Vydání 11/2015

^*))

Magistrát města Liberec, odbor stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), vydal osobám zúčastněným na řízení dne 12. 7. 2013 rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu.

Žalobce (spolu se žalobkyní vlastník sousedních pozemků) se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013 rozhodnutí I. stupně částečně změnil a ve zbytku potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podali oba žalobci žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec.

Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobci spatřovali v porušení § 149 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný si nevyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, ze dne 15. 1. 2013, u odboru dopravy žalovaného, a o obsahu závazného stanoviska si učinil úsudek sám. Dále se správní orgány obou stupňů řádně nevypořádaly s námitkou týkající se dopravního posouzení účelové komunikace na pozemku ve vlastnictví obce Stráž nad Nisou, které zpracovala společnost JAP projekt, s. r. o., dne 30. 1. 2013. Stavební úřad si podle žalobců nemohl učinit úsudek o otázkách, které přísluší speciálnímu silničnímu správnímu orgánu či orgánům Policie ČR.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný upozornil na to, že závazné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, ze dne 15. 1. 2013 bylo vydáno ve smyslu § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích a byl jím udělen souhlas s územním záměrem. Předmětem tohoto stanoviska nebylo posouzení povolení sjezdu rodinného domu. Sjezd na místní komunikaci byl povolen samostatným rozhodnutím Obecního úřadu Stráž nad Nisou ze dne 11. 2. 2013, po vyjádření Policie ČR ze dne 31. 12. 2012. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalobce o absenci tohoto vyjádření.

Žalovaný dále zmínil udělení souhlasu obce Stráž nad Nisou jako vlastníka účelové komunikace ze dne 28. 1. 2013 a ze dne 23. 1. 2013, jehož součástí bylo stanovení podmínek pro vlastní provedení připojení. Žalovaný se vyjadřoval ke stavu a užívání dotčené účelové komunikace, jež je podle něj způsobilá i pro další rodinný dům, jelikož platný územní plán presumoval další výstavbu v území, čehož si musel být žalobce vědom. Problematika stavebně-technického posouzení účelové komunikace v souvislosti s prováděním stavby spadá do dalšího stupně povolení stavby, a to do stavebního řízení. Rozsah využití komunikace zmenšuje možnosti využívání komunikace ze strany žalobce (např. parkování již ve vstupní části komunikace), což neznamená zkrácení práv žalobce, který účelovou komunikaci může nadále užívat v rozsahu plně zajišťujícím dopravní potřebu. S ohledem na výše uvedené nebylo nutné, aby žalovaný z hlediska vznesených odvolacích námitek vyžádal přezkum závazného stanoviska silničního správního úřadu, neboť ze strany žalobce nebyly vzneseny žádné důvody, které by tento postup odůvodňovaly. Podle žalovaného žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že souhlasným stanoviskem dopravního odboru mohou být přímo dotčena jeho vlastnická práva z hlediska přístupu a užívání rodinného domu v jeho vlastnictví. Žalovaný upozornil na to, že žalobkyně nenapadla rozhodnutí stavebního úřadu odvoláním, a proto má být její žaloba odmítnuta.

Osoby zúčastněné na řízení využily svého práva a k podané žalobě se vyjádřily tak, že správní orgány postupovaly správně, neboť argumentace žalobce ve skutečnosti nemířila věcně proti stanovisku odboru dopravy, a tedy ani proti rozhodnutí ve věci samé a jeho důvodům. Žalobce namítal to, že se stanovisko vyjadřuje k jinému stavu věci, než který byl základem pro rozhodnutí. Tuto okolnost stavební úřad vysvětlil. Osoby zúčastněné na řízení popsaly důvody pro změnu projektové dokumentace rodinného domu formou dodatku č. 2 technické zprávy a dodatku č. 3, kterým se vrátily k původnímu záměru sekundárního sjezdu z účelové komunikace. Odbor dopravy se vyjadřoval ke správné verzi dokumentace a souhlas žalobce není pro předmět řízení . Stavební úřad tuto otázku v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil dostatečně a k věci se vyjádřil i žalovaný. Postup dle § 149 odst. 4 správního řádu na danou situaci vůbec nedopadá a vyžadovat si potvrzení nadřízeného dopravního úřadu nemělo pro věc význam. Rovněž bylo konstatováno, že účelová komunikace nevyžaduje výhybny ani obratiště a napojením nového sjezdu se nezmění způsob využití komunikace a nezmění se zásadně ani četnost automobilové dopravy. V tomto směru osoby zúčastněné na řízení odkázaly na odborné vyjádření k užívání účelové komunikace s tím, že dospěje-li soud k závěru o potřebě doplnit dokazování, může předloženým vyjádřením doplnit dokazování. Osoby zúčastně-né na řízení zdůraznily, že žádost o územní rozhodnutí doložily stanoviskem obce Stráž nad Nisou coby vlastníka dotčené komunikace a také měly k dispozici souhlasné stanovisko Policie ČR a stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, jako silničního správního úřadu. Studie posouzení dopravní komunikace obsahuje závěr, že dotčená komunikace je z pohledu únosnosti a funkčnosti dostatečná. Napadené rozhodnutí je věcně správné a nebylo namístě vyžadovat si potvrzení nadřízeného dopravního úřadu, resp. Policie ČR či silničního úřadu. Osoby zúčastněné na řízení rovněž upozornily na to, že žalobkyně nevyčerpala opravné prostředky.

V replice žalobci uvedli, že odborné vyjádření posuzuje využití účelové komunikace pouze co do intenzity, ale neřeší provedení komunikace dle české technické normy k projektování místních komunikací ČSN 736110 pro minimální funkční skupinu D1. Současný stav je v rozporu s touto normou, což žalobci dokládají vyjádřením společnosti JAP projekt ze dne 27. 6. 2014.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, odmítl žalobu žalobkyně, a na základě žaloby žalobce zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.