Vydání 1/2014

Číslo: 1/2014 · Ročník: XII

2939/2014

Správní řízení: podmínky pro vydání rozhodnutí v řízení o určení právního vztahu

Správní řízení: podmínky pro vydání rozhodnutí v řízení o určení právního vztahu
k § 141 odst. 4, § 142 odst. 1 a § 142 odst. 3 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
První podmínkou na straně žadatele, požaduje-li tento vydání deklaratorního rozhodnutí o žádosti podle § 142 odst. 1 správního řádu z roku 2004, je prokázání nezbytnosti takového rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele, přičemž jednáli se o opětovné rozhodnutí o témže právním vztahu, pak kumulativně přistupuje druhá podmínka, a to podmínka povinnosti tvrzení a následně povinnosti prokázání nových skutečností (s výhradou možnosti správního orgánu provést i nenavržené důkazy ve smyslu § 142 odst. 3 ve spojení s § 141 odst. 4 správního řádu z roku 2004), které odůvodňují změnu v posouzení právního vztahu. Právě splnění této posledně uvedené podmínky tvrzení a prokázání změny poměrů je způsobilé prolomit překážku řízení tzv. věci rozhodnuté („
rei administratae
“) ve smyslu procesněprávním a právní jistotu ostatních účastníků právního vztahu či ostatních osob dotčených na svých právech představovanou právní mocí rozhodnutí ve smyslu hmotněprávním.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 4. 2013, čj. 52 A 67/2012-38)
Prejudikatura:
č. 2370/2011 Sb. NSS; č. 9162/31 Boh. A, č. 10017/32 Boh. A, č. 10130/32 Boh. A a č. 11955/35 Boh. A.
Věc:
a) Jan B., b) Anežka N. a c) Hynek B. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje, za účasti 1) Miroslava T. a 2) Dalibora D., o zrušení veřejně přístupné účelové komunikace.
Rozhodnutím Městského úřadu Hlinsko ze dne 24. 11. 2009 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 2. 2010, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2010, bylo v řízení podle § 142 odst. 2 správního řádu k žádosti žalobců a dalšího účastníka správního řízení pod výrokem I. rozhodnutí deklarováno, že pozemek parc. č. 116/1 v k. ú. Hlinsko v Čechách je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Výrokem II. téhož rozhodnutí bylo rozhodnuto, že se veřejný přístup na tuto veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích neomezuje.
Žádostí ze dne 3. 11. 2011 požádali žalobci jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 116/1 v k. ú. Hlinsko v Čechách o zrušení veřejně přístupné účelové komunikace na uvedeném pozemku. Městský úřad Hlinsko rozhodnutím ze dne 15. 6. 2012 tuto žádost zamítl.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podali žalobci odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 10. 2012 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Odůvodnění je vystavěno na absenci nových skutečností ve vztahu k podkladu rozhodnutí vydanému v předchozím správním řízení podle § 142 správního řádu.
Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Tvrdili nezákonnost rozhodnutí, jelikož před jeho vydáním nebyl zjištěn skutečný stav věci v době rozhodování. Žalobci měli za to, že věc byla posouzena pouze formálně, nikoliv objektivně. Žalobci namítali, že již původní rozhodnutí, k němuž žalovaný vztahoval změnu poměrů majících vliv na charakter pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace, nebralo v úvahu nové skutečnosti, které v té době žalobci uváděli. Původní rozhodnutí totiž deklarovalo, že dotčený pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací, přičemž komunikační potřebě sloužil po období sta let pro neurčitý okruh osob. Charakter veřejně přístupné účelové komunikace nezměnila dle uvedeného správního rozhodnutí ani skutečnost, že došlo k zaslepení komunikace realizací povolené zástavby.
Žalobci uvedli, že stále tvrdí, že jejich právní předchůdci ani oni ke zřízení veřejně přístupné účelové komunikace nedali souhlas, naopak dlouhodobě se snaží dotčený pozemek, který se nachází v jejich vlastnictví, oplotit. Žádost o oplocení byla zamítnuta již v roce 1919 z důvodu plánování výstavby ulice Máchovy. Žalobci trvají na tom, že udělení jejich souhlasu k užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace nelze pro absenci ustanovení o zřízení služebnosti, věcného břemene či účelové komunikace dovodit ani z listin předkládaných v průběhu správních řízení, a to z výpisů z pozemkových knih a smluv o převodu nemovitostí, jako např. smlouvy trhové ze dne 25. 6. 1931, smlouvy darovací ze dne 6. 12. 1965, smlouvy kupní ze dne 26. 10. 1994, smlouvy kupní ze dne 21. 5. 1997, smlouvy kupní ze dne 16. 1. 2006. Městský národní výbor Hlinsko uzavřel s právními předchůdci žalobců dohodu o užívání pozemku, čímž však nedošlo ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace. Platnost této dohody, na jejímž základě byl vlastníkům sousední nemovitosti toliko umožněn dovoz stavebního materiálu, odvoz fekálií a přísun paliva, byla ukončena dne 31. 7. 2004. Po tomto datu dochází dle žalobců ke svévolnému užívání dotčeného pozemku. Žalobci mají za to, že s ohledem na plynofikaci města je dovoz paliva bezpředmětný, otázka dovozu stavebního materiálu již pozbyla významu, tudíž účel, pro který byl pozemek užíván, již netrvá.
Žalobci poukázali na rozsudek Okresního soudu v Chrudimi čj. 4 C 456/78-33, jímž ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 434/79-54, ze dne 16. 1. 1980 byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, jíž se manželé T. domáhali určení vlastnictví k dotčenému pozemku z titulu vydržení.
Dle žalobců není dána nutná komunikační potřeba, když dotčený pozemek slouží toliko žalobcům jako vlastníkům a dále vlastníkům sousední nemovitosti pro přístup k jejich dřevníku, přičemž žalobci tvrdí, že ten ztratil v průběhu let svůj původní charakter a z hlediska užívání původního určení i svůj význam. Za této situace se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, neboť pozemek nebyl vlastníky k tomuto účelu věnován výslovně ani konkludentně a nebyla a není dána nutná komunikační potřeba, když tyto dva předpoklady definované prvorepublikovým Nejvyšším správním soudem promítl do své rozhodovací činnosti rovněž stávající Nejvyšší správní soud. Deklaroval-li tedy za popsaného skutkového stavu správní orgán existenci veřejně přístupné účelové komunikace, pak porušil zákon. Žalobci mají za to, že rovněž názory prezentované ohledně této problematiky Veřejným ochráncem práv odpovídají přesvědčení žalobců o tom, že dotčený pozemek nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace, neboť se nejedná o zřetelnou cestu v terénu a mimo vlastníky pozemku je používán toliko vlastníky sousední nemovitosti, přičemž přístup k dřevníku lze zajistit jinak. Žalobci přitom poukázali na to, že dřevník je využíván v rozporu s účelovým určením stavby, ke garážování osobního automobilu, s čímž souvisí způsob využívání dotčeného pozemku vlastníky sousedního pozemku k jízdě a rovněž k parkování. Takové užívání dřevníku je v přímém rozporu s povolením stavby dřevníku, v němž byl zákaz garážování osobních automobilů výslovně uveden. Ke stavbě dřevníku přitom žalobci nedali souhlas, neboť nebyli přizváni jako účastníci stavebního řízení.
S ohledem na to, že již byl deklarován charakter pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace, nezbylo žalobcům než žádat změnu tohoto stanoviska.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
S ohledem na koncepci § 142 správního řádu, který upravuje řízení o určení právního vztahu, a zejména s ohledem na odst. 1 uvedeného ustanovení (§ 142 odst. 1 správního řádu: „
Správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.
“) je v této krajským soudem přezkoumávané věci rozhodné, z jakých podkladů správní orgány vycházely ve správním řízení, které bylo vedeno podle § 142 citovaného zákona a které předcházelo správnímu řízení, jež vyústilo v žalobou napadené rozhodnutí. Podmínkou pro vydání rozhodnutí o určení právního vztahu je totiž prokázání nezbytnosti existence požadovaného deklaratorního rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele. Bylo-li tedy ve věci posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace již vydáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, jak bylo prokázáno výše (krajský soud přitom pro úplnost uvádí, že žalobci nevyužili svého práva na soudní ochranu tvrzených subjektivních veřejných práv, kterou poskytují zákonem předepsaným způsobem soudy rozhodující ve správním soudnictví), bylo na správním orgánu, aby otázku nezbytnosti nového deklarování existence či zániku veřejně přístupné účelové komunikaci opětovně posoudil. Lze mít za to, ačkoliv to správní orgán I. stupně, ani žalovaný ve svém rozhodnutí explicitně nevyjádřili, že nezbytnost deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku je na straně žalobců dána jako podmínka nerušeného výkonu jejich vlastnického práva bez omezení veřejnoprávního charakteru (např. zamýšlená realizace oplocení pozemku).
Tedy prvním předpokladem pro to, aby správní orgán mohl o žádosti podle § 142 správního řádu rozhodnout deklaratorním způsobem, je podmínka, že žadatel prokáže nezbytnost takového rozhodnutí pro uplatnění jeho práv, přičemž jedná-li se o opětovné rozhodnutí o témže právním vztahu, pak kumulativně přistupuje druhá podmínka, a to podmínka povinnosti tvrzení a následně povinnosti prokázání nových skutečností, které odůvodňují změnu v posouzení právního vztahu. Právě splnění této posledně uvedené podmínky tvrzení a prokázání změny poměrů je způsobilé prolomit překážku řízení tzv. věci rozhodnuté („
rei administratae
“) ve smyslu procesněprávním a právní jistotu ostatních účastníků právního vztahu či ostatních osob dotčených na svých právech představovanou právní mocí rozhodnutí ve smyslu hmotněprávním. S ohledem na skutečnost, že vydání rozhodnutí se upíná k určitému datu, je zcela zjevné, že tyto okolnosti musí být okolnostmi, jež nastaly po vydání napadeného rozhodnutí. Pokud by se snad jednalo o významné faktické okolnosti existující již v době vydání původního deklaratorního rozhodnutí, které žadatel nemohl uplatnit, pak bylo namístě využití mimořádných opravných prostředků, které nabízí správní řád, a to konkrétně podání žádosti na obnovu řízení podle § 100 odst. 1 správního řádu.
Zaměřil-li tedy správní orgán svoji pozornost na to, zda je vůbec tvrzena a následně prokázána změna poměrů („
clausula rebus sic stantibus
“) v některém ze znaků definujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci, pak správně vystihl podstatu možného opětovného deklarování právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu. Pro úplnost krajský soud uvádí, že veřejně přístupná účelová komunikace je definována jednak zákonnými znaky dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích („
Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
“), jednak dle judikatury Nejvyššího správního soudu požadavkem nutnosti komunikační potřeby (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 5 As 20/2003-64, ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 55/2011-141, rozhodnutí publikovaná v Bohuslavově sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: č. 9162/31 Boh. A, č. 10017/32 Boh. A, č. 10130/32 Boh. A, č. 11955/35 Boh. A).
K jednotlivým žalobním bodům dále soud uvádí následující právní argumentaci.
K 1. žalobnímu bodu:
Žalobci namítají, že nebyl řádně zjištěný skutečný stav věci. To, zda správní orgán přistoupí ke zjišťování skutkového stavu věci provedením dokazování, závisí v případě opětovného posuzování žádosti podle § 142 správního řádu na kvalitě tvrzení žadatele. K dokazování je správní orgán povinen přistoupit po té, co je zjevné, že žadatel uplatnil nové skutečnosti ve věci v porovnání se skutečnostmi uplatněnými v předchozím správním řízení podle § 142 správního řádu, přičemž následné posouzení relevance takových uplatněných a prokázaných nově nastalých skutečností je završeno vydáním deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci právního vztahu. Jinak řečeno, nikoliv každá změna v okolnostech
prima facie
relevantních pro opětovné posouzení právního vztahu ve smyslu § 142 správního řádu nutně znamená změnu ve výroku deklaratorního rozhodnutí. Uplatnění změny, u níž nelze vyloučit relevanci ve smyslu změny výroku deklaratorního rozhodnutí, na sebe váže povinnost dokazování správního orgánu (rozsah dokazování je dán § 142 odst. 3 správního řádu, tedy obdobně jako ve sporném řízení podle § 141 odst. 4 citovaného zákona vychází správní orgán z těch důkazů, které byly navrženy účastníky správního řízení a nepostačují-li tyto důkazy ke zjištění stavu věci, může provést i důkazy jiné). V daném případě však žalobci ani nové skutečnosti neuplatnili, tedy nesplnili shora uvedenou podmínku povinnosti takového tvrzení, které by zavazovalo správní orgán k provedení dokazování ve věci. Správní orgán I. stupně však i přesto nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě samém. Tedy zvolil-li správní orgán jako formu výroku svého rozhodnutí zamítnutí žádosti, pak učinil správně, neboť žalobci nepředložili taková tvrzení o změně poměrů, tedy nové skutečnosti (a tyto skutečnosti nebyly při ústním jednání a místním ohledání zjištěny), které by odůvodňovaly povinnost provádění dokazování a následné rozhodnutí formou deklaratorního výroku podle § 142 odst. 1 správního řádu.
Namítají-li žalobci, že okolnosti, jimi označené za nové, které však, jak sami uvádějí, již byly podkladem prvního rozhodnutí v otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku, nebyly žalovaným vyhodnoceny řádně, tedy v souladu se zákonem, nezbývá soudu než sdělit žalobcům, že tyto žalobní námitky měli uplatnit v žalobě proti prvnímu deklaratornímu rozhodnutí žalovaného, tedy proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2010, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2010. Měřeno optikou správního řízení, které vyústilo v žalobou napadené rozhodnutí, se totiž jedná o okolnosti opakovaně uplatněné, tedy nikoliv nové ve vztahu k předchozímu správnímu řízení vedenému podle § 142 správního řádu v téže věci. Žalobci žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2010 nepodali, proto jsou plně v souladu s požadavkem právní jistoty všech účastníků řízení, a to zásadně do doby než dojde ke změně poměrů, povinni nést právní následky pravomocného rozhodnutí, které jasně prohlásilo, že dotčený pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Jak již bylo naznačeno shora, v uvedeném právním názoru krajského soudu se promítá materiální složka právní moci správního rozhodnutí, tedy účinek závaznosti a nezměnitelnosti výroku rozhodnutí. (Prolomení v tomto směru představují instituty mimořádných opravných prostředků a prostředků dozorčího práva či institut vydání nového rozhodnutí podle příslušných ustanovení správního řádu a dále rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví.) Pro úplnost krajský soud konstatuje, že formální složka právní moci rozhodnutí představuje nenapadnutelnost pravomocného rozhodnutí řádným opravným prostředkem. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.