Vydání 4/2005

Mezi žalobcem a žalovaným tedy není sporu o tom, že žalobce byl ve správním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně - Okresního úřadu Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2001, zastoupen advokátkou JUDr. Marií Š., byť žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl nesprávné příjmení "S.". Není přitom pochyb o tom, že JUDr. Š. byla zástupkyní žalobce pro celé správní řízení. Navíc není mezi žalobcem a žalovaným sporu ani o tom, že rozhodnutí ze dne 22. 3. 2001 v řízení, v němž byl žalobce uvedenou advokátkou zastoupen, nebylo doručováno této advokátce, ale pouze žalobci jako zastoupenému účastníkovi řízení. Sporná je tak mezi žalobcem a žalovaným toliko skutečnost, zda nedoručení uvedeného rozhodnutí advokátce je vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání jako opožděného - žalobce má za to, že odvolání nemohlo být podáno opožděně, neboť jím napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo řádně doručeno, žalovaný má za to, že žalobce, resp. jeho zástupkyně, se při podávání odvolání chovali tak, jako by žalobci bylo doručeno řádně, a je tedy důvod posoudit rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako řádně doručené.

Podle § 25 odst. 3 správního řádu platí, že má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Měl-li žalobce ve správním řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, pak tedy mělo být rozhodnutí doručováno tomuto zástupci. Nestalo-li se tak, správní orgán I. stupně nepostupoval podle § 25 odst. 3 správního řádu a tím zcela zjevně pochybil. Nejvyššímu správnímu soudu tu za tohoto stavu zbývá posoudit, zda šlo o natolik závažnou vadu řízení, která mohla mít vliv na samotnou zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, a zda je tedy dán právní důvod k jeho zrušení.

Soud shledal žalobu důvodnou.

Nejvyšší správní soud při posouzení intenzity vady spočívající v nesprávném doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně musí nutně brát v úvahu míru, v jaké byl žalobce v důsledku takového pochybení zkrácen na svém procesním právu brojit proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a musí tedy posoudit skutečnost, zda fakticky bylo takto porušeno žalobcovo zákonem zaručené právo na trvání odvolací lhůty podle § 54 odst. 2 správního řádu, a v kontextu s těmito zjištěními musí posuzovat skutečné důsledky, které byly žalobci v příčinné souvislosti s takovým nesprávným doručením rozhodnutí způsobeny. Soud se přitom při hodnocení této otázky plně ztotožňuje s právním názorem, jenž vyjádřil již prvorepublikový Nejvyšší správní soud například v rozhodnutí ze dne 27. 1. 1939, č. 1069/36-3, a vychází tu z premisy, podle níž v tom, že správní orgán nedoručil své rozhodnutí plnou mocí vykázanému právnímu zástupci strany, nýbrž toliko straně samé, nelze ještě spatřovat podstatnou vadu řízení, jestliže o takové doručení nebylo ani stranou ani jejím právním zástupcem žádáno, a bylo-li přesto právním zástupcem strany odvolání podáno včas. Naproti tomu za podstatnou vadu řízení je třeba považovat nesprávný způsob oznámení rozhodnutí správního orgánu, jímž byla účastníku řízení znemožněna další obrana, jíž by tomuto účastníku jinak právní předpisy umožňovaly. I toto východisko Nejvyššího správního soudu nalézá svoji oporu již v prvorepublikové judikatuře: k obdobnému závěru dospěl totiž Nejvyšší správní soud například již v rozhodnutí ze dne 25. 6. 1923, č. 6793.

V této právní věci je sice pravda, že žalobce v odvolání nenamítal zkrácení lhůty pro jeho podání v důsledku potřeby předat doručené rozhodnutí svému zástupci, který až po tomto předání mohl na doručení rozhodnutí svým odvoláním reagovat; takové zkrácení je však skutečností objektivní, jež v daném případě jistě v neprospěch žalobce nastala. Vyplývá-li totiž ze správního řádu, že pro podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně může účastník řízení využít obecnou patnáctidenní lhůtu, jež je navíc lhůtou procesní, a účastník řízení tak může shromažďovat a do vzájemného kontextu uspořádávat skutečnosti vyvracející či zpochybňující závěry správního orgánu rozhodujícího v I. stupni ještě alespoň část patnáctého dne po řádném oznámení rozhodnutí, jež má být odvoláním napadeno, pak doručení tohoto rozhodnutí jiné osobě, po němž musí následovat jeho předání osobě, jež teprve je způsobilá proti takovému rozhodnutí kvalifikovaně brojit a již si účastník řízení předem k hájení svých práv před příslušným správním orgánem určil, tuto zákonem zaručenou patnáctidenní lhůtu zkrátilo. Bylo-li přitom odvolání proti takto nesprávně doručenému rozhodnutí podáno k poštovní přepravě opožděně, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, a byla-li opožděnost takového podání sama o sobě důvodem pro jeho zamítnutí, jak zřetelně z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, pak tu nutně došlo ke zkrácení žalobcova procesního práva na trvání odvolací lhůty, jehož přímým důsledkem bylo zamítnutí žalobcova odvolání napadeným rozhodnutím žalovaného, aniž žalovaný odvolání věcně projednal. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ačkoli nedoručení rozhodnutí podle § 25 odst. 3 správního řádu zástupci účastníka řízení s plnou mocí pro celé řízení nemusí být vždy nutně podstatnou vadou řízení, v této právní věci pochybení správního orgánu I. stupně při doručování rozhodnutí ztížilo žalobcovu možnost účinné, zákonem zaručené obrany ve správním řízení; toto pochybení přitom nebylo následným průběhem správního řízení před žalovaným nijak zhojeno. Žalovaný naopak považoval odvolání podané osobou, které mělo být předchozí rozhodnutí doručeno, a která tak pro jeho podání nemohla využít celé lhůty stanovené v § 54 odst. 2 správního řádu, za opožděné a toliko o tuto skutečnost své rozhodnutí o zamítnutí odvolání opřel.

Pokud by Nejvyšší správní soud toto pochybení správního orgánu I. stupně bagatelizoval, pak by tím popřel samotný smysl kodifikace odvolací lhůty a zákonného stanovení její délky. Takovou bagatelizaci tak Nejvyšší správní soud musí nutně shledat nemístnou.

Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů žalobcově námitce přisvědčil a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí žalovaného o věci samé, napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil. O věci přitom Nejvyšší správní soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť ruší-li soud napadené rozhodnutí pro vady řízení podle tohoto ustanovení, činí tak bez jednání.