Vydání 12/2007

Nejvyšší správní soud předem svých úvah vyzdvihuje, že základem rozhodnutí krajského soudu bylo konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky pro absenci zákonných náležitostí ve smyslu § 47 správního řádu z roku 1967, resp. § 68 správního řádu. Nepřezkoumatelností se přitom podle konstantní judikatury správních soudů a podle doktríny chápe taková vada správního rozhodnutí, která je charakterizována jako nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě rozhodnutí stěžovatelky byla přitom krajským soudem vytknuta vada spočívající v nedostatku důvodů, neboť jak krajský soud konstatoval, odůvodnění napadeného rozhodnutí je zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí bez bližšího odůvodnění a rozboru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku, jakými skutkovými a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsahuje poukaz na ustanovení § 37 zákona o důchodovém pojištění a § 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nicméně jinak odůvodnění připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu. Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla k závěru obsaženému ve výroku.

S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nic na tom nemění ani poukaz stěžovatelky ve vyjádření k žalobě, že její rozhodnutí v posuzovaném případě a vysoce překračovalo standard odůvodňování. Nejvyšší správní soud může v této souvislosti pouze podotknout, že standard odůvodňování rozhodnutí stěžovatelky je mu z vlastní činnosti velmi dobře znám, přičemž i stěžovatelka patrně tuší, že by bylo možné vznášet proti tomuto standardu značné výhrady, pokud jde o úplnost a přesvědčivost odůvodnění. V případě posuzovaného rozhodnutí pak onen "výmyk běžné praxi" snad možno spatřovat pouze v kvantitě odůvodnění (místo běžné jedné věty několik odstavců), pohříchu však ne již v kvalitě. Zatímco totiž v případě jiných rozhodnutí vydávaných stěžovatelkou Nejvyšší správní soud zpravidla může pamětliv zásady definované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, čj. 6 A 825/95-7 (), a vědom si toho, že účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy, poněkud slevit z nároků na dodržení jinak zcela oprávněných požadavků § 47 správního řádu z roku 1967 (resp. jeho obdoby ve správním řádu) s vědomím toho, že ve správním spisu nalezl dostatečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí stěžovatelky po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem, v předkládaném rozhodnutí tak učinit nemůže ani při nejlepší vůli. Plně se tu totiž naplňuje druhá již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to, že .

Jak již bylo výše konstatováno, napadené rozhodnutí stěžovatelky, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, pouze opakují stále totéž ve formě odkazů na další podklady a jiná rozhodnutí, přičemž v závěru vždy dodávají doušku o tom, že realizují nějaké soudní rozhodnutí. Přitom ze samotného odůvodnění, natož pak ze správního spisu, v němž není ani jedno ze zmiňovaných soudních rozhodnutí založeno, nelze ani náznakem vytušit, co bylo předmětem těchto rozhodnutí, jakou právní úvahu v nich příslušný krajský soud nastolil, a k čemu stěžovatelku zavázal. Pouze z letmé zmínky stěžovatelky ve vyjádření k žalobě by se dalo usuzovat na to, že předmětem výhrad krajského soudu ve všech předchozích rozhodnutích bylo patrně právní posouzení věci. Ovšem z tzv. realizačních rozhodnutí stěžovatelky nelze vůbec zjistit, zda a do jaké míry se vypořádala s právním názorem krajského soudu, kterým byla, jak správně žalobce poukazoval, zavázána. Snad pouze ze skutečnosti, že se žalobce neustále proti těmto rozhodnutím brání žalobami, lze usuzovat na to, že stěžovatelka právní závěry krajského soudu patrně nerespektuje.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí, jakkoliv , poznamenat, že soudní kontrola zákonnosti správních aktů neslouží k tomu, aby soudy se správními orgány hrály jistou obdobu ping-pongu, jehož cílem je zjistit, kdo déle vydrží přesvědčovat druhého o správnosti svého postupu. Takovou parodii na správní soudnictví Nejvyšší správní soud nehodlá tolerovat, protože v konečném důsledku se nejcitelněji dotýká toho, komu by mělo poskytovat především ochranu, tedy adresátu veřejné správy. Stěžovatelka by učinila lépe, kdyby vydala ve věci žalobce konečně řádné správní rozhodnutí, v němž se bude řídit do důsledku tím, k čemu ji krajský soud v předcházejících rozhodnutích zavázal, spíše než aby věnovala čas tvorbě pochvalných tiskových zpráv o tom, jak nízké procento svých rozhodnutí neustojí před správními soudy.

V kontextu výše uvedeného a při vědomí toho, že hlavním důvodem, pro který bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pak působí jako marginálie stěžejní námitka stěžovatelky, že ji krajský soud "nesprávně" zavázal k tomu, aby v dalším řízení umožnila žalobci uplatnění důkazů a stanovisek k podkladům pro rozhodnutí a tento postup řádně zaprotokolovala, neboť podle ustanovení § 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se v řízení ve věcech důchodového pojištění nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že podle § 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V době, kdy stěžovatelka vydávala své rozhodnutí, které později krajský soud zrušil, ustanovení § 85a zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení neobsahoval - jak stěžovatelka sama ostatně konstatuje, zmíněné ustanovení se stalo součástí citovaného předpisu až dnem 1. 1. 2006. Předtím zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení žádné podobné ustanovení v hlavě druhé () neměl, bylo proto plně použitelné ustanovení § 33 správního řádu z roku 1967. Pokud stěžovatelka podle zmíněného ustanovení nepostupovala, zatížila své řízení vadou, kterou jí krajský soud po právu vytkl. Je pak vcelku logické, že krajský soud zavázal stěžovatelku k tomu, aby tuto vadu řízení odstranila a napravila. Dovolávat se v této situaci toho, že v mezidobí změněný procesní předpis vytvořil stěžovatelce v podobě toho, že nemusí ve své rozhodovací činnosti v jisté části řízení dostát obecným procesním nárokům správního řádu, je zcela irelevantní. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již např. ve svém rozsudku z 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006-58 (viz www.nssoud.cz), smysl vyloučení některých procesních povinností správních orgánů podle správního řádu zvláštními předpisy tkví ve zjednodušení a zefektivnění výkonu veřejné správy tam, kde by bylo dodržování obvyklých procesních standardů na újmu plynulosti a rychlosti řízení, přičemž tato výluka se příliš práv adresáta veřejné správy nedotkne. Nad rámec odůvodnění vznáší Nejvyšší správní soud pochybnost, zda výluka § 36 odst. 3 správního řádu zaručuje poživateli důchodu korektní proces před správním orgánem, jenž v posledních letech prosazuje ve veřejně dostupných materiálech tzv. "klientský přístup". Ovšem žádná z podobných výluk použitelnosti částí procesních předpisů nikdy není konstruována, právě pro svůj charakter ve prospěch správního úřadu a v neprospěch účastníka správního řízení, tak, že by znamenala zákaz takové ustanovení použít. I když tak správní orgány s oblibou činí, není tu namístě poukaz na zásadu vázanosti veřejné správy zákonem, jak ji stanoví čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky - tato zásada je stanovena k ochraně práv jednotlivce, není a nemůže se nikdy stát legitimací, jak se vyhnout praktickému garantování spravedlivého a řádného procesu. Stručně a krátce - existence ustanovení § 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení dává stěžovatelce pouze a jenom právo nepostupovat tak, jak by jinak postupovat musela. Rozhodně jí však nezakazuje, aby vyloučené ustanovení na řízení aplikovala. A měla by tak učinit tím spíše, že právem vytýkanou vadu řízení nemůže odstranit v novém řízení jinak.