Vydání 2/2008

Stěžovatelka v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty uvedla, že opakovaně zaznamenávala stížnosti posluchačů negativně reagujících na obsah jednotlivých pořadů cyklu , proto tento cyklus několikrát monitorovala, poté upozornila žalobkyni na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání a v lednu 2004 jí za jeden z pořadů cyklu uložila pokutu ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od závadného jednání neupustila, provedla stěžovatelka na základě přijatých stížností analýzu pořadu odvysílaného dne 6. 9. 2004, ze které zjistila, že obsahuje problematické části, a uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč.

V předcházejícím správním řízení stěžovatelka vyzvala žalobkyni, aby se k věci vyjádřila a případně přednesla návrhy na doplnění dokazování (§ 33 správního řádu). Přípisem ze dne 22. 12. 2004 žalobkyně navrhla, aby stěžovatelka řízení zastavila a v případě jeho pokračování navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění, zda je pořad způsobilý ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobkyně rovněž uvedla, že téma pořadu, tj. vztahy navazované jen pro sex, se dotýká ve společnosti rozšířeného jevu a vypovídá o přirozené součásti sexuálního života, která nemá být před dětmi tabuizována, je-li téma v kontextu celkového vyznění pořadu vhodně interpretováno a komentováno. Upozornila, že v pořadu nebyly použity žádné vulgarismy či nevhodné výrazy a pořad celkově vyznívá odmítavě a varovně ke vztahům navazovaným pouze pro sex. Na příkladech posluchačů byly vykresleny negativní důsledky těchto vztahů a přestože individuální výpovědi v přímých telefonických vstupech lze jen obtížně usměrňovat, moderátorka pořadu se vždy snažila posluchačské vstupy s kontroverznějším obsahem ironicky komentovat.

Stěžovatelka v soudním i správním řízení označila argumentaci žalobkyně za účelovou a nedostatečnou. Podle jejího názoru může dětský posluchač vnímat pořad a jeho téma, včetně zmíněných výpovědí posluchačů, jako něco přitažlivého, vzrušujícího, případně zakázaného. U dětí a mladistvých posluchačů nelze předpokládat takový stupeň intelektuální a morální vyspělosti, který jim umožňuje rozlišovat nadsázku a ironii, z jevů popisovaných v pořadu a vyvodit z nich závěry tvrzené žalobkyní. Nelze se tedy spoléhat na to, že komentáře moderátorky, přizvaných známých osobností a odborníků bude skupina dětí a mladistvých posluchačů vnímat jako odsuzující a ironizující. Naopak volnost, s jakou se o uvedeném jednání v pořadu mluví, může v dětském posluchači zanechat dojem, že a nevěra je zcela častý, rozšířený a přirozený jev. Stěžovatelka nepovažuje za vhodné, aby v rámci osvěty mezi dětmi a mladistvými v rádiu s celoplošným pokrytím byly prezentovány výše uvedené názory, a nadto poukazuje na skutečnost, že z některých pasáží komentářů moderátorky nelze ironizující a jasně odsuzující povahu komentáře vůbec vyvodit. Stěžovatelka dospěla k názoru, že rádio je obecně pokládáno za jednu z platforem, ve kterém jsou společnosti, a tedy i dětským a mladistvým posluchačům, předkládány prototypy společenských paradigmat, vzorů chování, morálky a etických principů v širším pojetí, a může být proto spatřována příčinná souvislost mezi uvedením předmětného pořadu a možným ohrožením fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí. Dále rozhodla, že dokazování znaleckými posudky dle návrhu žalobkyně nebude provádět, neboť může sama zjistit skutečný stav věci a posoudit možný negativní účinek odvysílání předmětného pořadu na děti a mladistvé. Uvedla, že provedení důkazu znaleckým posudkem by nebylo v souladu se zásadou procesní ekonomie, a uložila provozovateli pokutu ve výši 100 000 Kč. Při jejím ukládání přihlédla k povaze vysílaného programu, k postavení žalobkyně jako provozovatelky rozhlasového vysílání s vysokým procentem pokrytí obyvatelstva a ke skutečnosti, že žalobkyni již v minulosti bylo v této věci vydáno upozornění na porušení citovaného ustanovení zákona a že jí již jednou za obdobný správní delikt byla uložena peněžitá sankce. Stěžovatelka stanovila pokutu při dolní hranici zákonného rozpětí [podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání lze za jeho porušení uložit pokutu v rozmezí od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč].

(...) Stěžovatelka předně namítla, že městský soud pochybil, vyvodiv nedostatečné zjištění skutkového stavu z neprovedení důkazu znaleckým posudkem navrhovaným žalobkyní.

(...) Podle městského soudu se rozhodnutí stěžovatelky dostatečně nevypořádalo se zjištěním rozhodných skutečností umožňujících posouzení věci po právní stránce. Žalobkyně již ve správním řízení, stejně jako později v žalobě a ve vyjádření ke kasační stížnosti, označila za sporné, zda odvysílaný pořad mohl svým obsahem ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Městský soud dal žalobkyni za pravdu a napadené rozhodnutí zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud naopak přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že může sama zkoumat, zda jde o pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí, a nebylo proto nutné doplňovat dokazování, jak dovodil městský soud. Rozsah dokazování stanoví správní orgán, ten také důkazy provádí, a znalce ustanoví tehdy, je-li znaleckého posudku třeba k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí. V posuzované věci si ovšem stěžovatelka mohla pro účely aplikace § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání učinit úsudek na základě zjištěného skutkového stavu sama, aniž by bylo třeba ustanovovat znalce (§ 36 správního řádu). K obdobné otázce při posouzení reklamy podporující chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku č. 604/2005 Sb. NSS a konstatoval, že závěry Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o odborných otázkách ohledně možného ohrožení fyzického, psychického či mravního vývoje dětí lze klasifikovat jako úsudek o splnění podmínek pro udělení pokuty, který si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání může učinit sama.

Hodnocení, zda může určitý pořad ohrozit mj. mravní vývoj dětí, souvisí s hodnocením pojmu mravnosti. tohoto termínu přitom spadá do oblasti jeho právního posouzení, a nemůže být proto předmětem zkoumání znalce - naopak je to správní orgán a posléze soud, který pojmu přiřazuje konkrétní význam a obsah. Právo není bezhodnotovým systémem a Nejvyšší správní soud připomíná, že hodnocení mravnosti je ze své podstaty subjektivní, ovlivněné osobou hodnotícího a podmíněné kulturním prostředím i časem, v nichž je zaujímáno. Pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti lze odkázat např. na rozsudek prvorepublikového Nejvyššího správního soudu Boh. A 11944/35, kde bylo shledáno nepřístojným . Nelze vyloučit, že pořad, za který byla žalobkyni uložena pokuta, může být s odstupem několika let či desítek let hodnocen jako zcela nezávadný, Nejvyšší správní soud se ovšem postavil na stanovisko, že v současné době i bez nutnosti jeho hodnocení znaleckými posudky lze dospět k závěru o jeho vybočení z přípustných mezí denního vysílání. Vypracování posudku by proto pouze přesunulo obsahové naplnění pojmu mravnosti na znalce, jemuž ovšem taková role v řízení nepřísluší.

Stěžovatelka dále zpochybnila závěr městského soudu o účelovém vytržení posluchačských výpovědí bez hodnocení celkového vyznění pořadu.

Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobkyní v závěru, že se předmětný pořad zabývá sexuální tématikou, která nemá být před dětmi tabuizována, ale dodává, že tato skutečnost není sama o sobě rozhodná pro posouzení, zda by pořad mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Ochrana poskytovaná § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je zaměřena na vymezenou skupinu - děti a mladistvé - především s ohledem na jejich věk, který nedává vždy záruku, že se vypořádají s obsahem pořadu shodně jako dospělý divák (obdobně č. 858/2006 Sb. NSS). Neobstojí tvrzení žalobkyně, že jde o pořad osvětově zábavný s komentáři odsuzujícími případné negativní jevy v něm uváděné. Důležitý veřejný zájem na ochraně rizikové skupiny dětí a mládeže dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby prezentace určitých společenských témat tak, aby nemohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V rámci ochrany výše vymezené skupiny diváků není možné spoléhat na to, že dítě či mladistvý bude obsah pořadu vnímat tak, jak jej nastiňuje žalobkyně, tj. že se jedná o osvětově zábavný pořad s ironickými komentáři sledující celkově negativní vyznění vůči nastolené tématice.

Existuje řada okolností, omezujících efekt předpokládaný žalobkyní, které mohou spočívat v různém přístupu dítěte či mladistvého ke sledovanému pořadu např. tím, že u vysílaného pořadu se může ocitnout i dítě nízkého věku, které samo není s to rozeznat podstatu vysílaného pořadu. Dítě se také může ocitnout u vysílání náhodně a pouze v okamžiku vysílání určité sekvence pořadu, aniž by dále mohlo sledovat jeho celkové vyznění. Rádiové vysílání je často přítomné i v mnoha veřejných prostorech, žalobkyně je celoplošným provozovatelem, a proto nelze vyloučit vnímání pořadu skupinou dětských diváků. Nelze opomenout ani skutečnost, že ne všechny děti vyrůstají v rodinném a sociálním prostředí, jehož příslušníci by mu vysvětlili vlastní podstatu a nadsázku pořadu a není možné předpokládat, že všechny děti či mladiství jsou schopni pochopit v případě odvysílaných pasáží pořadu moderátorčiny komentáře a ironii pořadu jako celku. Mladší děti obtížně porozumí souvislostem mezi jednotlivými výroky pořadu a komentářem moderátorky, nadto nutně nemusí pořad pozorně vnímat jako celek. Jednotlivé výroky posluchačů, evidentně kladně hodnotící vztahy navazované pouze pro sex, komentované známými osobnosti, mohou děti vnímat tak, jak v napadeném rozhodnutí uvedla stěžovatelka, tedy jako vědomí toho, že jde o jev naprosto přirozený, žádoucí nebo rozšířený.

Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhlasové vysílání lze považovat za jeden z důležitých zdrojů informací, což má za následek, že způsoby a modely chování v něm prezentované jsou diváky, zejm. dětskými, často přebírány a posléze bez hlubšího uvažování používány. Skupina dětských posluchačů vnímá mluvený projev selektivně a mnohé věci mohou tito posluchači ukládat do podvědomí mimoděk jako podprahovou informaci. Pořad mohl nezávisle na četnosti výskytu problematických pasáží, vzhledem ke svému charakteru (celoplošné rozhlasové vysílání) a k času odvysílání, zasáhnout rizikovou skupinu dětí a mladistvých, a jestliže svou tématikou a způsobem její prezentace založil pochybnosti o vhodnosti jeho vysílání před 22.00 hodinou, pak přes subjektivní vnímání tohoto pořadu různými dětmi a mladistvými, které může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem na jejich vývoj či rodinné prostředí negativní, postačí k naplnění skutkové podstaty správního deliktu existence možnosti (zákon výslovně používá slovní spojení ), že by takovým pořadem mohl být ohrožen fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Taková možnost není u všech dětí a mladistvých vyloučena, a proto byla sankce uložená žalobkyni za porušení ochrany dané ustanovením § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání v posuzované věci legitimní.

(...) Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud pochybil, když stěžovatelce vytýkal nedostatečné zjištění skutkového stavu pro rozhodnutí o uložení pokuty, shledal nutnost vést dokazování ve věci znaleckými posudky, a napadené rozhodnutí zrušil. Rozhodnutí stěžovatelky je třeba s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a jejich právní hodnocení považovat za dostačující, a řízení před městským soudem tak bylo zatíženo vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.