Vydání 12/2013

Městský úřad Horažďovice, odbor výstavby a územního plánování, rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011 nařídil žalobkyni neodkladné odstranění souboru staveb v jejím vlastnictví (stodola, vepřín, obytná budova s hospodářskou částí, včetně příslušenství), nacházejícího se v k. ú. Defurovy Lažany (dále jen „předmětné nemovitosti“). Současně s ním byla žalobkyni zaslána listina označená jako „“ vypracovaná Ing. Josefem Šlechtou, znalcem z oboru stavebnictví. Tato listina konstatovala značnou zanedbanost předmětných nemovitostí a doporučovala je odstranit.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání k žalovanému. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně částečně změnil a ve zbytku potvrdil. Opravným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2011 žalovaný výrok II. napadeného rozhodnutí opravil tak, že označení správního orgánu I. stupně bylo z „“ opraveno na správné „“.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Plzni. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nezákonné, nesprávné a působící značný zásah do jejích práv. Předně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a zároveň vyslovila přesvědčení, že postup žalovaného směřující k vydání napadeného rozhodnutí (stejně tak dle všeho i postup správního orgánu I. stupně) trpí závažnými procesními nedostatky, které ve svém důsledku vedou až k určitému zneužití ustanovení upravujících postup správních orgánů ve správním řízení. V daném případě došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

V souzené věci byl dle žalobkyně porušen § 36 odst. 3 správního řádu, a to zejména v tom směru, že již v rozhodnutí I. stupně se překvapivě hovořilo o vypracovaném znaleckém posudku, který byl žalobkyni zaslán až zároveň se samotným rozhodnutím správního orgánu I. stupně.

Žalobkyně považovala tento posudek za evidentně nesprávný a chtěla se k němu před vydáním napadeného rozhodnutí obsáhle vyjádřit a doložit dokumenty, které vyvracejí jeho správnost. Žalobkyně též v rámci odvolání žádala, aby namítaná procesní vada byla zhojena tak, že žalobkyni bude jako odvolatelce poskytnuta lhůta k tomu, aby se mohla seznámit se znaleckým posudkem a mohla mu oponovat. Žádná taková lhůta jí poskytnuta nebyla a odvolací orgán v napadeném rozhodnutí zaujal stanovisko, že v případě řízení o odstranění stavby není třeba dodržovat § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004; dokonce uvedl, že postupem dle § 36 odst. 3 citovaného zákona by došlo ke zbytečným průtahům a v žádném případě by to nezměnilo výsledné rozhodnutí, neboť znalecký posudek hovoří jasně.

Tento výklad nemá však žádnou oporu v zákoně – nic, co je uvedeno ve stavebním zákoně, neumožňuje žalovanému a stavebnímu úřadu, aby nedodržoval § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit vůči důkazům (včetně znaleckého posudku) své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V této souvislosti neobstojí ani výhrada žalovaného, že bylo beztak rozhodováno na základě znaleckého posudku – i znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, přičemž, jak vyplývá i z četné soudní praxe, existuje i velmi vysoké množství znaleckých posudků, které se následně ukážou jako nesprávné. Žalobkyni tak byla nesprávným postupem upřena možnost seznámit se s podklady řízení a případně navrhnout jejich doplnění. Žalobkyně již na svůj účet objednala provedení revizního znaleckého posudku znalcem z oboru statika, který chtěla předložit jako důkaz, ovšem ještě než byl tento posudek dokončen, žalovaný (opět překvapivě a bez použití § 36 odst. 3 citovaného zákona) již ve věci rozhodl. Situace je o to závažnější, že jde o zánik staveb ve vlastnictví žalobkyně, kdy žalobkyně tvrdila, že tyto stavby jsou v převážné části v dobrém statickém stavu a jejich likvidace je zcela zbytečná.

Žalobkyně v té souvislosti odkázala na judikaturu k § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 (příp. použitelnou judikaturu k § 33 odst. 2 správního řádu z roku 1967), podle níž bývá porušení tohoto zákonného ustanovení zásadně důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Konkrétně pak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, čj. 7 A 112/2002-36, č. 303/2004 Sb. NSS, vyplývá, že smyslem § 33 odst. 2 správního řádu z roku 1967 je . Žalobkyně rovněž citovala rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 A 147/94, podle něhož vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 3 o. s. ř.), je i to, že důkazní stav byl v řízení o rozkladu doplněn o další zásadní důkazy a účastníku řízení nebyla dána možnost uplatnit zákonné právo plynoucí z § 33 odst. 2 správního řádu z roku 2004, totiž k takto doplněnému podkladu pro rozhodnutí se před vydáním rozhodnutí vyjádřit či navrhnout jeho doplnění.

Žalobkyně uzavřela, že tím, že žalovaný neaplikoval § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, jí fakticky znemožnil právo vyjádřit se k věci, právo reagovat na nově založené důkazy do spisu, a žalobkyně tak byla zkrácena na procesních právech.

Krajský soud v Plzni žalobu zamítl.