Vydání 11/2013

(...) [9] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgán I. stupně skutečně nejprve oznámil žalobci zahájení správního řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců oznámením vydaným dne 29. 4. 2010. Tuto právní kvalifikaci poté změnil na § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, o čemž žalobce informoval vyrozuměním vydaným dne 14. 5. 2010. Téhož dne, 14. 5. 2010, však správní orgán I. stupně vydal i další oznámení o zahájení správního řízení se žalobcem ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

[10] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tak nepochybné, že správní orgán I. stupně nejen změnil právní kvalifikaci jednání, pro něž vedl s žalobcem dříve zahájené řízení, ale současně zahájil i řízení zcela nové, a to v totožné věci. Toto později zahájené řízení tak mělo být pro překážku zastaveno podle § 66 odst. 2 správního řádu.

[11] Stěžovatelův názor, podle něhož je nepochybné, že se překážka vzhledem ke znění § 48 odst. 1 správního řádu nevztahuje na řízení vedená u téhož správního orgánu, považuje Nejvyšší správní soud za nesprávný. Doslovný gramatický výklad, který stěžovatel provádí, totiž vede k popření institutu jako takového. Zákonodárce nemohl zamýšlet upravit překážku způsobem, který popisuje žalobce, neboť by v takovém případě mohl jeden správní orgán skutečně zahájit prakticky neomezený počet souběžných řízení v téže věci, jak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje žalobce. Takový výklad však naráží přinejmenším na § 66 odst. 2 správního řádu, podle něhož „[ř]“, který tedy nesvědčí stěžovatelově tvrzení, že překážka se uplatní pouze v případě totožných řízení vedených výhradně různými správními orgány. Spojení „“ totiž znamená u jakéhokoli správního orgánu včetně správního orgánu vedoucího předmětné (zastavované) řízení. I bez toho by však šlo o výklad , neboť není zřejmé, z jakých příčin by překážka nebyla uplatnitelná i v řízeních vedených týmž správním orgánem. Je přitom možno poukázat na to, že výklad zastávaný stěžovatelem nenalézá oporu ani v dosavadní judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu, ani v doktríně, o kterou se stěžovatel pokouší svůj právní názor opřít.

[12] Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že překážka brání tomu, aby v totožné věci probíhala paralelně dvě nebo více řízení, a to i v souvislosti se správním řízením (srov. rozsudek ze dne 30. 6. 2008, čj. 4 As 47/2007-84, č. 2538/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 23. 3. 2009, čj. 4 Ads 165/2011-151). V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud přitom konstatuje možnou překážku v rámci řízení vedených jedním a týmž správním orgánem. Takový postup přitom nevyvolává pochybnosti o jeho zákonnosti. Ke stejnému závěru pak dospěla i doktrína. „ ,u jiného správního orgánu‘“ (Vedral, J. . 2. vydání. Bova Polygon, 2012, s. 500.).

[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že během správního řízení zahájeného z moci úřední pochopitelně může dojít k situaci, kdy správní orgán dospěje k závěru, že je třeba upravit právní kvalifikaci předmětu řízení, nebo tento předmět dodatečně upřesnit. Takové situace v řízení nastávají například v důsledku provedeného dokazování, nejde však o důvod k vydání nového oznámení o zahájení správního řízení, leda by správní orgán dospěl k závěru, že předmět řízení je nezbytné podstatně změnit nebo zásadním způsobem rozšířit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS). K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo, neboť stěžovatel pouze dospěl k závěru, že totožný předmět řízení je nutné vzhledem k rodinným poměrům žalobce (jeho příbuzenský vztah k občanu Evropské unie) podřadit pod jiné ustanovení zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel proto zatížil svůj postup procesní vadou, když současně s vyrozuměním o změně kvalifikace předmětu řízení fakticky zahájil s žalobcem nové, souběžné řízení v téže věci, aniž by později tuto vadu odstranil tím, že by (nesprávně) zahájené řízení zastavil. Žalobci lze přisvědčit v tom, že tak skutečně nebylo zřejmé, jaké řízení s ním stěžovatel vede a ve kterém ze zahájených řízení napadené rozhodnutí vydal. Městský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí stěžovatele je třeba zrušit. Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za správný, a stěžovatelovu námitku nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem proto vyhodnotil jako nedůvodnou. (...)