4269/2022
Správní řízení: potvrzení nebo změna závazného stanoviska
Správní řízení: potvrzení nebo změna závazného stanoviska
k § 149 odst. 7 správního řádu
Po dobu, po kterou příslušný nadřízený správní orgán vyřizuje na vyžádání odvolacího správního orgánu věc spočívající v potvrzení nebo změně závazného stanoviska (§ 149 odst. 7 správního řádu), neběží odvolacímu správnímu orgánu lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, čj. 15 A 44/2021-49)
Věc:
MBM Real s.r.o. proti ministru dopravy o žalobě na ochranu proti nečinnosti.Žalobou ze dne 26. 4. 2021 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o rozkladu podanému žalobcem proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. 2. 2020. Tento rozklad doručil žalobce Ministerstvu dopravy dne 24. 2. 2020, ministr dopravy však o něm dosud nerozhodl, přestože zákonem stanovená lhůta k vydání rozhodnutí již uplynula. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí o rozkladu též cestou žádosti ze dne 23. 3. 2021 o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 2 správního řádu, avšak bezvýsledně. Z těchto důvodů v žalobě navrhl, aby soud žalovanému rozsudkem uložil povinnost vydat rozhodnutí o rozkladu žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. 2. 2020 do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že nečinil kontinuální kroky směřující k vydání žalobcem požadovaného rozhodnutí, resp. k předání rozkladu rozkladové komisi ministra dopravy, a to v důsledku vleklé personální krize mezi léty 2017–2020. Žalovaný si je nicméně vědom toho, že tyto okolnosti jej nezbavují odpovědnosti za dodržování lhůt ve správním řízení. Odbor liniových staveb a silničního správního úřadu Ministerstva dopravy jako správní orgán I. stupně předložil věc rozkladu podaného žalobcem proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 7. 2. 2020 spolu se spisem ministru dopravy jako odvolacímu správnímu orgánu teprve 9. 8. 2021. Ze strany správního orgánu I. stupně tak došlo ke zcela zjevnému několikanásobnému překročení lhůty 30 dnů k předložení rozkladu, která je stanovena v § 88 odst. 1 správního řádu.
Důvodem, pro který byla žádost žalobce prvostupňovým rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 7. 2. 2020 zamítnuta, bylo kromě nesouhlasu Ředitelství silnic a dálnic ČR jako majetkového správce dotčené pozemní komunikace především nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného správního orgánu – Ministerstva vnitra, odboru bezpečností politiky, proti jehož obsahu rozklad žalobce především směřuje. Vzhledem k této skutečnosti ministr dopravy bezprostředně poté, co mu byl spis spolu s rozkladem předložen, postupoval dle § 149 odst. 7 správního řádu a požádal správní orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, tj. ministra vnitra, o potvrzení nebo změnu rozkladem napadeného závazného stanoviska. Řízení o rozkladu je tedy aktuálně ve fázi, kdy závazné stanovisko na základě rozkladu žalobce přezkoumává ministr vnitra, přičemž po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží. Jakmile ministr dopravy obdrží stanovisko ministra vnitra dle § 149 odst. 7 správního řádu, musí být s tímto novým podkladem dle § 36 odst. 3 správního řádu seznámeni účastníci řízení a musí jim být dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Teprve poté bude moci věc rozkladu projednat rozkladová komise a na základě jejího návrhu ministr o rozkladu rozhodne. Žalovaný dodal, že dle stanoviska vedoucího oddělení rozkladové komise lze garantovat, že řízení o rozkladu bude na rozdíl od předchozího řízení probíhat bez zbytečných prodlení.
Při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 9. 2021 žalobce setrval na podané žalobě. Akcentoval skutečnost, že rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí podal již v únoru roku 2020, a poukázal na to, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu je za prodlení spočívající v nepředložení spisu s rozkladem procesně odpovědný orgán rozhodující o rozkladu.
Žalovaný při jednání přiznal, že v dané věci došlo ke zcela zjevnému překročení lhůty stanovené v § 88 odst. 1 správního řádu pro předložení spisu s rozkladem nadřízenému orgánu, tj. ministru dopravu. Poté, co byl rozklad se spisem ministru dopravy předložen, obrátil se tento na ministra vnitra se žádostí o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Do dnešního dne nicméně ministr dopravy stanovisko ministra vnitra v této věci neobdržel. Po dobu vyřizování žádosti o potvrzení či změnu závazného stanoviska neběží ministru dopravy lhůta pro rozhodnutí o rozkladu. Ministr dopravy musí nyní vyčkat na to, až obdrží od ministra vnitra potvrzení nebo změnu závazného stanoviska a pak musí umožnit účastníkům řízení, aby se s tímto podkladem rozhodnutí seznámili. Vydat rozhodnutí o rozkladu do 15 dnů od právní moci rozsudku, jak požaduje žalobce, považuje z výše uvedených důvodů žalovaný za nereálné. Pokud by soud žalobě vyhověl, lhůta k rozhodnutí o rozkladu by podle žalovaného měla běžet až ode dne, kdy ministr dopravy bude mít k dispozici podklady pro rozhodnutí.
Soud při jednání přečetl záznam založený na č. l. 43 soudního spisu, z něhož plyne, že ministr vnitra dosud o potvrzení či změně závazného stanoviska Ministerstva vnitra nerozhodl, a že tak má učinit na počátku října tohoto roku. Usnesením vyhlášeným při jednání soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení v této věci, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, za kterých soud může podle § 48 s. ř. s. řízení přerušit. Smyslem řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není toliko podnítit správní orgán k tomu, aby ve věci, ve které je nečinný, začal činit úkony směřující k jejímu skončení. I když se tak stane a správní orgán začne po podání nečinnostní žaloby konečně jednat, není na místě řízení o žalobě přerušit za tím účelem, aby byl žalovanému správnímu orgánu poskytnut dostatečný časový prostor potřebný k vydání meritorního rozhodnutí. Přerušení řízení by bylo též v rozporu s požadavkem na přednostní projednání a rozhodnutí o žalobě proti nečinnosti správního orgánu (§ 56 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(…)
[17] Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce v rozkladu, který podal proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. 2. 2020, brojil též proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 18. 11. 2019 (dále jen „závazné stanovisko Ministerstva vnitra“). Ministr dopravy tedy postupoval v souladu s ustanovením § 149 odst. 7 správního řádu, jestliže si poté, co mu byl rozklad konečně předložen správním orgánem I. stupně, vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od ministra vnitra jakožto správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. V důsledku tohoto úkonu však došlo ke stavění běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu, což znamená, že ke dni vydání tohoto rozsudku není žalovaný při rozhodování o rozkladu nečinný v rozporu se zákonem. Nečinný sice je, avšak nikoliv nezákonně, neboť mu nyní nezbývá než čekat, než ministr vnitra potvrdí nebo změní závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Do doby, než obdrží stanovisko ministra vnitra, nemůže ministr dopravy o rozkladu vůbec rozhodovat.
[18] Po dobu vyřizování věci ministrem vnitra neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu ve smyslu § 149 odst. 7 věty poslední správního řádu. Soud si je vědom toho, že tato právní norma sice odkazuje na lhůtu podle § 88 odst. 1 (správního řádu), v textu zákona se však jedná o zřejmou chybu, kterou je nutno překonat logickým a systematickým výkladem. Na základě těchto výkladových metod lze dojít k jedinému závěru, a sice že úmyslem zákonodárce bylo zakotvit stavění lhůty k vydání rozhodnutí o odvolání či rozkladu po dobu vyřizování věci (čímž je míněno potvrzení nebo změna závazného stanoviska) nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska. Stavění běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání či rozkladu po tuto dobu je zcela logické a potřebné, protože odvolací orgán (orgán rozhodující o rozkladu) během této doby o věci samé rozhodnout nemůže a musí vyčkat na potvrzení či změnu odvoláním (rozkladem) napadeného závazného stanoviska k tomu příslušným správním orgánem. Naproti tomu ke stavění lhůty podle § 88 odst. 1 správního řádu, tedy lhůty, ve které má správní orgán I. stupně předat spis spolu se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu, není v případě, že odvolání směřuje též proti obsahu závazného stanoviska, naprosto žádný důvod. Z dikce ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu zcela jednoznačně plyne, že odvolání spolu se spisem a vyjádřením správního orgánu prvního stupně musí být naopak správním orgánem I. stupně předloženo odvolacímu správnímu orgánu, který je následně spolu s vyjádřením účastníků zašle příslušnému správnímu orgánu, od kterého vyžaduje potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Aby v průběhu odvolacího řízení nedocházelo k nežádoucím průtahům, je zapotřebí, aby k předání spisu spolu se stanoviskem správního orgánu I. stupně odvolacímu správnímu orgánu došlo bez zbytečného odkladu.
[19] K závěru, že odkaz na § 88 odst. 1 správního řádu užitý v § 149 odst. 5 (nyní odst. 7) správního řádu je nesprávný, se kloní i odborná literatura, což lze doložit následující citací: „
Domníváme se, že odkaz na § 88 odst. 1 spr. řádu je nesprávný, protože z povahy věci k předání spisu, stanoviska správního orgánu prvního stupně a případného vyjádření účastníků řízení již fakticky došlo. Správným odkazem by dle našeho názoru měl být odkaz na § 90 odst. 6 spr. řádu. S tímto závěrem se ztotožňuje i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, který k tomu dodává, že:
‚Po dobu vyřizování námitek proti závaznému stanovisku obsažených v odvolání proti rozhodnutí podmíněnému závazným stanoviskem (§ 149 odst. 4 správního řádu) neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání podle § 90 odst. 6 správního řádu.‘“ (Fiala Z., Frumarová K., Vetešník P. a kol. Správní řád. Praktický komentář
, Praha : Wolters Kluwer, 2020). [20] Lze uzavřít, že ministru dopravy poté, co odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně předložil ministru vnitra k potvrzení či změně závazného stanoviska Ministerstva vnitra, neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu. Žalovaný z tohoto důvodu nyní (míněno ke dni vydání tohoto rozsudku) o rozkladu z objektivních důvodů ani rozhodovat nemůže, a nelze mu tak důvodně vytýkat nezákonnou nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí o rozkladu.
[21] Protože soud neshledal, že by žalovaný byl ke dni vydání tohoto rozsudku nečinný v rozporu se zákonem, žalobu podle § 81 odst. 3 jako nedůvodnou zamítl.
[22] Závěrem soud uvádí, že nehodlá nijak omlouvat zjevné průtahy, k nimž v řízení o rozkladu dosud nepochybně došlo a kterých si je jistě dobře vědom i žalovaný, jak vyplývá z jeho vyjádření k žalobě. Existence těchto průtahů však nemění nic na tom, že soud je povinen o žalobě proti nečinnosti správního orgánu rozhodnout na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav, který neumožňuje žalobě vyhovět, nezbývá než apelovat na žalovaného, aby poté, co obdrží vyžádané stanovisko ministra vnitra, o rozkladu žalobce rozhodl bez jakýchkoliv dalších neodůvodněných průtahů.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.