Vydání 8/2009

(...) Stěžovatel směřuje své kasační námitky především dvěma směry. Za prvé namítá, že pracovník správního orgánu Ing. H., který v jeho věci vedl řízení, byl podjatý. Tuto námitku přitom zakládá na chybném postupu správního orgánu I. stupně a patrně i na skutečnosti, že jej správní orgán I. stupně označil za pachatele správního deliktu již v oznámení o novém projednání věci ze dne 18. 8. 2006. Za druhé nesouhlasí s tím, že v případě předmětné havárie byla ve správním řízení posuzována pouze jeho odpovědnost, a nikoli také odpovědnost společnosti Purum, s. r. o.

Jak krajský soud v napadeném rozsudku, tak i žalovaný ve shora uvedeném rozhodnutí shodně konstatovali, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti Ing. H. až v odvolání ze dne 26. 9.2006, kterým napadl v pořadí druhé rozhodnutí orgánu I. stupně (vydané po novém projednání věci po té, co první rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný z důvodů nesprávné právní kvalifikace zrušil), ačkoli již od prvního projednání věci věděl, že za správní orgán I. stupně řízení provádí právě Ing. H. V tomto odvolání stěžovatel založil svou pochybnost o nepodjatosti na skutečnosti, že Ing. H. byl zaměstnancem stěžovatele v době od 3. 4. 2000 do 31. 8. 2000, kdy skončil pracovní poměr dohodou, přičemž zmínil i okolnosti ukončení pracovního poměru, které však nespecifikoval. Dále ve svém odvolání zmínil podjatost Ing. H. v jiném v dané době probíhajícím - stavebním řízení, kdy jmenovaný pracovník měl oddalovat vydání vyjádření k podkladům.

Krajský soud pak k takto uplatněné námitce podjatosti uzavřel, že postup stěžovatele byl v tomto směru účelový, protože uvedené důvody podjatosti neuplatnil, (srov. § 9 a násl. správního řádu). S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Je zřejmé, že existence dřívějšího krátkého pracovního poměru Ing. H., a tedy i okolnosti jeho ukončení, musely být stěžovateli již při prvním projednání věci známy. Sám stěžovatel pak v žalobě ke krajskému soudu potvrdil, že již od počátku řízení věděl, že u správního orgánu I. stupně vede řízení právě Ing. H. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby námitku podjatosti uplatnil tak, jak vyžadovalo citované ustanovení správního řádu. Pro úplnost (stěžovatel již dále ani v řízení před správním orgánem ani v řízení před soudem tuto skutečnost nerozváděl) lze poznamenat, že postup jmenovaného pracovníka v jiném řízení nelze považovat za důvod podjatosti.

Žalovaný se pak v žalobou napadeném rozhodnutí s ohledem na svou povinnost přezkoumat rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu zabýval i otázkou, zda stěžovatelem uvedený dřívější pracovní poměr skutečně mohl představovat důvod pro vyloučení Ing. H. z projednávání věci u správního orgánu I. stupně. Řešil tedy otázku, zda byl Ing. H. sám povinen podle § 11 správního řádu skutečnost dřívějšího krátkodobého pracovního poměru oznámit svému nadřízenému, tak aby o otázce jeho případné podjatosti mohlo být dle § 12 správního řádu rozhodnuto. Žalovaný však dospěl k závěru, že stěžovatelem uvedený dřívější krátkodobý pracovní poměr nelze považovat za důvod podjatosti. Na tento závěr a jeho odůvodnění pak odkázal i krajský soud v napadeném rozsudku.

K tomu může Nejvyšší správní soud toliko uvést, že výše popsaný krátkodobý pracovní poměr, který mezi stěžovatelem a Ing. H. existoval více než pět let před zahájením předmětného správního řízení, nemůže být bez dalších k tomu přistupujících skutečností považován za důvod pochybností o podjatosti jmenovaného pracovníka. Stěžovatel pak tyto další skutečnosti - okolnosti ukončení pracovního poměru - uvedl v odvolání pouze okrajově, a nijak je blíže nespecifikoval. Naopak žalovaný zřejmě (byť tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí nezmiňuje) vycházel z vyjádření Ing. H. ke vznesené námitce podjatosti obsaženého v předkládací zprávě. Podle něj ukončení předmětného pracovního poměru neprovázely žádné negativní okolnosti, Ing. H. naopak ocenil, že tehdejší ředitel stěžovatele mu při uzavírání dohody vyšel vstříc. Lze pouze dodat, že pokud stěžovatel považoval konkrétní okolnosti ukončení pracovního poměru za takové povahy, že zakládaly pochybnost o podjatosti Ing. H., měl a mohl je uvést při vznesení námitky ve svém odvolání. (...)

Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, podle níž byla ve správním řízení posuzována pouze jeho odpovědnost za správní delikt, a nikoli také odpovědnost společnosti Purum, s. r. o. Vedení správního řízení vůči této společnosti pak mohlo podle stěžovatele mít vliv na posouzení míry jeho odpovědnosti za předmětnou havárii, což se mohlo odrazit i ve výši stěžovateli uložené sankce, která by se tak rozdělila mezi více subjektů podle podílu na odpovědnosti za správní delikt. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nové skutečnosti, které se dozvěděl v souvislosti se žalobou Libereckého kraje na náhradu nákladů sanačních prací při znečištění řeky Jizery po předmětné havárii.

Nejvyšší správní soud v prvé řadě považuje za potřebné vyjasnit, že ze spisu vedeného správními orgány vyplývá, že správní orgán zahájil i řízení o správním deliktu se společností Purum, s. r. o., a přestupkové řízení proti pracovníkovi této společnosti. To je ostatně zcela patrné i z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud zabýval použitelností důkazních prostředků, které správní orgán opatřil v přestupkovém řízení i v řízení o správním deliktu stěžovatele. Nicméně tato skutečnost a stejně tak i stěžovatelem citované tvrzení společnosti Purum, s. r. o., obsažené v jejím vyjádření k žalobě Libereckého kraje, že proti ní žádné řízení o správním deliktu vedeno nebylo, jsou pro nyní souzenou věc naprosto bezpředmětné.

Obecně lze konstatovat, že není vyloučeno, aby určitý následek (např. znečištění vodního toku) byl způsoben jednáním či opominutím více právnických osob (a to případně i v souběhu s přestupkem fyzické osoby). V takovém případě správní orgány zkoumají odpovědnost každé z právnických osob ve vztahu k jí porušené právní povinnosti samostatně a těmto právnickým osobám jsou pak sankce udělovány rovněž samostatně; situaci, kdy by se jednalo o společnou odpovědnost dvou nebo více právnických osob za tentýž správní delikt, si lze teoreticky představit v případě porušení společné povinnosti, např. povinnosti týkající se společné věci apod.

Předmětem nyní souzené věci však není otázka odpovědnosti společnosti Purum, s. r. o., za porušení povinností této společnosti stanovené, ale pouze a jenom otázka naplnění podmínek odpovědnosti stěžovatele za správní delikt, za nějž mu byla správními orgány udělena pokuta - vypuštění odpadní vody do vod povrchových v rozporu s vodním zákonem, a tedy s povolením, které mu k vypouštění vody uděleno. Skutečnost, zda bylo proti společnosti Purum, s. r. o., vedeno správní řízení pro porušení jejích povinností či nikoli, resp. zda tato společnost své povinnosti také porušila či nikoli, nemůže vést k jakémusi rozdělení sankce za správní delikt, u něhož byla posuzována odpovědnost stěžovatele. V tomto směru stěžovatel v kasační stížnosti zaměňuje ukládání sankcí za správní delikty právnických osob s otázkou, která z právnických osob a v jaké míře by měla nést náklady sanačních prací, což však může být předmětem řízení o zmiňované žalobě Libereckého kraje.

Krajský soud pak v otázce naplnění podmínek odpovědnosti stěžovatele s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 4 As 37/2004-78, vyložil, že v případě správního deliktu podle § 116 vodního zákona jde o odpovědnost objektivní, kdy subjekt tohoto deliktu odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění, přičemž vodní zákon ani pro takový případ nestanoví . Krajský soud zdůraznil, že správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se dopustí vlastník zařízení (mající povinnosti dle § 38 odst. 3 téhož zákona) nejen tím, že sám prostřednictvím svých pracovníků (či prostřednictvím pracovníků jiného konajících na jeho pokyn) takovou vodu vypustí, ale i tím, že dopustí, a to i bez jeho vědomí, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla. Zákonnou povinností stěžovatele tedy podle krajského soudu bylo řádně pečovat o správné užívání lapolu, a právě tuto povinnost (stanovenou § 38 odst. 3 vodního zákona) stěžovatel porušil. Na tomto závěru podle krajského soudu nemohla nic změnit ani skutečnost, že nepředčištěnou vodu vypustil pracovník společnosti Purum, s. r. o. (ať již zcela svévolně či na pokyn pracovníka stěžovatele), která konala na základě smlouvy s Českými drahami, a.s.

Stěžovatel však toto posouzení krajského soudu, pokud jde o charakter odpovědnosti za předmětný správní delikt a naplnění podmínek takové odpovědnosti v daném případě, nenapadá. Za své jediné pochybení považuje skutečnost, že lapol u vrátnice nebyl zabezpečen tak, aby do něj nemohly být vypuštěny nepředčištěné odpadní vody bez násilného otevření. Poukázal přitom na skutečnost, že všechny stoky do Odolenovického potoka jsou volně přístupné.

K tomu tedy Nejvyšší správní soud uvádí, že nelze zaměňovat "násilné" otevření poklopu lapolu, při němž je překonávána určitá překážka bránící neoprávněnému otevření, a otevření poklopu, němuž je třeba vyvinout pouze sílu odpovídající jeho hmotnosti. I z fotografické dokumentace z místního šetření ze dne 4. 8. 2005, která je součástí správního spisu, je zřejmé, proč správní orgány dospěly k závěru, že předmětný lapol nebyl (vůbec) zajištěn proti neoprávněné aplikaci znečišťující látky; odklopení poklopu lapolu nebránila žádná překážka. Ostatně o tom, že lapol ve skutečnosti nijak zabezpečen nebyl, svědčí i poukaz stěžovatele na skutečnost, že veškeré stoky v dané lokalitě jsou přístupné. Míru povinnosti zabezpečení lapolu však nelze určovat paušálním odkazem na nezabezpečenost zařízení jiných subjektů v dané lokalitě; tato skutečnost nijak nesvědčí o tom, že zabezpečení předmětného lapolu nelze po stěžovateli s ohledem na funkci, jakou toto zařízení plní, či lépe řečeno s ohledem na to, jak závažné znečištění hrozí při vypuštění nepředčištěných vod u stěžovatele, rozumně požadovat. (...)