Vydání 1/2014

S ohledem na koncepci § 142 správního řádu, který upravuje řízení o určení právního vztahu, a zejména s ohledem na odst. 1 uvedeného ustanovení (§ 142 odst. 1 správního řádu: „“) je v této krajským soudem přezkoumávané věci rozhodné, z jakých podkladů správní orgány vycházely ve správním řízení, které bylo vedeno podle § 142 citovaného zákona a které předcházelo správnímu řízení, jež vyústilo v žalobou napadené rozhodnutí. Podmínkou pro vydání rozhodnutí o určení právního vztahu je totiž prokázání nezbytnosti existence požadovaného deklaratorního rozhodnutí pro uplatnění práv žadatele. Bylo-li tedy ve věci posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace již vydáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, jak bylo prokázáno výše (krajský soud přitom pro úplnost uvádí, že žalobci nevyužili svého práva na soudní ochranu tvrzených subjektivních veřejných práv, kterou poskytují zákonem předepsaným způsobem soudy rozhodující ve správním soudnictví), bylo na správním orgánu, aby otázku nezbytnosti nového deklarování existence či zániku veřejně přístupné účelové komunikaci opětovně posoudil. Lze mít za to, ačkoliv to správní orgán I. stupně, ani žalovaný ve svém rozhodnutí explicitně nevyjádřili, že nezbytnost deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku je na straně žalobců dána jako podmínka nerušeného výkonu jejich vlastnického práva bez omezení veřejnoprávního charakteru (např. zamýšlená realizace oplocení pozemku).

Tedy prvním předpokladem pro to, aby správní orgán mohl o žádosti podle § 142 správního řádu rozhodnout deklaratorním způsobem, je podmínka, že žadatel prokáže nezbytnost takového rozhodnutí pro uplatnění jeho práv, přičemž jedná-li se o opětovné rozhodnutí o témže právním vztahu, pak kumulativně přistupuje druhá podmínka, a to podmínka povinnosti tvrzení a následně povinnosti prokázání nových skutečností, které odůvodňují změnu v posouzení právního vztahu. Právě splnění této posledně uvedené podmínky tvrzení a prokázání změny poměrů je způsobilé prolomit překážku řízení tzv. věci rozhodnuté („“) ve smyslu procesněprávním a právní jistotu ostatních účastníků právního vztahu či ostatních osob dotčených na svých právech představovanou právní mocí rozhodnutí ve smyslu hmotněprávním. S ohledem na skutečnost, že vydání rozhodnutí se upíná k určitému datu, je zcela zjevné, že tyto okolnosti musí být okolnostmi, jež nastaly po vydání napadeného rozhodnutí. Pokud by se snad jednalo o významné faktické okolnosti existující již v době vydání původního deklaratorního rozhodnutí, které žadatel nemohl uplatnit, pak bylo namístě využití mimořádných opravných prostředků, které nabízí správní řád, a to konkrétně podání žádosti na obnovu řízení podle § 100 odst. 1 správního řádu.

Zaměřil-li tedy správní orgán svoji pozornost na to, zda je vůbec tvrzena a následně prokázána změna poměrů („“) v některém ze znaků definujících veřejně přístupnou účelovou komunikaci, pak správně vystihl podstatu možného opětovného deklarování právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu. Pro úplnost krajský soud uvádí, že veřejně přístupná účelová komunikace je definována jednak zákonnými znaky dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích („“), jednak dle judikatury Nejvyššího správního soudu požadavkem nutnosti komunikační potřeby (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 5 As 20/2003-64, ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 55/2011-141, rozhodnutí publikovaná v Bohuslavově sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních: č. 9162/31 Boh. A, č. 10017/32 Boh. A, č. 10130/32 Boh. A, č. 11955/35 Boh. A).

K jednotlivým žalobním bodům dále soud uvádí následující právní argumentaci.

K 1. žalobnímu bodu:

Žalobci namítají, že nebyl řádně zjištěný skutečný stav věci. To, zda správní orgán přistoupí ke zjišťování skutkového stavu věci provedením dokazování, závisí v případě opětovného posuzování žádosti podle § 142 správního řádu na kvalitě tvrzení žadatele. K dokazování je správní orgán povinen přistoupit po té, co je zjevné, že žadatel uplatnil nové skutečnosti ve věci v porovnání se skutečnostmi uplatněnými v předchozím správním řízení podle § 142 správního řádu, přičemž následné posouzení relevance takových uplatněných a prokázaných nově nastalých skutečností je završeno vydáním deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci právního vztahu. Jinak řečeno, nikoliv každá změna v okolnostech relevantních pro opětovné posouzení právního vztahu ve smyslu § 142 správního řádu nutně znamená změnu ve výroku deklaratorního rozhodnutí. Uplatnění změny, u níž nelze vyloučit relevanci ve smyslu změny výroku deklaratorního rozhodnutí, na sebe váže povinnost dokazování správního orgánu (rozsah dokazování je dán § 142 odst. 3 správního řádu, tedy obdobně jako ve sporném řízení podle § 141 odst. 4 citovaného zákona vychází správní orgán z těch důkazů, které byly navrženy účastníky správního řízení a nepostačují-li tyto důkazy ke zjištění stavu věci, může provést i důkazy jiné). V daném případě však žalobci ani nové skutečnosti neuplatnili, tedy nesplnili shora uvedenou podmínku povinnosti takového tvrzení, které by zavazovalo správní orgán k provedení dokazování ve věci. Správní orgán I. stupně však i přesto nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě samém. Tedy zvolil-li správní orgán jako formu výroku svého rozhodnutí zamítnutí žádosti, pak učinil správně, neboť žalobci nepředložili taková tvrzení o změně poměrů, tedy nové skutečnosti (a tyto skutečnosti nebyly při ústním jednání a místním ohledání zjištěny), které by odůvodňovaly povinnost provádění dokazování a následné rozhodnutí formou deklaratorního výroku podle § 142 odst. 1 správního řádu.

Namítají-li žalobci, že okolnosti, jimi označené za nové, které však, jak sami uvádějí, již byly podkladem prvního rozhodnutí v otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku, nebyly žalovaným vyhodnoceny řádně, tedy v souladu se zákonem, nezbývá soudu než sdělit žalobcům, že tyto žalobní námitky měli uplatnit v žalobě proti prvnímu deklaratornímu rozhodnutí žalovaného, tedy proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2010, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2010. Měřeno optikou správního řízení, které vyústilo v žalobou napadené rozhodnutí, se totiž jedná o okolnosti opakovaně uplatněné, tedy nikoliv nové ve vztahu k předchozímu správnímu řízení vedenému podle § 142 správního řádu v téže věci. Žalobci žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2010 nepodali, proto jsou plně v souladu s požadavkem právní jistoty všech účastníků řízení, a to zásadně do doby než dojde ke změně poměrů, povinni nést právní následky pravomocného rozhodnutí, které jasně prohlásilo, že dotčený pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Jak již bylo naznačeno shora, v uvedeném právním názoru krajského soudu se promítá materiální složka právní moci správního rozhodnutí, tedy účinek závaznosti a nezměnitelnosti výroku rozhodnutí. (Prolomení v tomto směru představují instituty mimořádných opravných prostředků a prostředků dozorčího práva či institut vydání nového rozhodnutí podle příslušných ustanovení správního řádu a dále rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví.) Pro úplnost krajský soud konstatuje, že formální složka právní moci rozhodnutí představuje nenapadnutelnost pravomocného rozhodnutí řádným opravným prostředkem. (...)