Odpady: řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání
odpadů
V řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů a
souhlasu s provozním řádem takového zařízení dle
§ 14 odst. 1 zákona č. 185/2001
Sb., o odpadech, mohou mít za splnění podmínek
§ 27 odst. 2 správního řádu z roku
2004 postavení účastníků řízení i vlastníci sousedních pozemků.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, čj.
10 Ca 381/2007-113)
Prejudikatura: č. 1455/2008 Sb. NSS, č. 1764/2009 Sb. NSS a č. 1787/2009 Sb.
NSS.
Věc: Nejvyšší státní zástupkyně proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti a)
Jana P., b) Libuše P. a c) společnosti s ručením omezeným Fe MARKET, o účastenství v řízení o vydání
povolení k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů.
Dne 10. 4. 2003 Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vydal
dle § 14 odst. 1 zákona o
odpadech souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů pro provozovnu
Skaštice [provozovatelem je osoba zúčastněná c)] pro provozovnu Dolní Lhota u Luhačovic a souhlas s
provozním řádem těchto zařízení. Platnost souhlasu byla omezena na dobu do 30. 6. 2006. Z provozního
řádu provozovny Skaštice vyplývá, že zařízení je oprávněno nakládat, kromě odpadů kategorie ostatní,
s nebezpečnými odpady (baterie a akumulátory) a předpokládaná kapacita je zhruba 4 000 tun ročně.
Pro provozovnu ve Skašticích bylo dne 2. 9. 1998 vydáno stavební povolení a rozhodnutím ze dne 6.
12. 2001 byla zkolaudována jako „obchodní středisko Fe MARKET“. Šlo o areál původního hospodářského
objektu kolaudovaného jako sběrna kovového odpadu.
Dne 25. 5. 2006 obdržel krajský úřad po skončení platnosti souhlasu žádost provozovatele o nový
souhlas k provozování zařízení. V žádosti provozovatel odkázal na kolaudační rozhodnutí k provozovně
z 6. 12. 2001 a původní vyjádření hygienické stanice k provoznímu řádu zařízení z 11. 3. 2003 s tím,
že od té doby nedošlo k významným změnám. Krajský úřad vydal dne 4. 7. 2006 rozhodnutí o udělení
souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů v provozovně Skaštice a schválil
provozní řád zařízení. Souhlas byl vydán na dobu od právní moci rozhodnutí do 31. 7. 2011.
Rozhodnutí bylo doručeno provozovateli, který je převzal dne 4. 7. 2006 a vzdal se téhož dne práva
na odvolání.
Žalovaný odvolání dne 11. 6. 2007 zamítl jako nepřípustné podle
§ 92 odst. 1 správního
řádu. Vyšel z § 27 odst. 2
správního řádu a dospěl k závěru, že podmínkou účastenství v řízení musí být skutečnost, že
rozhodnutím mohou být odvolatelé přímo dotčeni ve svých právech a povinnostech. Odvolatelé však
neuvádí, a ani žalovaný nenalezl žádná práva odvolatelů, která by mohla být přímo dotčena.
Účastenství odvolatelů nemůže vyplývat z vlastnických práv k pozemkům sousedícím s provozovnou. Jako
vlastníci sousedních pozemků měli odvolatelé hájit svá práva v územním, případně stavebním řízení
při povolování zařízení, a změnu současného stavu by bylo možno provést postupem podle jiných
právních předpisů, nikoli podle zákona
o odpadech.
Žalobou podanou podle § 66
odst. 2 s. ř. s. se Nejvyšší státní zástupkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného.
Uvádí, že provozovatel zařízení podniká v obci od roku 1998 a zařízení provozuje uprostřed obce.
Souhlas k provozu byl vydán opakovaně i přes závažné výhrady občanů obce a odboru životního
prostředí Městského úřadu v Kroměříži. Ze sdělení městského úřadu veřejnému ochránci práv vyplývá,
že od roku 2003 do roku 2006 docházelo k opakovanému porušování provozního řádu, a tyto skutečnosti
byly známy orgánu, který opakovaný souhlas udělil. V souvislosti s provozem zařízení dochází ke
kontaminaci pozemků ve vlastnictví občanů obce a k ohrožení životního prostředí a zdraví občanů
obce, přičemž tato zjištění vyplývají z podání Městského úřadu v Kroměříži, odboru životního
prostředí, ze dne 17. 5. 2007 i ze znaleckých posudků Ing. Švejnohové z 20. 8. 2004 a
Dr.
Ing. Sáňky
z ledna 2007. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného stran posouzení otázky účastenství v
řízení. Zařízení lze provozovat jen na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas
k provozování tohoto zařízení a souhlas s provozním řádem. Souhlas se uděluje na dobu určitou a dobu
platnosti lze prodloužit, pokud jsou splněny podmínky a plněny povinnosti při provozování zařízení.
Na řízení se použije § 82 odst. 1
správního řádu, nestanoví-li
zákon o odpadech jinak, a to
ohledně účastenství v řízení nestanoví. Za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo
tvrdí, že je účastníkem, pokud se neprokáže opak, a o tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá
správní orgán usnesení. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 600/99 poukazuje na to,
že speciální zákon nestanoví speciálně okruh účastníků řízení v řízení dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech a je tedy třeba vycházet z
§ 27 odst. 2 správního
řádu. K tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí hmotněprávní
předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o kterém bude teprve
jednáno, nebo dokonce jen „tvrzení“, že může být rozhodnutím ve svých právech přímo dotčen, a to až
do doby, než se prokáže opak. Z vyjádření orgánů státní správy i posudků vyplývá, že v souvislosti s
provozem zařízení dochází ke kontaminaci pozemků ve vlastnictví občanů obce a k ohrožení životního
prostředí. Tato zjištění žalovaný nepopřel. Z obsahu odvolání pak vyplývá, že u odvolatelů jde o
dotčení v právu vlastnickém a právu na ochranu zdraví. Pokud žalovaný konstatoval, že odvolatelé
mohli hájit svá práva v územním, případně stavebním řízení, je nutno konstatovat, že námitku
vycházející z poškozování životního prostředí, zdraví a vlastnického práva těžko mohli uplatnit v
době, kdy k takovému rušení ještě nedocházelo, neboť by šlo o hypotetické tvrzení. Teprve provoz
zařízení přinesl zásah do práv odvolatelů. Odvolatelé se mohou domáhat ochrany i jiným způsobem dle
hygienických předpisů nebo dle § 127
občanského zákoníku. To však nemění nic na tom, že dochází-li opravdu provozem k poškozování
jejích práv, o jejich odvolání mělo být rozhodnuto. Postup žalovaného znamená přenášení břemene jeho
zákonné povinnosti pečovat o životní prostředí na občany. Zamítnutím odvolání jako nepřípustného
žalovaný odejmul odvolatelům postavení účastníků řízení, které by jim zaručovalo možnost hájit
jejich práva před správním orgánem.
Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2007 zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 82 zákona o
odpadech platí, že, nestanoví-li tento zákon jinak, vztahuje se na řízení podle tohoto zákona
správní řád.
Zákon o odpadech nestanoví
specielně oproti správnímu řádu okruh účastníků řízení pro řízení dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech.
Podle § 27 odst. 2 správního
řádu účastníky řízení jsou též (tedy kromě účastníků vymezených v
§ 27 odst. 1) další dotčené
osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Podle
§ 28 odst. 1 správního řádu
je v pochybnostech považován za účastníka řízení každý, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud není
prokázán opak.
Soud proto zdůrazňuje, že pro posouzení účastenství v řízení není podstatné, zda rozhodnutím
krajského úřadu do práv a právem chráněných zájmů odvolatelů skutečně bylo zasaženo, ale je
podstatné, zda zasaženo být mohlo. Z tohoto důvodu nevyhověl návrhům odvolatelů na doplnění
dokazování v tomto řízení, neboť těmito důkazními prostředky mělo být prokázáno to, že k zásahu do
jejich vlastnických práv již došlo.
Žalovaný odůvodnil závěr, že žalobcům postavení účastníků v daném řízení nepříslušelo jednak tím,
že podle jeho názoru nebyli (ani nemohli být) přímo zasaženi ve svých právech (s tím, že ani
nekonkretizovali takové právo), a jednak tím, že vlastníci sousedních pozemků nemohou být účastníky
řízení o vydání povolení dle § 14
odst. 1 zákona o odpadech s poukazem na to, že svá práva vyplývající z vlastnických práv k
sousedním pozemkům a stavbám na nich mohli hájit v územním a stavebním řízení.
Soud tento závěr žalovaného nesdílí.
Pro posouzení otázky možného okruhu účastníků řízení ve věci vydání souhlasu dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech je nutno vycházet především z předmětu, o němž se vede řízení, jehož výsledkem je
samostatné rozhodnutí, jímž se dává souhlas k provozování zařízení a souhlas s provozním řádem
tohoto zařízení, oproti předmětu jiných řízení a dále z provázanosti tohoto řízení s řízením vedeným
podle dalších právních předpisů, zejména v daném případě se
stavebním zákonem (tj. stavebním
zákonem z roku 1976, ve znění účinném do 31. 12. 2006, resp.
stavebním zákonem z roku 2006,
účinném od 1. 1. 2007).
Podle § 14 odst. 1 a
odst. 4 zákona o odpadech v
původním znění (od 1. 1. 2002) „zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze
provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je
udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen ,souhlas k
provozování zařízení'). V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí orgán kraje posoudit
všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí.“ Kolaudační rozhodnutí, vydané podle
zvláštního právního předpisu (tehdy zákona č.
50/1976 Sb.) pro stavby určené k
využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl udělen
souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1. (K tomu lze obecně připomenout, že regulace
nakládání s odpady podle předchozího zákona č.
125/1997 Sb., o odpadech, měla
jiný rámec stran vydávání souhlasů pro zařízení k nakládání s odpady, kategorizace odpadů a pod.,
nicméně přechodné ustanovení zákona č.
185/2001 Sb., odpadech a o změně
některých dalších zákonů, v § 83
odst. 3 a odst. 4
stanovilo přechodnou dobu jednoho roku, do kdy bylo lze provozovat zařízení, k nimž nebyl nutný
souhlas, či provádět vymezené činnosti dále bez souhlasu, resp. do kdy podle nové právní úpravy
předepsaný souhlas musí osoby nakládající s odpady získat.)
Následné novely § 14 odst.
1 a odst. 4 zákona č.
185/2001 Sb., odpadech a o změně některých dalších zákonů, pak nezměnily nic na tom, že
zařízení vymezeného typu lze provozovat jen na základě krajským úřadem uděleného souhlasu k
provozování takového zařízení a s jeho provozním řádem a že musí být v tomto řízení posouzena
všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisí, přičemž platí nadále, že kolaudační souhlas,
vydaný podle zvláštního předpisu
(stavebního zákona) pro stavby
určené k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl
udělen souhlas k provozování zařízení podle odst. 1.
Lze tak dovodit, že řízení o rozhodnutí, jímž je dán (nebo nedán) souhlas k provozování zařízení
a s provozním řádem tohoto zařízení, má samostatný předmět řízení a je samostatným řízením; předmět
tohoto řízení je odvislý od veřejného zájmu, resp. okruhu chráněného zájmu
zákonem o odpadech, stručně
řečeno tedy regulace nakládání s odpady, kdy rozhodnutí dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech je předpokladem pro legální provozování takto vymezené podnikatelské činnosti a
současně závazným (ale samostatným) aktem, jehož kladný závěr je předpokladem pro případný
navazující zákonem stanovený postup podle stavebního úřadu (je-li zařízení stavbou ve smyslu
stavebněprávních předpisů, která podléhá kolaudačnímu souhlasu). Stavební úřad v (zákonem obecně
předpokládaném) navazujícím kolaudačním řízení je vázán tímto rozhodnutím a nesmí kolaudační souhlas
bez tohoto kladného rozhodnutí vydat. Jde o řetězení samostatných správních aktů vydaných v
samostatných řízeních s rozdílným předmětem řízení. Nelze proto uznat důvodným závěr žalovaného, že
odvolatelům nepřísluší právo být účastníkem tohoto řízení a že z titulu vlastnických práv k
sousedním pozemkům nebo stavbám na nich jsou účastníky řízení o umístění stavby či stavebního
řízení, kde na obranu těchto práv mají prostor. Nelze odhlédnout od toho, že vlastníci nemovitostí
sousedících mohou mít a mohou uplatňovat, a to v závislosti právě na předmětu toho kterého řízení,
odlišné námitky (např. proti vlastnímu umístění takového zařízení, s předpokládaným provozem a jeho
vlivem na okolí v územním řízení, proti stavebně technickému řešení stavby, včetně jejího provozního
zařízení ve stavebním řízení, jednak proti samotnému rozsahu a jednak způsobu provozu a jeho vlivu
na okolí, který je
aprobován
zvláštním, zákonem předepsaným souhlasem s provozem zařízení a s
provozním řádem příslušným odborným orgánem a který je mj. předpokladem pro kolaudaci zařízení).
Jestliže obecně je souhlas k provozování zařízení a s provozním řádem tohoto zařízení závazným jak
pro provozovatele, tak pro stavební úřad
(§ 126 odst. 2 stavebního zákona z
roku 1976, § 122 odst.
1, popř. § 127 stavebního
zákona z roku 2006) při kolaudaci zařízení, pak již vlastnící sousedních nemovitostí, pakliže
by jim účast v tomto řízení dle §
14 odst. 1 zákona o odpadech nebyla přiznána, by neměli žádnou možnost vznést námitky proti
tomuto souhlasu či provoznímu řádu takového zařízení (i kdyby šlo o zařízení jako stavbu). Žalovaný
sám poukázal na to, že předmětem řízení jsou technické otázky provozu zařízení z hlediska nakládání
s odpady v tomto zařízení; zařízením se rozumí
[§ 4 písm. e) zákona o
odpadech] technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby, nemusí jít tedy nadto vždy o
stavbu, a udělení souhlasu s provozem takového zařízení a s jeho provozním řádem tak nemusí
předcházet územní řízení [mobilní technické zařízení,
§ 1 odst. 1 písm. m) a
§ 3 vyhlášky Ministerstva životního
prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady] nebo povolení stavby (nejde-li
o stavbu) ani následovat kolaudační řízení.
Ohledně přímého dotčení v právech vlastníků sousedních pozemků provozem zařízení či v důsledku
souhlasu s jeho provozním řádem nelze pak odhlédnout od toho, že rozhodnutí dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech v sobě zahrnuje právě i souhlas s provozním řádem. Souhlas k provozu zařízení a s
jeho provozním řádem (jak lze seznat např. i z náležitostí žádosti o tento souhlas dle
§ 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady) aprobuje konkrétní
způsob technologického postupu nakládání s odpadem v zařízení, způsob jeho skladování a monitoring
vlivů na životní prostředí a zdraví lidí (musí splňovat požadavky dle
§ 4,
§ 5 a
§ 7, resp.
§ 8 cit. vyhlášky), návrh
provozního řádu zařízení je nezbytnou náležitostí žádosti o vydání souhlasu k provozování zařízení
dle § 14 odst. 1 zákona o
odpadech. Provozní řád musí podle této vyhlášky obsahovat mj. opatření k omezení negativních
vlivů zařízení a opatření pro případ havárie.
Je tedy zřejmé, že i prováděcí vyhláška k
zákonu o odpadech počítá s tím,
že v provozním řádu budou řešeny i otázky vztahující se k ochraně okolí před negativními vlivy
provozu zařízení na okolí, proto i např.
§ 75 zákona o odpadech
stanoví, že již v řízení vedených podle
zákona o odpadech participují
jako dotčené orgány státní správy orgány ochrany veřejného zdraví (vyjadřují se k provozním řádům
zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů). Z toho vyplývá, že v územním, stavebním,
příp. též kolaudačním řízení nejsou řešeny všechny otázky vztahující se k ochraně okolí před
nepříznivými vlivy provozu zařízení, tj. i ve vztahu k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Kdyby
tomu bylo tak, jak uvádí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě, a v
řízení o vydání souhlasu k provozu zařízení a s provozním řádem by byl pouze fixován stav založený
rozhodnutími vydanými dle stavebního
zákona, nebylo by vůbec zapotřebí schvalovat provozní řád tohoto zařízení. Provozním řádem
totiž mohou být řešeny i otázky, jejichž řešení nemá místo v územním, potažmo stavebním řízení,
např. pokud jde o způsob skladování odpadů, resp. jiných látek např. na volném prostranství. O tom
svědčí i provozní řád schválený v daném případě rozhodnutím krajského úřadu, když je např.
stanoveno, že na venkovních zpevněných plochách je uložen pouze odpad kategorie „O“. Je tedy zřejmé,
že v tomto případě se jedná o otázku, která nemohla být řešena stavebním úřadem, neboť se nejedná o
stavbu, ale pouze o způsob užívání pozemku. Pokud by provozní řád např. určil, že v blízkosti hranic
s pozemkem odvolatelů budou skladovány materiály nadměrně zapáchající, jednalo by se o zcela zřejmý
zásah do jejich vlastnických práv. Není přitom podstatné, že provozní řád nic takového neobsahuje,
neboť postavení účastníků řízení se neodvíjí od výsledku tohoto řízení, ale od jeho předmětu; účelem
institutu účastníků řízení je právě to, aby dotčené osoby měly příležitost svá práva účinným
způsobem hájit, a to právě v řízení, jehož výsledkem je vydání závazného souhlasu s určitou státem
regulovanou činností, na nějž při kladném výsledku navazují (podle typu zařízení) další, jinými
zákony předepsané postupy.
Z provozního řádu dále např. vyplývají opatření směřující k tomu, aby byla omezena možnost
obtěžování okolí hlukem z provozu zařízení (jednosměnný provoz, omezené lisování odpadů apod.).
Dopad na práva odvolatelů, pokud by tato podmínka nebyla stanovena vůbec, nebo by naopak byla
stanovena ještě přísněji, je podle názoru soudu jednoznačně zřejmý. Jejich právo, vyplývající z
vlastnictví sousedních nemovitostí, je právem pokojně užívat tento majetek k účelu, k němuž je
určen, do nějž pak nesmí být zasaženo nad míru stanovenou právními předpisy.
V daném konkrétním případě pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že původní zemědělská usedlost,
následně užívaná zemědělským družstvem mj. i jako stanice pohonných hmot (dle tvrzení provozovatele)
byla poté, co nemovitosti provozovatel nabyl od restituentů, dle stavebního povolení z roku 1998 a
následného kolaudačního rozhodnutí z roku 2001 zkolaudována jako sběrna kovového odpadu, první
souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o
odpadech byl vydán 10. 4. 2003, s platností do 30. 6. 2006. Nový souhlas (rozhodnutí ze dne
4. 7. 2006), jenž byl napaden odvoláním odvolatelů, aproboval další provozování zařízení na
konkrétní dobu a změnu provozního řádu tohoto zařízení. Z ničeho se nepodává, ani žalovaný k
takovému závěru nedospěl, že by tato změna současně vyžadovala následně povolení změny užívání dle
stavebního zákona
(§ 85 stavebního zákona z roku
1976, resp. § 126 a
stavebního zákona z roku 2006), tedy, že by bylo možno vůbec předpokládat možnost obrany
proti navrhované změně provozního řádu v jiném řízení. Bez ohledu na to, zda uvedený postup
stavebního úřadu musí nebo nemusí při dalším povolení provozu stávajícího zařízení a při změně
provozního řádu následovat, je podle názoru soudu nutné připustit účast dotčených osob (které tvrdí
dotčení v právech) již v řízení dle
§ 14 odst. 1 zákona o
odpadech, a to právě s ohledem na rozdílný předmět daných řízení a předvídatelnost práva
nejen pro adresáta právní regulace, ale i osob, které mohou být rozhodnutím ve svých právech
dotčeni.
Pozitivní souhlas pro provozovatele s provozem zařízení a s provozním řádem může znamenat
negativní dopad do práv jiných osob, zejména vlastníků sousedních nemovitostí. Přímé dotčení ve
vlastnických právech k pozemkům a stavbám nelze zúžit jen na „změnu majetkového či jiného statutu
odvolatele“ (jak jen obecně uvádí žalovaný);
imanentní
náplní tohoto práva je jeho realizace, tedy
majetek užívat a nebýt rušen nepřípustnými zásahy. Ochrana před takovými zásahy je zajištěna právě
tím, že k určitým činnostem je vyžadován souhlas příslušného odborného orgánu a vydání souhlasu
předchází správní řízení, v jehož rámci je dán prostor všem, kteří by mohli být dotčeni na svých
právech, k obraně svých práv. Pro úplnost, byť nejde o naprosto identický případ, soud odkazuje na
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj.
8 As 47/2005-86.
1)
Skutečnost, že následnou novelou
zákona o odpadech bylo v
§ 14 odst. 6 přiznáno
postavení účastníka obci, na jejímž území má být zařízení provozováno, znamená, že ve smyslu
§ 27 odst. 3 správního řádu
zákon o odpadech konstituoval
obci postavení účastníka nad rámec vymezení účastníků dle
§ 27 odst. 1 a
odst. 2 správního řádu;
tato změna však nevylučuje, že postavení účastníka řízení je nutno přiznat i osobám jiným, které
tvrdí dotčení ve svých právech ve smyslu
§ 27 odst. 2 správního
řádu, nelze ji vykládat tak, že tímto vymezením byl stanoven okruh účastníků speciálně oproti
správnímu řádu, a tedy zúžen na žadatele a obec. Obci je postavení účastníka přiznáno zvláštním
předpisem zpravidla vždy v řízení, kdy v něm vydané rozhodnutí se může dotknout aktivit její
samosprávy, územního plánování apod. tzn. i tam, kde se obec svého účastenství nemůže dovolávat z
titulu vlastnických práv k pozemkům a stavbám [např.
§ 85 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona z roku 2006; § 28
odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství
(horní zákon),
§ 18 odst. 1 zákona č. 61/1988
Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, atp.]. Pro úplnost lze pro
srovnání dodat, že na rozdíl od zákona
o odpadech, speciální úpravu okruhu účastníků řízení, a to jednoznačnou a výslovnou formulací
stanoví zákon č. 18/1997 Sb., o
mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění
některých zákonů, v § 14 odst.
1; výslovné zúžení okruhu účastníků řízení vedených podle tohoto zákona na žadatele je podle
názoru tohoto soudu výjimkou, jejíž legitimitu lze z ústavněprávních hledisek dovodit. Takové důvody
však nelze shledat v případě řízení týkajících se obecného nakládání s odpady.
Ze všech uvedených důvodů soud proto dospěl k závěru, že vydáním rozhodnutí krajského úřadu mohli
být odvolatelé ve svých právech přímo dotčeni, a proto jim náleželo postavení účastníků řízení.
Pokud tedy žalovaný za této situace jejich odvolání zamítl jako nepřípustné, jedná se o rozhodnutí
nezákonné.