Vydání 12/2006

Ze shora uvedené rekapitulace skutkových okolností projednávané věci je patrno, že stěžovatel podal správní žalobu ke krajskému soudu proti citovanému rozhodnutí okresního úřadu, tzn. proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Přitom namítal, že toto rozhodnutí mu nikdy nebylo doručeno. Jak však vyplývá z dříve vysloveného, rozhodnutí okresního úřadu bylo stěžovateli doručováno náhradním způsobem ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, a základní otázkou, se kterou se v projednávané věci musel Nejvyšší správní soud vypořádat, proto bylo naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. K tomu je nutno předně konstatovat, že nelze bez dalšího akceptovat názor krajského soudu o nedoručení rozhodnutí okresního úřadu, jelikož se opírá toliko o tvrzení stěžovatele, nikterak nekonfrontované s obsahem správního spisu.

Z ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu plyne, že "".

V projednávané věci ze správního spisu plyne, že předmětné rozhodnutí okresního úřadu bylo zasláno na adresu trvalého pobytu stěžovatele - D. 880. Ze spisu je však patrno, že od 2. 10. 2002 byl stěžovatel nahlášen k trvalému pobytu na adrese D. 444, a součástí spisu je rovněž prohlášení pana U. (švagra stěžovatele) ze dne 26. 2. 2003, že stěžovatel od poloviny srpna na této adrese u něj skutečně bydlel.

K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že z dikce i smyslu citovaného ustanovení správního řádu je zřejmé, že "zdržování se v místě doručení" nepředstavuje vždy identitu s místem nahlášeného trvalého pobytu. Zatímco totiž "". (: nález sp. zn. IV. ÚS 97/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 64.) Je proto nutno učinit dílčí závěr, že při hodnocení naplnění podmínek náhradního doručení podle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu je nutno zkoumat faktický pobyt stěžovatele v době doručování předmětného rozhodnutí okresního úřadu a nepostačuje vycházet z formálně oznámeného pobytu.

V tomto směru Nejvyšší správní soud na základě skutečností seznatelných z obsahu správního spisu dospěl k závěru, že faktický pobyt stěžovatele byl v rozhodné době stále na adrese původního ohlášeného pobytu D. 880, a nikoliv v domě jeho švagra na adrese D. 444. Z protokolu vyhotoveného okresním úřadem dne 10. 9. 2002 totiž je patrno, že stěžovatel byl uvedeného dne na svém pracovišti vyzván k převzetí blíže specifikované zásilky, což však odmítl s tím, aby mu byla doručena poštou. V protokolu o podání vysvětlení ze dne 27. 8. 2002, podepsaném stěžovatelem, je jako místo trvalého pobytu uvedena adresa D. 880. Ze záznamu o prošetření Policie ČR, obvodní oddělení D., ze dne 21. 1. 2003 vyplývá, že tohoto dne provedli policisté opakovaný pokus o předání doporučené písemnosti do vlastních rukou stěžovateli na obou uvedených adresách; na adrese D. 880 však nikdo neotevíral a na adrese D. 444 majitel domu pan U. sdělil, že stěžovatel není doma, a neví, kdy přijde. Ze záznamu stejného policejního orgánu ze dne 21. 1. 2003 plyne, že dotazem u poštovní doručovatelky J. P. bylo zjištěno, že v listopadu a prosinci jmenovaná učinila několik pokusů doručit stěžovateli zásilky okresního úřadu na adrese D. 880, nicméně stěžovatel na této adrese odmítl převzetí zásilek s tím, že bydlí na adrese D. 444. Jmenovaná dále na základě místní znalosti uvedla, že stěžovatel se stále zdržuje v rodinném domku na adrese D. 880 se svojí manželkou a dětmi, nicméně že se tam nechává zapírat. Z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 23. 1. 2003 je patrno, že tohoto dne v civilu oblečený policista zastihl stěžovatele na adrese D. 880, když se za ním dostavil společně s pracovníkem kontroly OSSZ Frýdek-Místek, který prováděl kontrolu dodržování léčebného řádu. Stěžovatel podepsal pouze kontrolní lístek pro účely OSSZ, avšak odmítl převzít zásilku okresního úřadu doručovanou policistou s tvrzením, že je nemocen. Z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 23. 12. 2002 dále vyplývá, že stěžovatel byl v 9 hod. viděn, jak projíždí kolem obvodního oddělení PČR ve svém vozidle, a proto policista přijel k domu na adrese D. 880, kde sice toto vozidlo bylo zaparkováno u garáže, nicméně stěžovatelova dcera sdělila, že otec není doma a vrátí se domů až v noci. Správní spis dále obsahuje řadu úředních záznamů, obsahujících informaci o pokusu o doručení listovních zásilek, kdy na adrese D. 880 doručujícím policistům nikdo neotevřel ani jinak nereagoval na zvonění.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel v předmětné době fakticky zdržoval na adrese D. 880, a že proto došlo k doručení rozhodnutí okresního úřadu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu. Skutečnost formálního ohlášení změny trvalého pobytu a popsaný přístup stěžovatele (zejména odmítnutí přebírat zásilky na pracovišti) soud s přihlédnutím ke všem okolnostem této konkrétní věci vnímá jako účelovou snahu stěžovatele o ztížení, resp. znemožnění doručení úředních zásilek v této věci. Takovýto přístup Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat, a to již z toho důvodu, že základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je totiž nutno spatřovat praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální průmět přesvědčení občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod. Ve svých důsledcích by se totiž toto základní paradigma jevilo jako zcela neefektivní, pokud by v praxi bylo připuštěno zneužívání jednotlivých procesních institutů k obcházení a k cíleným obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení práva.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud shledal, že nebyl dán zákonný důvod k odmítnutí žaloby krajským soudem pro předčasnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť z obsahu správního spisu je zřejmé, že se stěžovatel na adrese D. 880, kam mu bylo rozhodnutí okresního úřadu doručováno, v rozhodné době skutečně zdržoval. Správní orgán přitom pečlivě zkoumal materiální okolnosti aplikace citovaného ustanovení správního řádu, neboť např. dotazem na personální oddělení stěžovatelova zaměstnavatele zjistil, že stěžovatel v rozhodné době do práce docházel, nečerpal dovolenou a nebyl ani v pracovní neschopnosti, takže nebyl dán žádný důvod k domněnce, že se v době doručování v místě svého stálého bydliště nezdržoval.

Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle hlavy druhé dílu prvého soudního řádu správního je - mimo jiné - založeno na principu subsidiarity soudního přezkumu. To znamená, že účinnou žalobu je možno podat až poté, co jsou marně vyčerpány řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem; v opačném případě je žaloba nepřípustná [§ 68 písm. a) s. ř. s.].

V projednávané věci je nicméně patrno, že stěžovatel řádný opravný prostředek (tzn. odvolání) proti citovanému rozhodnutí okresního úřadu v zákonné lhůtě nepodal, ačkoliv toto rozhodnutí obsahuje poučení o možnosti podat odvolání, a v řízení před krajským soudem napadl žalobou toliko rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak vyplývá ze shora předestřené argumentace, rozhodnutí okresního úřadu nabylo právní moci a je nutno je považovat za rozhodnutí konečné. Stěžovatel proto nevyčerpal řádné opravné prostředky k ochraně svých práv, a krajský soud tak neměl vytvořen procesní prostor, aby se mohl meritorně zabývat podanou žalobou.