1656/2008
Správní řízení: doručování; řízení před soudem: kompetenční výluka
Správní řízení: doručování. Řízení před soudem: kompetenční výluka
k § 106 zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů zařazených ve Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie*)
k § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
k čl. III. bodu 4. písm. a) a písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád
Jestliže bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno v úředně ověřené kopii, autenticita rozhodnutí byla potvrzena úředním ověřením a žalobce již využil možností daných mu právním řádem k obraně, včetně žaloby, aniž by řádné doručení napadeného rozhodnutí jakkoli zpochybnil, nemůže zpětně tvrdit, že mu rozhodnutí řádně doručeno nebylo, aniž by však zároveň upustil od požadavku na přezkoumání "pravomocného" rozhodnutí mimo odvolací řízení správním orgánem. Takový postup žalobce je účelový a přiznat soudní ochranu mu nelze.
(Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, čj. 5 Ca 192/2004-114)
Prejudikatura:
srov. č. 82/2004 Sb. NSS.Věc:
JUDr. René Š. proti Policii České republiky o propuštění ze služebního poměru.Žalobce dne 9. 11. 2004 podal k Městskému soudu v Praze žalobu, ve které mimo jiné uvedl, že rozkazem ředitele Úřadovny cizinecké policie a pasové služby Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. července 1991 bylo rozhodnuto o jeho propuštění ze služebního poměru podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. S tímto rozkazem byl seznámen pouze ústně, nikdy jej neobdržel ani nepodepsal. Dne 4. 8. 1991 podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které ředitel Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru dne 1. 10. 1991 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Důvodem propuštění žalobce bylo zahájení trestního stíhání usnesením vyšetřovatele Inspekce Ministerstva vnitra ze dne 4. 7. 1991 pro podezření z trestného činu podvodu, kterého se žalobce měl dopustit tím, že v období květen až prosinec 1990 jako vedoucí Referátu cizinecké a pohraniční policie Cínovec neoprávněně účtoval zahraniční diety ve výši 5611,90 Kč. Usnesením ze dne 16. 6. 1992 však bylo trestní stíhání žalobce zastaveno s odůvodněním, že skutek nebyl trestným činem a nesprávné zaúčtování bylo zapříčiněno tím, že žalobce nebyl řádně proškolen. Žalobce se po té svými návrhy z let 1992 a 1993 domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného mimo odvolací řízení v tříleté prekluzivní lhůtě podle § 135 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, s odkazem na § 136 odst. 1 téhož zákona, toto právo mu však vždy bylo upřeno s odkazem na to, že ve věci probíhá soudní řízení a je třeba vyčkat jeho výsledku. Žalobce dále v žalobě namítal, že mu napadené rozhodnutí bylo zasláno doporučenou poštou, ale pouze ve fotokopii namísto originálu. Fotokopie nebyla ani úředně ověřena. Poukázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 5 A 150/2001 (č. 82/2004 Sb. NSS), podle něhož zaslání fotokopie správního rozhodnutí nesplňující ze své definice náležitosti správního rozhodnutí nezakládá doručení správního rozhodnutí, a to i vzhledem k určení počátku běhu lhůty k podání žaloby proti takovému "nedoručenému" rozhodnutí. Žalobce má tedy za to, že podaná žaloba je i po uplynutí 12 let podávána včas, neboť lhůta pro její podání po tuto dobu neběžela, neboť žalobce nikdy neobdržel od žalovaného originál správního rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné konstatoval, že žalobce podal ve stejné věci žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 214/2004, jíž se na žalovaném domáhá vydat rozhodnutí podle § 135 zákona č. 186/1992 Sb. Dále poukázal na usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem čj. 13 C 87/2002-3, jímž bylo zastaveno řízení o určení, že služební poměr žalobce dosud trvá a jímž bylo dále rozhodnuto, že po právní moci bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí žalovanému. Uvedené usnesení bylo potvrzeno Krajským soudem v Ústí nad Labem a dovolání žalobce Nejvyšším soudem zamítl. Spis byl po té zaslán žalovanému k projednání a rozhodnutí. Žalovaný má za to, že služební poměr žalobce je pravomocně skončený rozhodnutím, které nabylo právní moci v roce 1991, a ve věci pro marné uplynutí lhůt nelze vést ani řízení o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 135 a § 136 zákona č. 186/1992 Sb. Žalobce byl s rozkazem ředitele Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 seznámen, odmítl jej však podepsat, jak vyplývá z obsahu personálního spisu žalobce. Pokud jde o rozhodnutí Úřadu cizinecké a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, skutečnost, že toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno, potvrzuje i sám žalobce. Tvrzení žalobce, že bylo doručeno v neověřené kopii, se jeví jako ryze účelové s ohledem na to, že tuto skutečnost žalobce nikdy, tj. po více jak dvanáct let soudních sporů, žádostí a stížností a dalších podání, nenamítal. Kopií bez úředního ověření si žalobce mohl vyrobit jakékoli množství. O nepravdivosti tohoto tvrzení svědčí i žádost žalobce o zvážení možnosti uzavření soudního sporu sp. zn. 38 Ca 324/95 smírem, ze dne 5. 12. 1995, adresovaná Policejnímu prezidiu ČR, ke které žalobce přiložil také kopii úředně ověřeného výtisku č. 2 rozhodnutí Úřadu cizinecké a pasové služby Federálního policejního sboru. Právě výtisk č. 2 byl podle personálního spisu určen pouze žalobci. Závěrem žalovaný konstatoval, že neoprávněné vyúčtování diet nebylo rozhodnutím vyšetřovatele Federálního policejního sboru ze dne 16. 6. 1992 (o zastavení trestního stíhání žalobce) jednoznačně vyloučeno; jednání žalobce sice nedosáhlo intenzity trestného činu, rozhodnutí o jeho propuštění však bylo personálním opatřením na výsledku trestního stíhání nezávislým.
Městský soud v Praze žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
(...) Městský soud v Praze v nyní souzené věci předně řešil otázku, zda rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 bylo žalobci v říjnu roku 1991 řádně doručeno a nabylo právní moci.
Jak soud již shora uvedl, nebylo vyvráceno, že žalobce odvolací rozhodnutí (jeho výtisk č. 2) obdržel v kopii úředně ověřené Federálním ministerstvem vnitra. Rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne 1. 10. 1991, tj. již za účinnosti zákona č. 334/1991 Sb. účinného od 27. 8. 1991. Bylo vydáno podle přechodných ustanovení zákona č. 334/1991 Sb., tj. podle § 128 odst. 2 a 3 tohoto zákona. Pokud jde o použitelnost pozdějšího zákona č. 334/1991 Sb., má soud za to, že hmotněprávní úprava, týkající se skončení služebního poměru s žalobcem, je obsažena toliko v ustanoveních zákona č. 100/1970 Sb., přechodné ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. znamená toliko dovolání se nové procesní úpravy pro řízení zahájená před účinností zákona, tj. přede dnem 27. 8. 1991 (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 94/1995, sp. zn. 6 A 30/93). Náležitosti rozhodnutí odvolacího orgánu je však třeba posoudit již podle nové právní úpravy, tj. podle § 106 odst. 1 až 4 zákona č. 334/1991 Sb. Napadené rozhodnutí bylo písemně vyhotoveno, obsahuje výrok, odůvodnění i poučení o odvolání, je v něm uvedeno, který služební orgán rozhodnutí vydal, datum vydání, obsahuje i označení policisty, a rovněž podpis s uvedením jména, příjmení a funkce služebního orgánu. Ani žalobce ostatně nenamítá nedostatek zákonných náležitostí napadeného rozhodnutí a jeho námitka směřuje výlučně do skutečnosti, že mu bylo rozhodnutí doručeno v kopii, byť, jak uvedl při jednání před soudem, kopii ověřené originální ověřovací doložkou (s razítkem Federálního ministerstva vnitra a originálem podpisu osoby, která ověření provedla). Právní moc napadeného rozhodnutí je třeba posoudit podle § 106 odst. 6 zákona č. 334/1991 Sb., podle kterého rozhodnutí služebního funkcionáře, které bylo doručeno a proti němuž již nelze podat odvolání, je v právní moci.
Soud zvažoval, zda by žalobce mohl být případným doručením rozhodnutí v úředně ověřené kopii (kopii ověřené Federálním ministerstvem vnitra) zkrácen na svých právech. Je zřejmé, že žalobce se až do podání nyní projednávané žaloby necítil zkrácen na jakýchkoli svých právech tím, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno v ověřené kopii. Skutečnosti, že mu napadené rozhodnutí nebylo doručeno řádně, se žalobce nikterak nedomáhal v žádném z řízení vedených o žalobě ze dne 17. 10. 1991 podané dne 31. 10. 1991 k Okresnímu soudu v Děčíně; nároky, jichž se touto žalobou domáhal, opíral výhradně o chybné rozhodnutí ve věci. V nyní projednávané věci (v doplnění žaloby ze dne 3. 3. 2005) žalobce sám uvedl, že dříve si vůbec neuvědomil, že by doručení ověřené kopie rozhodnutí mohlo mít pro jeho věc význam, to zjistil teprve ze studia právních dokumentů, zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 A 150/2001*). Z obsahu spisového materiálu, jakož i dokladů, které žalobce sám zaslal soudu, je při tom zřejmé, že žalobce se opakovaně domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení (§ 135 a § 136 zákona č. 186/1992 Sb.), a to přesto, že podmínkou tohoto přezkumného řízení je právě nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobce při uplatnění svých nároků tedy na jedné straně (v řízení před správním orgánem) vychází z právní moci napadeného rozhodnutí, souběžně s tím se však na straně druhé (v souzené věci) dovolává skutečnosti, že napadené rozhodnutí právní moci nenabylo. Městský soud v Praze poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 47/2005-89*), v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí, že smyslem a účelem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí je, aby adresátu byl jednak sdělen jeho obsah, jednak potvrzena jeho autenticita a konečně také, aby mohl rozhodnutí podrobit svému zkoumání (tj. mohl je relativně neomezeně studovat a analyzovat) zejména pro účely řádného plnění povinností či domáhání se práv z rozhodnutí vyplývajících, jakož i pro účely případného využití opravných prostředků proti němu. Městský soud v Praze zvážil všechny uvedené skutečnosti, a má za to, že i pokud žalobci byla doručena úředně (Federálním ministerstvem vnitra) ověřená kopie napadeného rozhodnutí, nebyl na svých právech zkrácen. Autenticita rozhodnutí byla potvrzena úředním ověřením, přičemž žalobce již v říjnu 1991 využil možnosti dané mu právním řádem k obraně, včetně žaloby na soudní přezkum rozhodnutí. O této jeho dřívější žalobě bylo již městským soudem rozhodnuto, žalobce tedy na svém právu využít prostředků obrany zkrácen nebyl. Pokud nyní, po asi 15 letech soudních sporů, které žalobce vedl, případně dosud vede, aniž by řádné doručení napadeného rozhodnutí zpochybnil, a které naopak byly založeny na faktu, že žalobce byl (pravomocně) ze služebního poměru propuštěn, žalobce tvrdí, že mu rozhodnutí o jeho propuštění řádně doručeno nebylo, aniž by však zároveň upustil od požadavku na přezkoumání "pravomocného" rozhodnutí mimo odvolací řízení správním orgánem, pak dle mínění soudu jde o postup účelový, jemuž soudní ochranu přiznat nelze (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 16/2006 ze dne 26. 9. 2006*).
Městský soud v Praze z uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 bylo žalobci v říjnu roku 1991 řádně doručeno a tímto doručením nabylo právní moci. Jde tedy o rozhodnutí, které bylo vydáno a nabylo právní moci před účinností zákona č. 519/1991 Sb. Oprávnění soudu taková rozhodnutí přezkoumávat bylo upraveno zákonem č. 519/1991 Sb., a to čl. III. bodu 4. písm. a) a písm. b). Možnost soudního přezkumu v případě napadeného rozhodnutí však nebyla založena ani podle čl. III. bodu 4. písm. a) citovaného zákona, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní moci před účinností zákona č. 519/1991 Sb., ale ani podle čl. III. bodu 4. písm. b) cit. zákona, neboť žalobce byl ze služebního poměru propuštěn podle zákona č. 100/1970 Sb., který ve znění platném ke dni účinnosti zákona č. 519/1991 Sb. možnost požádat o přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů neumožňoval. Zde soud opětovně uvádí, že rozhodnutí o odvolání bylo sice vydáno dne 1. 10. 1991, tj. již za účinnosti zákona č. 334/1991 Sb., hmotněprávní úprava týkající se skončení služebního poměru s žalobcem byla však obsažena toliko v ustanoveních zákona č. 100/1970 Sb.; přechodné ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb., podle kterého odvolací orgán rozhodoval, znamenalo dovolání se nové procesní úpravy pro řízení zahájená před účinností zákona, tj. přede dnem 27. 8. 1991 (viz již zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 94/1995, sp. zn. 6 A 30/93). Městský soud v Praze se tedy ztotožňuje s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995, čj. 38 Ca 324/95-86, jehož obsah je shora již podrobně zmíněn, a shodně s ním má za to, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, které nemohlo být předmětem přezkoumání soudem podle čl. III. bodu 4. písm. a) a písm. b) zákona č. 519/1991 Sb. Tato přechodná ustanovení zákona č. 519/1991 Sb. soudní přezkum napadeného rozhodnutí vylučují, napadené rozhodnutí tedy nelze přezkoumat ani podle soudního řádu správního. Městský soud v Praze, který z uvedených důvodů posoudil podanou žalobu jako nepřípustnou, ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, jak je uvedeno ve výroku usnesení.
*) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 26/1993 Sb.
*) Publikováno pod č. 82/2004 Sb. NSS.
*) Rozhodnutí je uveřejněno na www.nssoud.cz.
*) Rozhodnutí je uveřejněno na www.nssoud.cz.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.