Vydání 9/2012

(...) Ze zjištění učiněných ve správním řízení vyplývá, že vlastník stavby, která je umístěna na pozemku ve vlastnictví jiného, provedl takové stavební úpravy, jimiž bez souhlasu vlastníka pozemku zabral další části pozemku a tyto úpravy předem ani neohlásil ani nepodal žádost o vydání stavebního povolení. Je tak zřejmé, že stavební úřad správně zahájil řízení o odstranění stavby a že podle § 129 odst. 3 stavebního zákona nepřichází do úvahy přerušení řízení, neboť jednak vlastník stavby (v současnosti právní nástupce společnosti MEDNOCS, s. r. o.) nepožádal o dodatečné povolení stavby a jednak bez vzájemné dohody s vlastníkem pozemku je na stavbu nutno nahlížet tak, že byla provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis (občanský zákoník) omezuje (souhlasem vlastníka pozemku). Bez souhlasu žalobce tak přichází do úvahy pouze přerušení řízení podle obecné úpravy ve správním řádu.

Stavební úřad řízení také přerušil na základě aplikace obecného ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Jak vyplynulo z § 57 správního řádu, za situace, kdy řízení o předběžné otázce již probíhalo, byl žalovaný povinen správní řízení přerušit. To však pouze za předpokladu, že řízení běželo před orgánem veřejné moci, který byl k řešení takové otázky příslušný.

Argumentace Krajského úřadu Středočeského kraje se zakládala především na tom, že Okresní soud Praha-západ měl rozhodnout mj. i o samotném povolení provedených stavebních úprav. Z ustanovení stavebního zákona je však zřejmé (srov. § 129 odst. 3, § 13 odst. 1 písm. g) a § 6 odst. 3 písm. d) stavebního zákona), že o dodatečném povolení stavby zásadně nerozhoduje soud, nýbrž stavební úřad, tj. právě žalovaný. Žalovaný proto neměl z tohoto důvodu řízení přerušovat a měl v řízení řádně pokračovat a ve věci rozhodnout. Řízení před Okresním soudem Praha-západ měl pouze průběžně sledovat, zda řízení o návrhu na povolení stavebních úprav bylo správně zastaveno podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 7 odst. 3 o. s. ř. Pokud by však zjistil, že Okresní soud Praha-západ o tomto návrhu rozhodl meritorně, tj. stavební úpravy povolil nebo návrh na jejich povolení zamítl, dříve než ve věci rozhodl sám žalovaný, a toto rozhodnutí nabylo právní moci, nezbylo by mu než podat návrh podle § 1 odst. 1 písm. a) a § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, na základě kterého by zvláštní senát vyslovil nicotnost rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ. Obdobně by mohl postupovat Okresní soud Praha-západ v případě svého (nepříliš pravděpodobného) nesouhlasu s tím, že ve věci rozhodl namísto něj žalovaný.

Pokud by měl správní orgán přerušovat řízení kdykoliv, kdy některý z účastníků řízení podá návrh soudu na vydání rozhodnutí, jehož vydání je evidentně v kompetenci správního orgánu, získali by tím účastníci správního řízení možnost vynutit si přerušení jakéhokoliv správního řízení účelovou žalobou přinejmenším na dobu několika měsíců. Nic by přitom účastníkům nebránilo ani podávat takové žaloby zdarma opakovaně, pokud by správnímu orgánu doložili žalobu s podacím razítkem soudu a následně si nechali řádově po několika měsících řízení o žalobě zastavit pro nezaplacení soudního poplatku. Je tedy zřejmé, že argumentace odvolacího orgánu není správná.

Stejně tak není správný ani argument, že rozhodnutí žalovaného závisí na vyřešení otázky, která má být předmětem rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ. Označený soud má podle žaloby obsažené ve správním spisu (tentokrát již skutečně v pozici orgánu veřejné moci, který je k tomu příslušný) rozhodnout o návrhu na zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy k pozemku, na němž se stavba nachází.

Podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku „[n]“.

Z citovaného ustanovení plyne, že soud je oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene pouze za účelem zajištění přístupu k stavbě, nikoliv však již o zřízení věcného břemene nezbytného k existenci stavby na cizím pozemku a k umístění stavebních úprav nezbytných k údržbě a zachování takové stavby. Věcné břemeno zřízené podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku tudíž neumožňuje vlastníkovi stavby provést stavební zásahy do zatíženého pozemku za jiným účelem než je umožnění přístupu ke stavbě. S ohledem na požadavek proporcionálního vyvažování vlastnických práv oprávněného a povinného lze přitom, pokud jde o rozsah možných stavebních úprav zatíženého pozemku, připustit zpravidla nanejvýš to, aby si oprávněný na své náklady přístupovou cestu vyštěrkoval či jinak zpevnil, nebude-li to bránit stávajícímu využití ostatních částí pozemku (srov. Spáčil, J. . 1. vyd., Praha: C. H. Beck 2006, s. 47). Z provedených stavebních úprav by proto bylo možné v případě zřízení věcného břemene akceptovat nanejvýš zřízení schůdků ke vchodu, jsou-li pro přístup do stavby skutečně nezbytné. Naopak schůdky na terasu evidentně nezbytné nejsou, neboť podle fotografií je na ni zajištěn přístup dveřmi z rekreační chaty. Zbylé stavební úpravy pak nezbytností zajištění přístupu ke stavbě dle všeho nejsou odůvodněny vůbec. Je tedy zřejmé, že bude-li soudem zřízeno k návrhu vlastníka rekreační chaty věcné břemeno chůze a jízdy, nijak to neovlivní výsledek řízení vedeného žalovaným o odstranění nepovolených stavebních úprav.

To platí o to více, že z ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákoníku plyne, že soud takové věcné břemeno svým rozhodnutím teprve zřídí, nikoliv že konstatuje jeho předchozí existenci . V současné době žádné takové břemeno podle výpisu z katastru nemovitostí na předmětném pozemku nevázne, a proto vlastník stavby neměl a nemá právo jednostranně stavebními úpravami zasahovat do práv vlastníka pozemku. Za daného stavu tak stavební úřad nemá důvod řízení o odstranění stavby přerušovat, dokud ke zřízení věcného břemene nedojde. Teprve poté by mohlo dojít podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu k přerušení správního řízení, existovalli by mezi oprávněným a povinným z věcného břemene spor o to, zda provedenými stavebními úpravami nepřesáhl vlastník stavby svá oprávnění založená věcným břemenem a některý z nich by se v této věci obrátil na soud. (...)