Vydání 10/2004

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obdržel žalobcův rozklad dne 30. 5. 2002 a vyřídil jej tak, že žalobci v plném rozsahu vyhověl. Vyjádřil nesouhlas s argumentací týkající se nedodržení zákonem stanovené patnáctidenní lhůty, jež podle žalobce uplynula nejpozději dne 14. 6. 2002, protože podle § 20 odst. 4 zákona o poskytování informací se na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a § 16 vztahuje správní řád s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Z výkladu tohoto ustanovení lze podle žalovaného dovodit, že na řízení o rozkladu se vztahuje též § 57 odst. 2 a § 61 odst. 3 správního řádu. Vedoucímu ústředního orgánu státní správy pak s odvoláním na § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací běží, počínaje dnem, kdy mu byl rozklad předložen, patnáctidenní lhůta k rozhodnutí o rozkladu. Logicky tedy lze dále dovodit, že rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy o podaném rozkladu musí být učiněno nejpozději do 45 dní ode dne, kdy rozklad došel povinnému subjektu. Z toho plyne pro danou věc závěr, že žalovaný vyřídil podaný rozklad v zákonné lhůtě, neboť rozklad byl doručen žalovanému dne 30. 5. 2002 a ten v rámci třicetidenní zákonné lhůty rozhodl podle tohoto ustanovení (rozhodl správní orgán, který měl napadené rozhodnutí vydat) a vyhověl žalobci v plném rozsahu s tím, že rozhodnutí bylo odesláno 19. 6. 2002. S ohledem na výše uvedené žalovaný tvrdí, že postupoval v souladu s platnými zákony a neporušil žádný právní předpis. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dopisem dne 26. 4. 2002 požádal žalovaného o poskytnutí informací. Na tuto žádost správní orgán I. stupně v zákonné lhůtě patnácti dnů nijak nereagoval, a proto žalobce podal dne 29. 5. 2002 rozklad. Na rozkladu je podací razítko žalovaného s datem 30. 5. 2002. Dne 18. 6. 2002 vydal žalovaný podle § 57 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, kterým vyhověl rozkladu a poskytl žalobci požadované informace s odůvodněním, že požadované informace nebyly poskytnuty výhradně z časových důvodů.

Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom podle § 15 odst. 1 zákona o poskytování informací ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým poskytnutí informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací rozhodne odvolací orgán o odvolání do patnácti dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Podle odst. 5 citovaného ustanovení lze proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Ustanovení § 15 odstavců 1, 3 a 4 zákona o poskytování informací platí pro rozklad obdobně.

V dané věci je stěžejní spornou otázkou, od kterého okamžiku počíná běžet lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací, neboť žalobce dovozuje, že mu bylo dne 15. 6. 2002 fiktivně doručeno rozhodnutí žalovaného, jímž byl zamítnut jeho rozklad ze dne 29. 5. 2002, zatímco žalovaný se domnívá, že rozhodnutí o rozkladu musí být učiněno do 45 dnů ode dne, kdy rozklad došel povinnému subjektu.

Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 21. 5. 2003, čj. 7 A 130/2001-39, vyslovil právní názor, že lhůta k rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy.

Tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu o předmětné věci jednat a rozhodnout, dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném usnesení, a proto usnesením ze dne 23. 10. 2003 postoupil věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířený senát se ve sporné právní otázce ztotožnil s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozhodnutí.

Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).

Podle § 61 odst. 1 správního řádu lze proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydanému v I. stupni podat u tohoto orgánu ve lhůtě patnácti dnů ode dne oznámení rozhodnutí rozklad. O rozkladu podle odst. 2 citovaného ustanovení rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že rozhoduje-li ústřední orgán státní správy jako správní orgán I. stupně o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, byla pravomoc k rozhodnutí o řádném opravném prostředku proti takovému rozhodnutí, jímž je rozklad, vzhledem k neexistenci instančně nadřízeného správního orgánu svěřena vedoucímu tohoto ústředního orgánu státní správy, který napadené rozhodnutí vydal. Z toho také vyplývá podstatný rozdíl mezi odvoláním a rozkladem spočívající v tom, že rozklad nemá devolutivní účinky, tzn. že oprávnění rozhodnout o rozkladu nepřechází na správní orgán nejblíže vyššího stupně. V důsledku toho nelze v plném rozsahu aplikovat ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu. Proto je stanovena jen přiměřenost používání ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu (§ 61 odst. 3 správního řádu). Z toho je pak nutno dovodit, že je pojmově vyloučena aplikace § 57 odst. 2 správního řádu, která by jinak podle § 61 odst. 3 správního řádu a § 16 zákona o poskytování informací přicházela v úvahu. V případě řízení o rozkladu je orgán, který rozhoduje o rozkladu, a správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jedním správním orgánem, a je pouze rozdílné, kdo v jeho rámci jako funkčně příslušný rozhoduje. Proto nemůže běžet třicetidenní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolacího řízení, a lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy. Pokud tedy žalobce doručil žalovanému rozklad dne 30. 5. 2002, vydal žalovaný ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona o poskytování informací rozhodnutí dne 14. 6. 2002, tzn. nastala , že o podaném rozkladu bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobcem podaný rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno, a za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den 15. 6. 2002.

Vydal-li žalovaný dne 18. 6. 2002 rozhodnutí, jímž žalobcovu rozkladu vyhověl, jedná se o nulitní rozhodnutí, protože vydat rozhodnutí podle § 57 odst. 1 správního řádu je sice přípustné, ale musí se tak stát ve lhůtě patnácti dnů od podání rozkladu, což se v daném případě nestalo.

Rozhodnutí, jehož vydání je konstruováno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V takovém případě je sice zřejmé, že podaný rozklad byl zamítnut, ale nelze již dovodit, jaké důvody vedly žalovaného k odepření poskytnout informaci. Vzhledem k tomu, že existence napadeného rozhodnutí je vázána na zákonnou fikci jeho vydání, nemůže obsahovat odůvodnění, v němž správní orgán v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu uvádí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. V daném případě by tak musel soud nahrazovat činnost správního orgánu a dovozovat, na základě jakých skutkových a právních závěrů mohly být námitky uplatněné v rozkladu shledány neopodstatněnými, popř. jaké důvody mohly vést k negativnímu rozhodnutí, což je nepřípustné.

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a podle odst. 4 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.