Vydání 3/2021

[13] Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodné námitky týkající se zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Rozhodnutí žalovaného považuje shodně s městským soudem za přezkoumatelné. Z rozhodnutí je zřejmé, jakého jednání se stěžovatel měl dopustit a jaké ustanovení zákona o silničním provozu tím měl porušit. Nejvyšší správní soud nevidí problém v tom, že se žalovaný ztotožnil se zjištěními a závěry senátu své poradní komise. Tím přijal jeho závěry za své a odpovídá za jejich správnost, úplnost a přezkoumatelnost. Z rozhodnutí je patrné, jaké podklady byly shromážděny, jaké důkazy byly provedeny a jaké z nich podle žalovaného plynou závěry. Úvahy žalovaného o průběhu nehody jsou v rozhodnutí popsány detailně, vychází z obecně známých fyzikálních zákonů o pohybu těles a zahrnutí průměrné reakční doby řidičů do těchto úvah je opodstatněné. Žalovaný se vypořádal i s odvolací námitkou stěžovatele a uvedl, proč považuje rozpor ve výpovědi svědka M. K. za nepodstatný.

[14] K námitce opomenutého důkazu v podobě nevypořádaného návrhu na provedení znaleckého posudku nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, č. 10/1995 Sb. ÚS, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, č. 76/1997 Sb. ÚS, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, č. 127/2002 Sb. ÚS, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, č. 87/2004 Sb. ÚS, ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, č. 200/2005 Sb. ÚS, ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, č. 22/2005 Sb. ÚS, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, č. 169/2009 Sb. ÚS), která uvádí, že ačkoli správní orgán není vázán návrhy na provedení důkazů, nemůže je libovolně opomenout. Pokud nějaké důkazy nepřipustí, musí uvést proč. Tomu odpovídá i zdejšího soudu. Například rozsudek ze dne čj. 2 As 66/2018-70, v bodě 52 uvádí: „“ Nicméně jak Ústavní soud, tak Nejvyšší správní soud dovodily, že neprovedení navrženého důkazu může být odůvodněno i implicitně (viz usnesení ÚS ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06, usnesení ÚS ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07; dále pak rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2008, čj. 8 Afs 17/2007-100 nebo rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 As 274/2016-37). Žalovaný, obeznámený se skutečností, že stěžovatel navrhl doplnění důkazů o znalecký posudek, se přesto ztotožnil se závěry senátu poradní komise, včetně vyjmenování důkazů, ze kterých vycházela, a výslovného uvedení, že tyto důkazy jsou dostačující k rozhodnutí ve věci. Z takového vyjádření lze dovodit implicitní závěr o nadbytečnosti navrhovaného znaleckého posudku.

[15] Přisvědčit ani nelze námitce, že se žalovaný nevypořádal s tím, že podle § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu je povinností ostatních účastníků silničního provozu umožnit vozidlům s právem přednostní jízdy a vozidlům jimi doprovázeným bezpečný a plynulý průjezd. Žalovaný vysvětlil, proč neshledal v případě řidiče A. S. porušení této povinnosti. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v okamžiku, kdy řidič spatřil zprava předjíždějící služební vůz, nebyl již technicky schopen střetu zabránit. Za považoval i skutečnost, že služební vozidlo mělo těsně před střetem zapnuté výstražné modré světlo, nikoli však zvukový signál. Úvahy a závěry žalovaného jsou logicky konzistentní a obstojí v soudním přezkumu.

[16] Nejvyšší správní soud, částečně ve shodě s městským soudem, shledal porušení procesních práv stěžovatele. Stěžovatelův zástupce nebyl s dostatečným předstihem vyrozuměn o jednání senátu poradní komise žalovaného. Jak uvádí komentář k zákonu o služebním poměru k § 194: „ (zvýrazněno soudem).“ (Blahut, A. Poradní komise. In: Chrobák, J., Blahut, A., Kulhánek, J. a Vodička, S. . Praha: Wolters Kluwer, 2019). Před poradní komisí může probíhat dokazování ve věci. V takovém případě má jednání komise povahu ústního jednání ve smyslu § 49 správního řádu, který se na řízení podle zákona o služebním poměru použije subsidiárně (viz rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2017, čj. 7 As 281/2016-26, bod 33). Pak je ovšem nezbytné, aby o jednání poradní komise byli účastníci řízení zpraveni nejméně 5 dní předem (nehrozí-li nebezpečí z prodlení).

[17] Pokud bylo oznámení o jednání zástupci stěžovatele doručeno dne 2. 11. 2015 a jednání senátu poradní komise se konalo dne 4. 11. 2015, pětidenní lhůta nebyla dodržena. V této souvislosti musí soud odmítnout úvahy žalovaného, že se zástupce stěžovatele měl dříve přihlásit do své datové schránky. Správní orgán musí při doručování písemností v průběhu správního řízení vždy zvažovat i možnost doručení fikcí a přizpůsobit tomu načasování svých procesních úkonů. Stejně tak Nejvyšší správní soud, na rozdíl od městského soudu, nepovažuje za nutné, aby v takto nepřiměřeně krátké lhůtě stěžovatel, resp. jeho zástupce detailně zdůvodňoval a dokládal tvrzené pracovní důvody své žádosti o odložení jednání. Rovněž úvahy žalovaného, že zástupce stěžovatele je advokátem, tedy profesionálem v poskytování právních služeb, a má proto být na takové situace připraven a zajistit si zástupce, nepovažuje soud za vhodné.

[18] Městský soud dospěl k závěru, že neúčast stěžovatele nebo jeho zástupce na jednání senátu poradní komise nebyla v tomto případě vadou, která mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí, protože na jednání nebylo prováděno žádné dokazování. Vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2014, čj. 4 As 168/2014-74, který právo účasti na jednání dovodil z práva účastnit se dokazování: „ (zvýrazněno soudem).“

[19] Pokud by toto porušení procesních práv stěžovatele bylo jedinou procesní vadou, byl by závěr městského soudu obhajitelný, i když nelze opomenout, že účastník řízení může i v průběhu ústního jednání, typicky v reakci na jeho průběh, navrhnout provedení nových důkazů, nebo (jako zde v odvolacím řízení) prověření důkazů provedených v řízení v prvním stupni. Žalovaný se však dle Nejvyššího správního soudu dopustil dalšího pochybení a z něj plynoucího porušení stěžovatelových práv.

[20] Stěžovatel totiž také namítal, že neměl reálnou možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, protože stanovená lhůta byla nepřiměřeně krátká. Dle § 174 odst. 1 b) zákona o služebním poměru má účastník řízení „“. Jde o zákonné promítnutí práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „“ I proto soudy setrvale judikují, že porušení této povinnosti opomenutím správního orgánu či stanovením příliš krátké lhůty je vadou řízení (srovnej např. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 73/2015-40, č. 3343/2016 Sb. NSS, bod 30 – 31). Současně připouští, že tato vada nemusí nutně vést ke zrušení rozhodnutí. Podle citovaného rozsudku čj. 6 As 73/2015-40 „[m]‚.‘“

[21] Stěžovateli, resp. jeho zástupci byla výzva k seznámení se se spisem doručena dne 9. 11. 2015; lhůta byla stanovena na dva dny od doručení výzvy. Dne 11. 11. 2015 požádal zástupce stěžovatele o prodloužení lhůty. Není přitom pravdou, že neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily v nahlédnutí do spisu. V žádosti o prodloužení lhůty je uvedeno: „“ Žalovaný žádosti nevyhověl.

[22] Klíčové je posoudit přiměřenost lhůty a vliv skutečnosti, že k nahlédnutí nedošlo, na zákonnost výsledného rozhodnutí. Stanovená lhůta musí být přiměřená okolnostem konkrétní věci spočívajícím zejména v její povaze a složitosti, rozsahu spisu, nezbytné odbornosti, množství údajů k ověření materiálu (viz rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 2 A 10/2002-OL-269, č. 280/2004 Sb. NSS). S ohledem na obvyklé rozvržení pracovní doby je dvoudenní lhůta na hraně objektivní možnosti seznámit se spisem a vyjádřit se k shromážděným podkladům. Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 17. 8. 2016, čj. 3 Ad 12/2014-72, akceptoval čtyřdenní lhůtu, z níž pouze dva dny byly pracovní. Jednalo se však o případ opakovaného seznámení se se spisem doplněným o podklady, které buď účastník řízení prokazatelně znal, nebo sám navrhl.

[23] Ze spisového materiálu poskytnutého žalovaným ovšem soud zjistil, že ani před vydáním rozhodnutí orgánu I. stupně nebyl stěžovatel podle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí, případně navrhl jejich doplnění. Možnost seznámit se s podklady při jednání senátu poradní komise žalovaného mu byla upřena, protože žalovaný oznámil toto jednání v nedostatečné lhůtě a nevyhověl žádosti o odložení jednání. Stejně tak lze ze spisového materiálu zjistit, že v projednávané věci skutečně hrozilo marné uplynutí lhůty pro projednání jednání majícího znaky přestupku, což mohlo být žalovanému motivem pro stanovení krátkých lhůt pro uplatnění stěžovatelových práv. Je rovněž pravdou, že orgán I. stupně se v řízení dopustil průtahů (např. dvouměsíční prodleva mezi dvěma posledními svědeckými výpověďmi nebo opět téměř dvouměsíční prodleva mezi poslední svědeckou výpovědí a vydáním rozhodnutí). V tomto kontextu hodnotí soud dvoudenní lhůtu pro v podstatě první možnost seznámit se s úplnými podklady pro vydání rozhodnutí jako nepřiměřeně krátkou.

[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu zvažoval, zda shledané vady řízení ve věci služebního poměru mohly mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že každá z nich, sama o sobě, by vliv na zákonnost mít nemusela. Ve svém souhrnu však představují tak závažné porušení stěžovatelových procesních práv, že je namístě rozhodnutí žalovaného zrušit. Právě skutečnost, že se stěžovatel nemohl účastnit jednání senátu poradní komise žalovaného, spolu s absencí reálné možnosti nahlédnout do podkladů pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, vyústila nakonec v pochybnost i o tom, zda se žalovaný řádně vypořádal se stěžovatelovým návrhem na doplnění dokazování. Soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel nebyl ve správním řízení pasivní a svých práv se domáhal; přesto mu byla upřena. I s ohledem na další okolnosti průběhu správního řízení nelze úspěšně čelit stěžovatelovu přesvědčení, že se tak dělo proto, aby žalovaný stihl projednat skutek v zákonné prekluzivní lhůtě.

[25] Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že řízení o jednání, které má znaky přestupku, bylo stiženo hrubými procesními vadami. Tyto vady v daném případě byly způsobilé ovlivnit zákonnost vydaného rozhodnutí zejména proto, že v rámci řízení o odvolání výrazným způsobem znesnadnily stěžovateli jeho obranu, včetně navrhování důkazů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vady řízení před správním orgánem, pro které měl rozhodnutí zrušit již městský soud, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze a současně i rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Vyslovenými právními názory je žalovaný v dalším řízení vázán. [§ 110 odst. 2 písm. a) s přiměřeným užitím § 78 s. ř. s.].