Vydání 4/2013

(...)

[53] Žalovaný podle stěžovatele nepostupoval řádně ani z hlediska lhůty stanovené § 15 odst. 3 exekučního řádu pro odvolání soudního exekutora z funkce, která podle jeho názoru marně uplynula. Žalovaný předmětné rozhodnutí předal k doručení Exekutorské komoře ČR, přičemž v řízení dle názoru stěžovatele nebylo prokázáno, že úložní lístek, který byl následně předán Českou poštou do exekutorského úřadu stěžovatele, se týkal právě tohoto rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele tak jednoměsíční lhůta pro odvolání soudního exekutora z funkce prekludovala s tím, že žalovaný neměl právo stěžovatele po uplynutí této lhůty z funkce soudního exekutora odvolat, když si stěžovatel převzal předmětné rozhodnutí osobně až dne 5. 9. 2007, tj. po uplynutí jednoměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání z funkce soudního exekutora.

[54] Nejvyšší správní soud ve svém původním rozhodnutí dospěl k závěru, že správní řád neumožňuje správním orgánům doručovat své písemnosti jakýmkoliv způsobem, ale jen způsoby jím stanovenými. Původní závěr městského soudu, že v posuzované věci bylo rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce exekutora dáno k poštovní přepravě dne 31. 7. 2007, tak nebyl podle zdejšího soudu v souladu s § 71 odst. 2 písm. a) a § 19 správního řádu, neboť žalovaný své rozhodnutí nedoručoval stěžovateli podle § 19 správního řádu, ale rozhodnutí zaslal Exekutorské komoře ČR, aby ho stěžovateli doručila. Z provedeného dokazování přitom podle Nejvyššího správního soudu nevyplývalo, zda Exekutorská komora ČR rozhodnutí žalovaného doručovala stěžovateli např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, protože pokud by tomu tak bylo, mohlo by být vycházeno i z data odevzdání rozhodnutí žalovaného Exekutorskou komorou ČR k doručení stěžovateli prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

[55] Zdejší soud z právě uvedených důvodů rozhodnutí městského soudu zrušil a zavázal ho, aby se v dalším řízení zabýval skutečným datem odeslání rozhodnutí Exekutorskou komoru ČR stěžovateli, resp. v případě, že bude prokázáno, že k odeslání rozhodnutí došlo až po uplynutí lhůty pro odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora, aby se zabýval charakterem této lhůty, tj. zda se jedná o lhůtu prekluzivní nebo pořádkovou.

[56] Po provedeném řízení a na základě podkladů správního spisu a provedeného dokazování vzal městský soud za prokázané, že rozhodnutí o odvolání z funkce exekutora bylo stěžovateli doručováno opakovaně, a to v polovině měsíce srpna 2007: "[...] "

[57] Uvedený způsob doručení nemohou dle názoru městského soudu zpochybnit ani argumenty stěžovatele o absenci některých údajů na výzvě České pošty a jeho tvrzení, že byl do konce měsíce srpna na dovolené, a to z důvodu, že náležitosti výzvy upravené v § 23 odst. 4 správního řádu a přítomnost stěžovatele v místě, kam mu bylo doručováno, mají význam pouze pro závěr, zda bylo rozhodnutí stěžovateli cestou poštovních služeb účinně doručeno (fikcí - uložením), nikoliv pro závěr, zda žalovaný předal zásilku s rozhodnutím prostřednictvím České pošty k doručení stěžovateli v zákonné lhůtě jednoho měsíce od podání návrhu Exekutorské komory ČR na odvolání z funkce soudního exekutora.

[58] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právě uvedeným názorem, jelikož má za to, že hodnocení věci městským soudem má dostatečnou oporu ve spisu a shromážděné důkazní prostředky ve svém souhrnu potvrzují závěr o tom, že k odeslání rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce Exekutorskou komorou ČR došlo ještě v zákonem stanovené lhůtě. Zdejší soud tak k námitce ohledně tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů městským soudem konstatuje, že z důkazů založených v soudním spisu je patrno, že stěžovateli bylo v rámci správního řízení opakovaně doručováno rozhodnutí o odvolání z funkce soudního exekutora, přičemž z výzvy České pošty k vyzvednutí zásilky založené ve spisu jednoznačně vyplývá, že s ohledem na skutečnost, že tato byla k vyzvednutí připravena již dne 15. 8. 2007, musela být odeslána včas, tj. v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě. Způsob, jakým městský soud zhodnotil výsledky provedeného dokazování, má dle zdejšího soudu oporu ve spisu a je výsledkem logického uvažování opřeného o řádně získané důkazy, jež byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, a tvoří dostatečnou oporu skutkovému stavu, tak jak byl městským soudem osvědčen.

[59] K posouzení povinných náležitostí výzvy k vyzvednutí zásilky Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem uvádí, že absence jednotlivých zákonem předvídaných údajů s sebou samozřejmě nese negativní následky pro jeho odesílatele, nicméně pro učinění závěru o vydání, resp. existenci rozhodnutí ve smyslu správního řádu, nejsou tyto nedostatky . Soud se i v této otázce ztotožňuje s výkladem předloženým městským soudem, když má za to, že absence povinných náležitosti výzvy se může projevit na účinnosti doručení (fikcí - uložením), avšak nikoliv na závěru, zda došlo k vydání rozhodnutí správního orgánu.

[60] Přestože uvedený závěr postačuje k posouzení, zda rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele z funkce soudního exekutora bylo vydáno, považoval městský soud i z hlediska délky řízení a již několika soudních přezkumů v této věci za potřebné se vypořádat i s právní otázkou charakteru lhůty pro odvolání z funkce soudního exekutora, tj. zda se jedná o lhůtu prekluzivní nebo pořádkovou.

[61] Městský soud je toho názoru, že neexistují žádné procesněprávní, legislativní, ale ani rozumné důvody považovat lhůtu stanovenou § 15 odst. 3 exekučního řádu za lhůtu prekluzivní, po jejímž marném uplynutí dojde k zániku práva žalovaného odvolat soudního exekutora z funkce. Je-li s uplynutím určité lhůty spojen zánik práva, musí být dle názoru městského soudu takový důsledek výslovně v zákoně uveden. V oblasti správního práva například bývá stanoveno, že uplynutím určité lhůty buď nárok zaniká, nebo nelze určitou povinnost stanovit.

[62] Nejvyšší správní soud se sice ztotožňuje s názorem městského soudu, že v oblasti správního práva bývá v případě prekluzivních lhůt výslovně stanoveno, že uplynutím určité lhůty , nebo , nicméně dle názoru zdejšího soudu může o prekluzi jít i v případech, kde zákonodárce sice obvyklou formulaci výslovně nepoužil, avšak povaha případu, včetně gramatického a logického vykladu a hlavně výkladu účelem zákona, svědčí s ohledem na požadavek posílení právní jistoty závěru učinit určitý úkon pod sankcí zániku oprávnění ve stanovené lhůtě.

[63] Jedním z atributů rozhodování orgánů veřejné moci v právním státě je rozhodování v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů. Kodifikaci tohoto obecného principu právního státu obsahuje nejenom současně platný správní řád (§ 6 odst. 1 správního řádu), ale jeho modifikovanou podobu obsahoval i § 15 odst. 3 exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009, který stanovil, že ministr spravedlnosti odvolá soudního exekutora do 1 měsíce od doručení návrhu Exekutorské komory ČR.

[64] Exekutorem jmenovaným do exekutorského úřadu může být v souladu s § 9 odst. 1 exekučního řádu pouze bezúhonná fyzická osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům, získala úplné vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice, vykonala exekutorskou praxi a složila exekutorskou zkoušku.

[65] Dle § 15 odst. 3 exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009 navrhne Exekutorská komora ČR ministru spravedlnosti odvolání soudního exekutora podle § 15 odstavce 2 písm. b) až f) exekučního řádu (tj. mimo jiné i pro pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností) do 1 měsíce ode dne, kdy se dozvěděla o skutečnosti rozhodné pro podání návrhu na jeho odvolání z funkce. Ministr následně exekutora odvolá do 1 měsíce od doručení návrhu Exekutorské komory ČR.

[66] Toto ustanovení vychází z principu trvalé bezúhonnosti exekutora vzhledem k charakteru jeho činnosti, neboť stát na exekutora přenesl část svých mocenských pravomocí, a musí tak mít možnost garantovat morální kvality osob, které takovou činnost vykonávají (Kasíková, M. a kol. . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 52).

[67] Stěžovatel v podané kasační stížnosti uvádí, že v daném případě charakter lhůty jakožto prekluzivní jednoznačně vyplývá z důvodové zprávy k návrhu exekučního řádu a úmyslem zákonodárce bylo zajistit neprodlené odvolání exekutora z funkce, neboť v případě nečinnosti ministra spravedlnosti, či neodůvodněného prodlení, přestává být veřejný zájem prioritní, neboť v mezidobí takový exekutor provede tisíce, desetitisíce či v případě Mgr. Jaroslava H. statisíce exekučních úkonů.

[68] Se závěry stěžovatele zdejší soud nesouhlasí, jelikož smyslem předmětného ustanovení je zcela zřejmě zajištění řádného výkonu exekutorské činnosti, a to mimo jiné i prostřednictvím včasného rozhodování o odvolání soudního exekutora z funkce v případě, že tento již nadále nesplňuje podmínky stanovené zákonem. V případech, kdy příslušný správní orgán nedodrží povinnost odvolat soudního exekutora ve stanovené lhůtě, se nicméně v žádném případě nelze domnívat, že veřejný zájem na řádném výkonu exekutorské činnosti již pominul a odsouzený exekutor může i nadále nerušeně vykonávat státem svěřenou pravomoc.

[69] Veřejný zájem na zajištění řádného výkonu veřejné moci, která byla soudnímu exekutorovi svěřena exekučním řádem, jednoznačně převažuje nad zájmem jedince plynoucím z jeho práva na nerušený výkon veřejné funkce. Soudní exekutor není "" fyzickou osobou, je současně podnikatelem, jemuž byl svěřen výkon veřejné moci a který podle § 13 exekučního řádu "". Osoba exekutora tak zajišťuje, aby příslušný exekutorský úřad řádně fungoval a plnil úlohy svěřené mu zákonem.

[70] Smyslem § 15 odst. 3 exekučního řádu je včasné, řádné a efektivní rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro odvolání exekutora z funkce, aby byla co nejdříve obnovena důvěra v řádný výkon státem svěřené exekutorské činnosti. Skutečnost, že exekutor v mezidobí mezi odsouzením za trestný čin a odvoláním z funkce mohl učinit tisíce či dokonce statisíce úkonů v žádném případě neznamená, že zde již nadále není veřejný zájem na řádném výkonu exekutorské činnosti do budoucna.

[71] Nečinnost správního orgánu příslušného k rozhodování o věci může být přitom způsobena mimo jiné i zcela objektivními důvody stojícími vně správního orgánu, které není schopen nijak ovlivnit (např. z důvodu nápadu neobvyklého množství případů v krátké době a podobně). Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že i v těchto případech je příslušný správní orgán povinen v souladu se zásadou rozhodnout v přiměřené lhůtě a bez zbytečného odkladu, nicméně v případě, kdy rozhodnutí ve stanovené lhůtě není vydáno, nelze se v žádném případě domnívat, že exekutor pravomocně odsouzený pro úmyslný trestný čin bude ponechán ve své funkci pouze z důvodu, že správní orgán neučinil rozhodnutí do jednoho měsíce. Tento výklad jako Nejvyšší správní soud odmítá.

[72] Nejvyšší správní soud shrnuje, že lhůta pro odvolání soudního exekutora z funkce dle § 15 odst. 3 exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009 je lhůtou pořádkovou. Tomuto závěru nasvědčuje i § 15 odst. 4 exekučního řádu účinného do 25. 6. 2009, podle něhož pokud Exekutorská komora ČR v případech uvedených v odstavci 2 nepodá návrh na odvolání exekutora do 1 měsíce, může ministr po uplynutí této lhůty odvolat exekutora i bez jejího návrhu. Prekluzivní charakter jednoměsíční lhůty nevyplývá ani ze znění zákona, ani z jeho účelu a smyslu, neboť je nesporné, že cílem zákonodárce byla ochrana veřejného zájmu na řádném výkonu exekutorské činnosti. Na této skutečnosti nemůže uplynutí stanovené jednoměsíční lhůty nic změnit. Naopak intenzita veřejného zájmu na odvolání soudního exekutora z funkce roste přímo úměrně s časem, jelikož zde existuje důvodná obava, že exekutor po svém pravomocném odsouzení neučiní statisíce úkonů, jak uvádí v kasační stížnosti stěžovatel, ale v některých případech i počet úkonů, který v konečném důsledku tento počet několikanásobně převýší. (...)