Správní řízení: povaha Policie ČR jako správního orgánu Silniční provoz: dohled na bezpečnost a plynulost provozu
k § 83 soudního řádu správního
k § 124 odst. 1 a 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 411/2005 Sb. a č. 226/2006 Sb.
Policie České republiky jedná při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle § 124 odst. 1 a 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jako správní orgán, nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps 3/2011-63)
Prejudikatura:
č. 161/2004 Sb. NSS.
Věc:
Oldřich Z. proti Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství Praha II, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce.
Příslušníci Policie České republiky dne 19. 7. 2010 v 16:20 hodin zastavili žalobce při projíždění ulicí Strakonickou v Praze 5 a požadovali po něm v rámci silniční kontroly výslovně také občanský průkaz, který žalobce odmítl předložit. Policisté následně vyzvali žalobce k podrobení se orientační dechové zkoušce, aniž by mu odpověděli na otázku, zda je zde důvodné podezření, že žalobce je pod vlivem alkoholu.
Žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem k Městskému soudu v Praze. Domáhal se, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování základních práv žalobce vyžadováním předložení občanského průkazu z důvodu silniční kontroly a výzvou k podrobení se orientačnímu vyšetření, zda žalobce neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, čj. 11 A 207/2010-32. V odůvodnění předně konstatoval, že nejsou splněny předpoklady § 82 s. ř. s. – zásah Policie ČR ani jeho důsledky již netrvaly a nehrozilo ani jeho opakování. Žalobu však neodmítl bez věcného projednání, neboť žalobce předložil podrobnou právní argumentaci pro své tvrzení, že protiprávní stav stále trvá.
Dále městský soud hodnotil zákonnost tvrzeného zásahu a dospěl k závěru, že se o nezákonný zásah nejedná, neboť z jediného žalobcem popisovaného jednání a vzhledem k platné právní úpravě nelze dovozovat nezákonnost jednání žalovaného správního orgánu. Městský soud vyšel z § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve spojení s § 124 odst. 8 a 9 zákona o silničním provozu. Z této právní úpravy dovodil, že Policie ČR je oprávněna kontrolovat řidiče v rozsahu daném zákonem o silničním provozu a zákonem o Policii České republiky.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné namítal, že Policie ČR není zákonem o Policii České republiky označena za správní orgán. Podle § 124 odst. 1 zákona o silničním provozu státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonává ministerstvo, které je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, Ministerstvo vnitra a Policie ČR, které tento zákon v § 124 odst. 8 svěřuje toliko výkon dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích s výčtem kompetencí uvedeným v § 124 odst. 9. Při styku s Policií ČR při výkonu dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích také nemá občan možnost zjistit, do jakého konkrétního útvaru je hlídka zařazena. Stěžovatel se tedy domníval, že podle § 83 s. ř. s. je žalovaným nikoliv Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II, ale Ministerstvo vnitra.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou stěžovatele ohledně pasivní legitimace žalovaného. Podle § 83 s. ř. s. „[ž]
alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec
“. Podle obsahu této stížnostní námitky je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje stížnostní námitku podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy zmatečnost řízení před soudem. Uplatnění této námitky nebrání skutečnost, že ji stěžovatel nesprávně podřadil pod kasační důvody uvedené v zákoně (stěžovatel ji nesprávně podřazuje pod nepřezkoumatelnost pro tzv. jinou vadu řízení před městským soudem). To vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50, č. 161/2004 Sb. NSS). Zmatečnost řízení pak je i vadou, k níž musí Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
V projednávaném případě byl stěžovatelem tvrzený zásah proveden příslušníky Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II. Je však třeba posoudit, zda Policie ČR v případě stěžovatele jednala jako ozbrojený bezpečnostní sbor či jako správní orgán ve smyslu věty první § 83 s. ř. s. Zásah byl proveden na základě oprávnění Policie ČR dle § 124 odst. 9 písm. f) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení zákona o silničním provozu je zařazeno v Hlavě VI nazvané „
Státní správa
“. Ustanovení § 124 odst. 1 potom stanoví, že „[s]
tátní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonává ministerstvo, které je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, Ministerstvo vnitra a
policie
“. Legislativní zkratka „
správní orgán
“ je v soudním řádu správním definována v § 4 odst. 1 písm. a). Podle této legislativní zkratky se správním orgánem rozumí a) orgán moci výkonné, b) orgán územního samosprávného celku, c) fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Je tedy zřejmé, že Policie ČR vystupuje při provádění úkonů dle § 124 zákona o silničním provozu jako správní orgán, resp. jako orgán moci výkonné, nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor. Řízení před městským soudem tak nebylo zatíženo zmatečností tvrzenou stěžovatelem. (...)