Vydání 10/2013

(...) Shodně jako správní orgány obou stupňů, i soud je toho názoru, že tříměsíční subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení, zakotvená v § 100 odst. 2 správního řádu, počala žalobci běžet již dne 18. 6. 2007, kdy mu byl doručen rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766. Žalobce ve svém (jediném) návrhu na obnovu řízení datovaném dnem 9. 10. 2007 za důvod obnovy označil to, že vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které jako účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Domáhal se tedy obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Vydání rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766, skutečnost, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 2007, ani skutečnost, že žalobce se o nabytí právní moci uvedeného rozsudku dozvěděl dne 16. 7. 2007, nicméně v žádném případě nejsou skutečnostmi (ani důkazy), jež by podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu byly důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť se nejedná o neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení. Důvodem obnovy mohou být pouze skutkové okolnosti vztahující se k žalobcem uplatněnému restitučnímu nároku či důkazy upínající se k těmto skutečnostem, které existovaly již v době původního řízení před správním orgánem, jež bylo pravomocně ukončeno dne 12. 10. 2005, a které žalobce nemohl v původním řízení uplatnit, protože byly dříve neznámé a žalobce se o nich dozvěděl (tyto vyšly najevo) až z odůvodnění rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766. Soud pouze pro úplnost dodává, že samotné hodnocení provedených důkazů a právní posouzení skutkových zjištění učiněné v předmětném rozsudku odvolacím soudem rovněž není důvodem pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 správního řádu.

Nutno podotknout, že žalobce ve svém návrhu na obnovu řízení ze dne 9. 10. 2007 blíže nespecifikoval, které nově najevo vyšlé skutečnosti či důkazy, jež byly předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, považuje za důvod pro obnovu řízení, výslovně zmínil pouze kupní smlouvu ze dne 29. 3. 1940, která nicméně podle jeho vlastních tvrzení byla již v řízení před správním orgánem posuzována. V každém případě je však zřejmé, a to jak ze samotného návrhu žalobce na obnovu řízení ze dne 9. 10. 2007, tak i ze žalobních tvrzení uplatněných v podané žalobě, že o důvodech pro obnovu řízení se žalobce dozvěděl z (odůvodnění) rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766. Povědomost o případných nově najevo vyšlých skutečnostech či důkazech, které byly odvolacím soudem v tomto rozsudku hodnoceny, tedy žalobce musel získat již dne 18. 6. 2007, kdy mu byl předmětný rozsudek prostřednictvím jeho právního zástupce doručen a kdy se mohl s kompletním zněním jeho odůvodnění detailně seznámit. Proto nelze než přisvědčit žalovanému, že právě v tento den se žalobce dozvěděl o jím uplatňovaném důvodu pro obnovu řízení a od tohoto dne podle § 100 odst. 2 správního řádu počala běžet tříměsíční lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení.

Den, kdy byl vydán rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766, den, kdy nabyl právní moci, jakož i den, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že předmětný rozsudek nabyl právní moci, jsou z hlediska běhu výše uvedené subjektivní lhůty zcela irelevantní. Jak již bylo soudem vyloženo shora, samotná skutečnost, že několik let po pravomocném skončení správního řízení byl vydán rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 2007, a stejně tak ani skutečnost, že žalobce se o nabytí právní moci uvedeného rozsudku dozvěděl dne 16. 7. 2007, nelze považovat za skutečnosti, které by mohly být důvodem pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Tvrzeným důvodem obnovy řízení tak mohou být jedině žalobcem blíže nespecifikované skutkové okolnosti a důkazy, které byly uvedeny a hodnoceny odvolacím soudem v odůvodnění jím vydaného rozsudku čj. 19 Co 378/2006-766. O těchto skutkových okolnostech a důkazech se žalobce zajisté nedozvěděl v den, kdy předmětný rozsudek nabyl právní moci, ani v den, kdy mu byl na jeho žádost opětovně doručen tentýž rozsudek opatřený doložkou právní moci, ale již v den, kdy mu jakožto účastníku soudního řízení byl tento rozsudek (poprvé) řádně doručen.

Z výše uvedeného je zřejmá neopodstatněnost veškerých žalobních bodů, v nichž žalobce namítá, že subjektivní tříměsíční lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení nelze odvíjet od okamžiku, kdy mu byl rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766 doručen, ale až od okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, že tento rozsudek nabyl právní moci. Žalobní námitky, v nichž se žalobce upíná k datům 21. 6. 2007 a 16. 7. 2007 jako k datům významným z hlediska určení počátku běhu subjektivní tříměsíční lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, jsou tedy zcela nedůvodné. Jedná se mj. o námitky, podle nichž:

- z § 100 odst. 2 správního řádu lze dovodit, že subjektivní lhůta 3 měsíců začíná běžet nejdříve právní mocí předmětného rozhodnutí (míněno rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766). Dle náhledu soudu ze zmíněného ustanovení správního řádu nic takového dovodit nelze; podstatné je to, kdy se žalobce jako žadatel o tvrzených důvodech obnovy řízení (obsažených podle něj v odůvodnění rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766) dozvěděl. K tomu nepochybně došlo v den, kdy byl předmětný rozsudek odvolacího soudu doručen žalobci, nikoliv až následně v den, kdy byl tentýž rozsudek doručen zcela jinému subjektu, a sice poslednímu z účastníků soudního řízení (a nabyl tak právní moci).

- žalovaný i správní orgán I. stupně dovozují, že subjektivní lhůta 3 měsíců počala žalobci běžet již dne 21. 6. 2007. Správní orgány obou stupňů rozhodně nic takového ve svých rozhodnutích nedovozují, neboť počátek běhu uvedené lhůty spojují výlučně s okamžikem doručení rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766 žalobci, nikoliv se dnem 21. 6. 2007, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že okamžik nabytí právní moci předmětného rozsudku a povědomí žalobce o tomto okamžiku či možnost jeho zjištění jsou z hlediska určení počátku běhu subjektivní tříměsíční lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení bezvýznamné. Žalovanému nelze vytýkat, že v napadeném rozhodnutí nikterak nezdůvodnil, proč má za to, že žalobce se měl již dne 21. 6. 2007 dozvědět, že předmětný rozsudek tohoto dne nabyl právní moci, když žádný takový závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Protože žalovaný a správní orgán I. stupně ve svých rozhodnutích nevycházeli z toho, že subjektivní tříměsíční lhůta počala běžet dne 21. 6. 2007, jak žalobce mylně namítá, nemohli tím žalobce ani zkrátit na jeho právu na spravedlivý proces. (...)

Závěr správních orgánů obou stupňů, že tříměsíční subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení počala žalobci běžet ode dne 18. 6. 2007, kdy mu byl doručen rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766, a jeho návrh na obnovu řízení ze dne 9. 10. 2007 byl tedy podán až po marném uplynutí uvedené lhůty, z hlediska skutkového vychází z vlastního tvrzení žalobce ohledně data, kdy mu byl předmětný rozsudek odvolacího soudu doručen. O tomto datu, a stejně tak ani o datu nabytí právní moci předmětného rozsudku či datu, kdy byl žalobci tento rozsudek doručen s vyznačenou doložkou právní moci, není mezi účastníky sporu. Žalovaný ani správní orgán I. stupně v dané věci neprováděli žádné další dokazování, které by ostatně bylo nadbytečné, neboť k výše uvedenému závěru lze dospět na základě posouzení vlastních tvrzení žalobce obsažených v návrhu na obnovu řízení ze dne 9. 10. 2007, skutečností vyplývajících z rozsudku krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766 a znalosti toho, kdy byl tento rozsudek žalobci doručen; žádná další skutková zjištění nejsou pro posouzení věci zapotřebí. Z napadeného rozhodnutí lze seznat, na základě jakých zjištění žalovaný k závěru o zmeškání lhůty k podání návrhu na obnovu řízení dospěl, jaké skutečnosti považoval v tomto směru za významné a z jakých podkladů tyto skutečnosti vyplývají. Jedná se především o samotný návrh na obnovu řízení ze dne 9. 10. 2007, dále o rozsudek krajského soudu čj. 19 Co 378/2006-766 a podání (výzvy) žalobce ze dne 1. 8. 2007 a 4. 9. 2007. Žalovanému proto nelze důvodně vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, ani to, že v napadeném rozhodnutí neuvedl důkazy, na základě kterých má své skutkové závěry za prokázané. Žalobce ostatně v podané žalobě neuvedl, které další důkazní prostředky měly být (a nebyly) správním orgánem za účelem náležitého zjištění skutkového stavu věci provedeny, a není tedy patrno, čím by měl být skutkový stav, jehož nedostatečné zjištění namítá, dále doplňován. Stejně tak z podané žaloby není zřejmé, v čem má spočívat tvrzený rozpor provedených důkazů se spisovým materiálem.

Právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci žalovaným je zcela v souladu se zákonem. Aplikace § 100 odst. 2 správního řádu na daný případ a závěr ohledně určení počátku běhu subjektivní tříměsíční lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, který v souzené věci zaujaly správní orgány obou stupňů, je dle náhledu soudu jediný možný a nepřipouští jinou, ústavně konformnější alternativu. Poukázání žalobce na judikaturu Ústavního soudu řešící případ možné konkurence více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je tudíž nepřípadný. Správnímu orgánu v průběhu řízení nevznikly žádné pochybnosti o tom, že žalobce zmeškal tříměsíční subjektivní lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení, a z výše uvedeného je patrno, že závěru žalovaného o zmeškání této lhůty žalobcem soud plně přisvědčil. Aplikace § 40 odst. 2 správního řádu, který stanoví, že v pochybnostech se považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak, proto v souzené věci nepřicházela v úvahu. (...)