43/2004
Správní řízení a vyčerpání předmětu řízení
Správní řízení: vyčerpání předmětu řízení
k § 47 odst. 2 správního řádu
k § 7 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též "zákon č. 261/2001 Sb.")
k § 78 odst. 1 soudního řádu správního
Uplatnil-li účastník řízení před správním orgánem jednou žádostí dva nároky, lze o nich rozhodnout samostatnými rozhodnutími i rozhodnutím společným. Označí-li však správní orgán ve výroku rozhodnutí za předmět řízení oba nároky a věcně o jednom z nich rozhodnout opomene, jde o důvod ke zrušení rozhodnutí soudem pro vadu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, čj. 7 A 555/2002-16)
Prejudikatura:
Soudní judikatura
ve věcech správníchVěc:
Michal P. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.Česká správa sociálního zabezpečení žalobou (opravným prostředkem) napadeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2002 přiznala žalobci jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., a to z důvodu věznění žalobce jako politického vězně v době od 4. 4. 1989 do 1. 1. 1990.
Proti tomu žalobce namítl, že v lednu 2002 uplatnil u žalované nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. - mimo jiné i za protiprávní stíhání a vazební věznění od 25. 5. 1978 do 30. 10. 1978. V žalobou naříkaném rozhodnutí žalované však o tomto návrhu žalobce rozhodnuto nebylo. Proto se žalobce domáhal, aby soud toto rozhodnutí zrušil a sám rozhodl, že na vazební věznění z roku 1978 se zákon č. 261/2001 Sb. vztahuje.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň za dobu vazebního věznění v době od 25. 5. 1978 do 30. 10. 1978 a za dobu výkonu trestu odnětí svobody v době od 4. 4. 1989 do 4. 12. 1989. K žádosti mimo jiné připojil doklady potvrzující jeho věznění v době od 25. 5. 1978 do 30. 10. 1978: potvrzení věznice v Košicích o propuštění z vazby ze dne 30. 10. 1978 a usnesení krajského prokurátora v Košicích ze dne 30. 10. 1978, jímž byl žalobce propuštěn z vazby, do níž byl vzat dne 25. 5. 1978. Žalovaná ve shora uvedeném rozhodnutí přiznala žalobci jednorázovou peněžní částku za věznění v období od 4. 4. 1989 do 1. 1. 1990.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
V řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. se plně uplatňují zásady správního řízení (§ 7 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.), mimo jiné i zásada dispoziční, neboť dle odst. 1 téhož ustanovení se řízení podle tohoto zákona zahajuje na návrh oprávněné osoby. Tato zásada se týká zahájení a provádění řízení a určuje, kdo je oprávněn nakládat předmětem řízení. Při uplatnění zásady dispoziční se správní řízení zahajuje na návrh účastníka, který má subjektivní zájem na daném řízení. Návrh účastníka je při uplatnění této zásady podmínkou, bez které správní orgán nemůže o věci rozhodovat. Účastník řízení určuje ve svém návrhu předmět řízení, kterým je správní orgán vázán; pokud správní orgán vydává rozhodnutí, pak náležitostí výroku podle § 47 odst. 2 spr. ř., označenou jako "rozhodnutí ve věci", se rozumí právě rozhodnutí o předmětu řízení.
V daném případě žalobce v návrhu požadoval, aby žalovaná rozhodla o jeho nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. za věznění žalobce jako politického vězně v období od 4. 4. 1989 do 4. 12. 1989 a za výkon vazby v období od 25. 5. 1978 do 30. 10. 1978. Žalobce tak v žádosti uplatnil dva nároky, a to nárok na odškodnění za dobu vazby a nárok na odškodnění za dobu výkonu trestu, přičemž oba případy omezení jeho svobody spolu nesouvisely (netýkaly se stejné trestní věci). Za dané situace správní orgán mohl rozhodnout buď samostatně o každém nároku, anebo společně jedním rozhodnutím; žádný z těchto postupů by nebyl v rozporu se zákonem.
Za této situace soud vážil, zda rozhodnutí o jednom z nároků obstojí a zda nelze postupovat cestou vydání dalšího rozhodnutí o druhém z nároků. Rozhodující pro posouzení je formulace vydaného rozhodnutí. Žalovaná rozhodnutí formulovala tak, jako by rozhodovala o celé žádosti, tedy o obou nárocích v ní uplatněných, věcně ovšem rozhodla pouze o nároku žalobce za výkon trestu odnětí svobody v období od 4. 4. 1989 do 4. 12. 1989 (navíc žalobci omylem přiznala jednorázovou peněžní částku za dobu delší, než která žalobci náleží, tedy až do 1. 1. 1990) a o žalobcově nároku na odškodnění za vazební věznění v období od 25. 5. 1978 do 30. 10. 1978 rozhodnout opomněla.
Napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno v rozporu se zásadou dispoziční, neboť žalovaná rozhodovala formálně o celé žádosti, fakticky však jen o její části. Proto je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení zrušil.
(oš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.