsou zájmy opatrovance a obce v rozporu nebo zda nejde o právně složitý případ, v němž by obec neměla dostatek předpokladů pro řádné zastupování. Zároveň však považoval obce za právnické osoby, které jsou obecně pro výkon funkce opatrovníka vhodné stejně jako jakékoliv jiné osoby.
Stěžovatel se domníval, že by žalobci výkon funkce opatrovníka v posuzované věci zabral méně času a energie, než kolik věnoval na obranu před ustanovením opatrovníkem. Zároveň podotkl, že opatrovník zpravidla nebude mít dostatek informací o případu a výkon jeho funkce se soustředí na ochranu procesních práv opatrovance a zajištění ochrany obecných práv ve vztahu např. ke zjevně neopodstatněným, promlčeným nebo nepodloženým nárokům.
Povinnosti přijmout funkci opatrovníka podle stěžovatele odpovídá i výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 27/2000, podle kterého v případě ustanovení obce opatrovníkem nejde o výkon funkce orgánu veřejné správy, ale o výkon funkce vyplývající z její povahy soukromoprávní právnické osoby.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) [16] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že úprava opatrovnictví podle správního řádu vykazuje podstatnou odlišnost ve srovnání s úpravou opatrovnictví podle občanského soudního řádu. Ustanovení § 29 odst. 4 o. s. ř. výslovně upřednostňuje k ustanovení opatrovníkem advokáta, ustanovení jiné osoby pak podmiňuje jejím souhlasem. Jakkoliv lze předpokládat, že ustanovení advokáta bude zejména v právně složitějších případech vhodné i ve správním řízení, § 32 odst. 4 správního řádu uvádí k ustanovení nejprve osobu, u které je opatrovanec v péči, a teprve poté jinou vhodnou osobu. U jiné vhodné osoby pak na rozdíl od občanského soudního řádu správní řád nehovoří o nutném souhlasu, ale naopak stanoví, že taková osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody.
[17] Městský soud k § 32 odst. 4 správního řádu doplnil, že opatrovník se svému ustanovení do funkce může bránit i tím, že není vhodnou osobou ve smyslu zmíněného ustanovení. Potud Nejvyšší správní soud městskému soudu přisvědčil. Neztotožnil se však s městským soudem v názoru, že "
nevhodnost
" osoby vyplývá také z prostého nesouhlasu s ustanovením opatrovníkem.[18] Zde tvořila argumentace městského soudu kruh, který prakticky negoval dané ustanovení správního řádu. Ten stanoví jednoznačnou povinnost vhodné osoby přijmout funkci opatrovníka, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Ustanovený opatrovník tedy může své ustanovení zvrátit, prokáže-li, že není vhodnou osobou, nebo že vhodnou osobou je, ale závažné důvody mu brání ve výkonu funkce opatrovníka. Městský soud podmínil nad rámec zákona ustanovení opatrovníka podle daného ustanovení jeho souhlasem. Tím dosáhl zcela identických podmínek pro ustanovení opatrovníka podle správního řádu a podle občanského soudního řádu a povinnost opatrovníka přijmout funkci učinil čistě
de facto
abstraktní
. Odlišná znění obou předpisů přitom jednoznačně naznačují, že zákonodárce hodlal přistoupit k institutu opatrovnictví u obou předpisů odlišně.[19] Nejvyšší správní soud připouští, že v řadě případů lze doporučit, aby správní orgán zjišťoval postoj osoby, kterou chce ustanovit do funkce opatrovníka, k tomuto procesnímu kroku. Na druhé straně je ovšem nutné dodat, že podle správního řádu není souhlas opatrovníka s ustanovením do funkce zákonnou podmínkou takového ustanovení, a nemusí být proto vždy předem zajišťován. Jeho nedostatek pak zpravidla nebude sám o sobě důvodem nezákonnosti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka do funkce. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se závěrem, že nedostatek souhlasu činí z opatrovníka nevhodnou osobu, protože by zřejmě nedbal o ochranu práv a zájmů opatrovance. V souvislosti s povinností přijmout funkci opatrovníka je totiž nepochybně povinen také řádně hájit práva opatrovance. Třebaže porušení této povinnosti povede ke zrušení ustanovení opatrovníkem (§ 32 odst. 7 správního řádu), nelze je automaticky presumovat.
[20] Úvaha městského soudu, podle které vystupování obce jako opatrovníka jejího občana neodpovídá úkolům, k nimž byly obce zřízeny, rovněž neobstála. V této souvislosti lze poukázat na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 27/2000, opakovaně zmíněný v tomto řízení. Podle Ústavního soudu musí být s obcí při ustanovování opatrovníkem zacházeno jako s každou fyzickou osobou. Potud není důvodu, aby obec nemohla být, podle konkrétních okolností toho kterého případu, považována za vhodnou osobu ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu.
[21] Pokud městský soud argumentoval právě zmíněným nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se tento nález týkal ustanovení opatrovníka v občanském soudním řízení. To, jak kasační soud již dříve vyložil, vykazuje z hlediska zákonných podmínek odlišnosti oproti ustanovování opatrovníka ve správním řízení. Jakkoliv tedy může být předmětný nález Ústavního soudu užitečným interpretačním vodítkem, nelze jej přejmout bez dalšího, jak učinil městský soud. V souvislosti s citovaným nálezem pak lze upozornit i na odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů, jejíž argumenty rovněž nelze zcela přehlédnout. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.