Správní řízení: pravomoc osoby dočasně pověřené řízením ústředního správního úřadu k rozhodnutí o rozkladu
Pravomoc rozhodovat o rozkladu má pouze osoba uvedená v § 152 odst. 2 správního řádu, tedy ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Osoba dočasně pověřená řízením ústředního správního úřadu má takovou pravomoc obecně pouze tehdy, pokud jejím dočasným pověřením nebyla obejita pravidla pro řádné obsazení pozice vedoucího ústředního správního úřadu nebo pokud zvláštní zákon s možností dočasného pověření výkonem takové funkce v příslušném rozsahu sám počítá.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, čj. 8 A 36/2021-31)
Žalobce toto rozhodnutí napadl u Městského soudu v Praze žalobou. V ní mimo jiné namítal, že o rozkladu rozhodovala osoba pověřená řízením Úřadu vlády České republiky; ta ale nebyla podle § 152 odst. 2 správního řádu oprávněna o rozkladu rozhodnout. Podle uvedeného ustanovení o rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu; Mgr. Tünde Bartha v takovém postavení nebyla.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že Mgr. Tünde Bartha byla řízením Úřadu vlády České republiky pověřena usnesením vlády č. 446 ze dne 27. 6. 2018, a to do jmenování řádného vedoucího; ten ale v rozhodné době jmenován nebyl. O obsazení funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky je přitom v souladu s § 28 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (dále jen „kompetenční zákon“) oprávněna rozhodovat právě vláda. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, ze kterého vyplývá, že za jmenování do funkce lze považovat i dočasné či trvalé pověření takovou funkcí, pokud je současně zřejmé, že se nejedná pouze o zastupování jiného vedoucího pracovníka.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
[12] Nejprve se městský soud zabýval první žalobní námitkou, kterou žalobce zpochybnil pravomoc Mgr. Tünde Bartha z pozice osoby toliko pověřené řízením Úřadu vlády České republiky rozhodnout o rozkladu (viz vymezení této pravomoci v § 152 odst. 2 správního řádu).
[13] Podle § 152 odst. 2 správního řádu,
o
rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu
.
[14] Podle § 28 odst. 3 kompetenčního zákona
vedoucího Úřadu vlády České republiky jmenuje a odvolává vláda České republiky. Činnost Úřadu vlády České republiky řídí vedoucí Úřadu vlády České republiky, s výjimkou organizačních věcí státní služby a služebních vztahů státních zaměstnanců; v těchto věcech postupuje vedoucí Úřadu vlády České republiky podle zákona o státní službě
.
[15] Městský soud předně konstatuje, že pravomoc rozhodovat o rozkladu obecně podle § 152 odst. 2 správního řádu přísluší výlučně tomu, kdo stojí v čele ústředního správního úřadu (v případě ministerstva ministrovi, který byl prezidentem republiky pověřen jeho řízením podle čl. 68 odst. 2 Ústavy; v případě ostatních ústředních správních úřadů jeho vedoucímu, resp. tomu, kdo podle zákona stojí v jeho čele). Odborná literatura se přitom shoduje v tom, že tato pravomoc nemůže být delegována na nikoho jiného (viz např. Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D.
Správní řád. Komentář
. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 152; nebo Vedral, J.
Správní řád. Komentář
. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1189).
[16] Poněkud problematičtější otázka je nicméně ta, jak přistupovat k situacím, kdy funkce vedoucího ústředního správního úřadu není obsazena, nicméně výkonem této funkce (příslušných pravomocí) byl někdo (dočasně) pověřen; to samozřejmě za situace, kdy zákon takovou situaci sám explicitně neupravuje.
[17] Odborná literatura se k této otázce v podstatě nevyjadřuje; zmínit lze pouze spíše kusé konstatování v citovaném komentáři k § 152 odst. 2 správního řádu (Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D.
Správní řád. Komentář
. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019), kde je uvedeno následující: „
Pokud by například nebyla funkce ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu obsazena, nebylo by vůbec možné rozklady v tomto správním orgánu vyřizovat
.“ V judikatuře správních soudů byl nicméně řešen případ do jisté míry obdobný, a sice případ týkající kárné pravomoci toliko pověřeného předsedy okresního soudu, konkrétně jeho pravomoc udělit soudci výtku podle § 88a ve spojení s § 8 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích). V rozsudku ze dne 29. 4. 2021, čj. 7 As 1/2020-53, č. 4199/2021 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud odmítl, že by osoba, která nebyla řádným způsobem jmenována do funkce předsedy okresního soudu, mohla vykonávat uvedenou pravomoc příslušející podle zákona právě předsedovi okresního soudu. Konkrétně uvedl následující (bod 26 rozsudku): „
Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že výtku je oprávněna udělit jen některá z osob taxativně vyjmenovaných v § 8 odst. 2 zákona o kárném řízení. V nyní posuzovaném případě měla být touto osobou předsedkyně okresního soudu ve smyslu písm. g) zmíněného odstavce. Aby byla fyzická osoba předsedkyní okresního soudu, musela být do funkce řádně jmenována postupem podle § 105 odst. 1 věta první zákona o soudech a soudcích. Jmenování do funkce je úkon příslušného orgánu provedený za zákonem předepsaných podmínek, tedy nepochybně má jednoznačně skutkové aspekty – jde o jednání fyzické osoby nadané příslušnou jmenovací pravomocí (ministra spravedlnosti) poté, co jiná fyzická osoba mající návrhovou pravomoc (předseda příslušného krajského soudu) svým projevem vůle učinila jmenovací návrh. ‚Pověřená předsedkyně‘ není osobou, ve vztahu k jejímuž právnímu postavení učinil ministr spravedlnosti na návrh příslušného předsedy krajského soudu jmenovací úkon podle § 105 odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích, tedy svůj projev vůle; do své ‚funkce‘ byla ‚ustavena‘ příslušným předsedou krajského soudu s odkazem na § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích
.” Dále přitom připustil, že uvedený závěr by bylo na místě za určitých okolností korigovat (i když k tomu v jím posuzovaném případě ve výsledku nebyl důvod); konkrétně tedy dále uvedl následující (bod 29 rozsudku): „
Nejvyšší správní soud uvážil i to, že by mohlo být v určitých situacích nezbytné vykládat určitá ustanovení šířeji, pokud by jinak zaujatý výklad vedl ke zjevně nerozumným výsledkům. Takovým zjevně nerozumným výsledkem by mohlo být i ohrožení činnosti určitého článku soudní soustavy, kterému by nešlo jinými opatřeními zabránit. Tak tomu ale v nyní posuzované věci není. Nelze totiž pominout, že možnost podat kárný návrh mají také další oprávnění navrhovatelé. Drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování tak může konkrétnímu soudci okresního soudu vytknout např. předseda krajského soudu, byť by se tak případně dělo v úzké návaznosti na zjištění učiněná v souvislosti s dohledem nad řízeními vedenými u okresního soudu se zřetelem k tomu, zda v nich nedocházelo ke zbytečným průtahům (§ 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích)
.”
[18] Městský soud považuje nyní řešený případ za v některých ohledech obdobný, a proto výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bere za jakési východisko svých úvah. Spektrum osob, které rozhodují podle § 152 odst. 2 správního řádu (popř. podle speciální právní úpravy) o rozkladu, je typově relativně široké; na jedné straně jsou to ministři, dále ale další osoby, které stojí v čele tzv. dalších ústředních správních úřadů (k tomu viz § 1 a § 2 kompetenčního zákona); právě druhá skupina osob je vcelku variabilní, neboť je variabilní i organizační uspořádání různých tzv. dalších ústředních správních úřadů, resp. způsob obsazování jejich vrcholných pozic.
[19] Podle názoru městského soudu je přitom třeba v každém případě posuzovat to, jakým způsobem je pozice vedoucího ústředního správního úřadu (tedy osoby nadané pravomocí rozhodovat o rozkladu) v tom kterém případě obsazována (resp. kým), a případně i to, jestli má ten, kdo takovou pozici zastává, nějaké záruky setrvání ve své funkci, a např. nemůže být libovolně odvolán tím, kým byl do této funkce ustanoven. Z těchto hledisek je – pokud zákon nestanoví vlastní úpravu – třeba posuzovat přijatelnost dočasného pověření výkonem takové funkce (pro účely posouzení pravomoci rozhodovat o rozkladu). Nepřijatelné by tak pro tyto účely např. bylo, pokud by pověření dočasným výkonem funkce vzešlo od toho, kdo v daném případě nemá pravomoc danou pozici obsadit, nebo by tak dotyčný činil v rozporu s pravidly, které se k obsazení takové funkce váží. V daném případě si lze představit např. pověření náměstka ministra řízením ministerstva pro období, kdy žádný ze členů vlády není v souladu čl. 68 odst. 2 Ústavy prezidentem na návrh předsedy vlády pověřen řízením daného ministerstva (i když je třeba zdůraznit, že daný případ je již řešen i legislativně – viz § 173 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Stejně problematické by bylo, pokud by dočasným pověřením došlo k obcházení záruk setrvání ve funkci, a tedy
popření jisté autonomie či nezávislosti nositele dané funkce, potažmo celého ústředního správního úřadu.
[20] V nyní posuzovaném případě ale k ničemu takovému nedošlo. Funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky je v souladu s § 28 odst. 3 kompetenčního zákona obsazována vládou; stejně tak vláda není nijak omezena v tom, za jakých podmínek může vedoucího Úřadu vlády České republiky odvolat. Lze tedy shrnout, že obsazení této funkce je zcela na vůli vlády. Za daných okolností, ačkoliv kompetenční zákon možnost toliko dočasného pověření výkonem uvedené funkce nezná, lze konstatovat, že vláda svým postupem nijak nevybočila z mezí své pravomoci; fakticky totiž mezi jmenováním do funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky a toliko dočasným pověřením výkonem této funkce není žádný rozdíl. O dočasném pověření Mgr. Tünde Bartha řízením Úřadu vlády České republiky, a to do doby jmenování vedoucího Úřadu vlády České republiky, rozhodla vláda usnesením (č. 446 ze dne 27. 6. 2018); tedy stejným způsobem, jakým by rozhodla o řádném obsazení této pozice. Z databáze usnesení vlády (přístupné na webových stránkách www.vlada.cz) nevyplývá, že by v době vydání napadeného rozhodnutí dne 25. 1. 2021 došlo k uplatnění rozvazovací podmínky v podobě jmenování nového vedoucího Úřadu vlády České republiky (k tomu došlo až usnesením vlády č. 1184 ze dne 17. 12. 2021).
[21] Z uvedených důvodů tedy městský soud uzavírá, že Mgr. Tünde Bartha, coby osoba pověřená řízením Úřadu vlády České republiky, měla v daném případě podle § 152 odst. 2 správního řádu pravomoc rozhodnout o rozkladu.
[22] Jen okrajem potom městský soud doplňuje, že žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97 (uveřejněn pod č. 174 v časopise
, roč. 1998), který byl i později pravidelně citován v další judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013), lze přitom považovat za toliko inspirativní. Nutno je především zdůraznit, že tato civilní
judikatura
se vztahuje především k řešení otázky skončení pracovního poměru (a s tím spojené ochrany zaměstnance). Uvedené závěry proto bez dalšího nelze aplikovat na posouzení otázky, zda ten, kdo je pouze pověřen výkonem určité funkce ve veřejné správě, může vykonávat veřejnou moc (resp. pravomoci), které se s touto funkcí pojí. (…)