334/2004
Správní řízení a hodnocení tzv. povinného důkazu
Ej 61/2004
Správní řízení: hodnocení tzv. povinného důkazu
k § 183c odst. 5 a § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
k § 34 odst. 5 správního řádu
I. Podle ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku musí být přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí doložena posudkem znalce. Tento posudek představuje tzv. povinný důkaz. Musí proto být proveden, nicméně závěry v něm obsažené rozhodující správní úřad nezavazují. I na povinný důkaz se totiž v plné míře vztahuje zásada volného hodnocení důkazů (§ 34 odst. 5 správního řádu).
II. Komise pro cenné papíry je ústředním orgánem státní správy, který působí jako odborný správní úřad pro oblast kapitálového trhu. Proto je podle ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku oprávněna rozhodnout o povinnosti změnit navrhovanou cenu akcií i ve výrazném rozporu s výší ceny doložené posudkem znalce, aniž by byly provedeny další důkazy. Takové rozhodnutí musí být dostatečně konkrétní, a to ve smyslu určení navrhované ceny, neboť v opačném případě by zjevně nesplňovalo základní požadavky kladené na individuální právní akty, mezi něž patří především jednoznačnost stanovení práv a povinností.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004, čj. 6 A 87/2002-72)
Věc:
Společnost s ručením omezeným P. v L. proti Komisi pro cenné papíry o povinnost zvýšit cenu registrované akcie v návrhu povinné nabídky převzetí.Žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 1. 2002 uložila žalobci podle ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku zvýšit v návrhu povinné nabídky převzetí navrhovanou cenu za registrované akcie cílové akciové společnosti E., vydané ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, ze 100 Kč na 156,80 Kč za jeden kus akcie. Toto rozhodnutí žalobce napadl rozkladem, který Prezidium Komise pro cenné papíry dne 30. 4. 2002 zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí žalované.
Žalobce rozhodnutí o rozkladu napadl žalobou u Vrchního soudu v Praze; především namítal, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo nezákonné, a to pro rozpor s ustanoveními § 3 a § 32 správního řádu, neboť v něm nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, nebylo provedeno potřebné dokazování, k některým důkazům nebylo vůbec přihlédnuto a zjištěné okolnosti nebyly řádně zhodnoceny; v důsledku toho došlo i k nezákonné interpretaci aplikovaných ustanovení.
Žalobce tvrdí, že žalovaná i její prezidium odmítly závěry, obsažené v žalobcem předloženém znaleckém posudku zpracovaném znaleckým ústavem B., s. r. o., a dokládajícím přiměřenost ceny za akcie cílové společnosti ke dni 30. 11. 2001. Prezidium žalované dle žalobce není oprávněno stanovit výši ceny akcií ve výrazném rozporu s výší ceny doložené posudkem znalce, aniž by opatřilo a provedlo příslušné důkazy (např. revizní znalecký posudek). Protože znalecký posudek v předmětném řízení je tzv. povinným důkazem, který žalobce předložil, nemůže prezidium žalované suplovat znalce při určení ceny akcií a jinak zasahovat do odborné činnosti vyhrazené znalci, jelikož obchodní zákoník nesvěřuje žalované právo ocenit akcie. Ustanovení § 183e odst. 8 obchodního zákoníku dává žalované toliko právo uložit žalobci, aby navrhovanou cenu změnil, a to s ohledem na obvykle používaná kritéria a zvláštnosti cílové společnosti. Žalovaná však nemůže uložit zvýšení ceny ve výrazném rozporu s obvykle používanými objektivními kritérii. Žalobce nesouhlasí se závěrem prezidia žalované, že použití metody likvidačního zůstatku při oceňování akcií cílové společnosti pro účely povinné nabídky je na místě pouze tehdy, pokud se lze oprávněně domnívat, že dojde k prodeji jednotlivých složek majetku cílové společnosti. Žalobce při stanovení ceny vycházel z toho, že cílová společnost byla ve špatné ekonomické situaci, reálně hrozil její úpadek, a proto se žalobce domnívá, že zahrnutí metody likvidační hodnoty bylo zcela v souladu s objektivními kritérii a se zvláštnostmi cílové společnosti.
Nejvyšší správní soud po převzetí věci nedokončené u Vrchního soudu v Praze (§ 132 s. ř. s.) přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.
Z odůvodnění:
V souzené věci z předloženého správního spisu především vyplývá, že žalobce přípisem ze dne 22. 11. 2001 Komisi oznámil podle ustanovení § 183e odst. 3 obchodního zákoníku vznik povinnosti učinit nabídku převzetí, a to z důvodu nabytí podílu na hlasovacích právech cílové akciové společnosti E. ve výši 64,7 %. Zároveň si žalobce nechal zpracovat znaleckým ústavem B., s. r. o., znalecký posudek, v jehož závěru je hodnota akcie cílové společnosti oceněna částkou 97 Kč. Dne 14. 1. 2002 byla žalované předložena nabídka převzetí.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 1. 2002 žalobci uložila v návrhu povinné nabídky převzetí zvýšit cenu akcie z částky 100 Kč na částku 156,80 Kč. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že přezkoumala znalecký posudek a zjistila, že znalec použil metodu vážené střední hodnoty, přičemž jako vstupní data použil hodnoty získané aplikací metody substanční hodnoty, likvidačního zůstatku a ocenění akcií na základě ceny dosažené obchodováním na veřejném trhu. Žalovaná však neshledala uvedenou cenu přiměřenou ve smyslu § 183c odst. 3 obchodního zákoníku. Znalcem použitá metoda likvidačního zůstatku totiž neměla být použita, a to s ohledem na záměry žalobce (strategického partnera) týkající se další činnosti cílové společnosti a spočívající v dalším podnikání této společnosti, z čehož lze dovodit, že společnost nevstoupí do likvidace. Navíc pokud by žalobce měl v úmyslu cílovou společnost zrušit, provedl by vlastní zkoumání možného likvidačního zůstatku a za ovládající podíl by nabídl cenu mnohonásobně nižší, než za kterou uvedený podíl nabyl (100,10 Kč za jednu akcii). Při ocenění nebyla vzata v potaz ani obchodní značka "E.", která má na českém trhu významnou pozici. Žalovaná proto rovnoměrně přiřadila 30 % váhy, kterou znalec ve výsledném algoritmu přiřadil metodě likvidační hodnoty, dvěma zbývajícím zvoleným způsobům ocenění akcií cílové společnosti, a dospěla tak k hodnotě 156,80 Kč za jednu akcii.
Prezidium žalované napadeným rozhodnutím zamítlo rozklad a potvrdilo napadené rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedlo, že žalovaná je oprávněna navrhovateli uložit, aby cenu změnil, a to s ohledem na obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Protože použití metody likvidačního zůstatku je na místě pouze tehdy, pokud se lze oprávněně domnívat, že v relevantním období dojde k prodeji jednotlivých složek majetku cílové společnosti a v daném případě "osoby s nejlepšími informacemi o hospodářské situaci cílové společnosti" předpokládají její další činnost, je správný závěr žalované o neaplikovatelnosti metody likvidačního zůstatku. K námitkám žalobce, obsaženým v rozkladu a jeho doplnění, že až během posledních dvou měsíců zjistil katastrofální hospodářský stav společnosti, prezidium žalované uvedlo, že tyto údaje mu musely být známy již z provedené
due diligence
, tedy před podáním žádosti. Navíc žalovaná vycházela z údajů obsažených ve znaleckém posudku, s nímž žalobce souhlasí. Tyto námitky proto prezidium žalované označilo za účelové a nad tento rámec konstatovalo, že provázanost obou subjektů (a tedy i vzájemná znalost jejich ekonomických poměrů) vyplývá ze skutečnosti, že v roce 2000 poskytla cílová společnost ručení ve prospěch žalobce ve výši 82 mil. Kč.Nejvyšší správní soud k jednotlivým žalobním bodům uvádí následující:
Žalobce především namítá, že nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, a to zejména z toho důvodu, že žalovaný zasáhl do odborné činnosti znalce a stanovil výši ceny akcií v daném případě ve výrazném rozporu s jeho posudkem.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku musí být přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí doložena posudkem znalce. Tento posudek proto lze - ve shodě s názorem účastníků řízení - skutečně charakterizovat jako tzv. povinný důkaz. Povinný důkaz však není možno považovat za důkaz, který by byl pro správní orgán závazný. Z citovaného ustanovení zákona totiž vyplývá pouze, že předmětný důkaz musí být proveden; nelze z něj dovodit, že závěry obsažené v tomto důkazu by rozhodující správní úřad zavazovaly. Lze proto učinit dílčí závěr, že i na tzv. povinný důkaz se v plné míře vztahují pravidla dokazování podle správního řádu, a to především zásada volného hodnocení důkazů (§ 34 odst. 5 správního řádu).
Podle ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku může Komise pro cenné papíry do osmi pracovních dnů od předložení nabídky převzetí uložit navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě změnil navrhovanou cenu nebo směnný poměr akcií s ohledem na obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Z citované dikce zákona je zřejmé, že žalovaná je oprávněna autoritativně rozhodnout o povinnosti změnit navrhovanou cenu akcií. Přitom již z povahy věci vyplývá, že toto rozhodnutí musí být dostatečně konkrétní, a to ve smyslu určení konkrétní navrhované ceny, neboť v opačném případě - tedy pokud by žalovaná byla oprávněna toliko uložit změnu navrhované ceny bez její specifikace - by toto rozhodnutí zjevně nesplňovalo základní požadavky kladené na individuální právní akty, mezi něž patří především jednoznačnost stanovení práv a povinností. Navíc je nutno mít na zřeteli také skutečnost, že předmětné rozhodnutí Komise má rovněž externí účinky, tzn. týká se dotčených akcionářů, a musí proto ve vztahu k nim být předvídatelné. Tento požadavek by nebyl splněn, jestliže by Komise konkrétní cenu nestanovila.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že žalovaná Komise pro cenné papíry je koncipována jako ústřední orgán státní správy (§ 2 odst. 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), který působí jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu (§ 2 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů). Ze zákonného vymezení věcné působnosti žalované Komise pro cenné papíry (především § 3, § 4 zákona č. 15/1998 Sb.) je přitom zřejmé, že představuje odborný orgán v dané oblasti. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s paušálním názorem žalobce odmítajícím možnost stanovit výši ceny akcií žalovanou ve výrazném rozporu s výší ceny doložené posudkem znalce, aniž by byly provedeny další důkazy (např. revizní znalecký posudek). S ohledem na postavení žalované je totiž na jejím vlastním hodnocení, zda v konkrétním případě shledá skutková zjištění dostatečnými a postačujícími pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 správního řádu či nikoliv. Napadené rozhodnutí prezidia žalované proto není možno považovat za protizákonné jen z toho důvodu, že žalovaná neprovedla další důkazy za situace, kdy nikterak nezpochybnila skutková zjištění obsažená v předmětném znaleckém posudku a od tohoto posudku se odchýlila toliko při vyhodnocení těchto zjištění.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že protizákonnost rozhodnutí žalované by bylo nutno spatřovat v situaci, kdy by toto rozhodnutí odporovalo provedeným skutkovým zjištěním a vykazovalo by znaky libovůle. Zákonný limit proti zmíněné libovůli představuje především ustanovení § 183c odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož se při stanovení ceny pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti přihlédne k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, a také ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) cit. zákona, podle něhož může Komise pro cenné papíry uložit změnu navrhované ceny s ohledem na obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti. Institucionální záruku vyloučení libovůle v těchto případech představuje především soudní přezkum příslušných správních rozhodnutí, vykonávaný ve správním soudnictví.
V daném případě se proto Nejvyšší správní soud koncentroval na otázku, zda se citovaným rozhodnutím žalovaná nedostala do rozporu s provedeným skutkovým zjištěním a zda nerozhodla libovolně. V tomto směru však v obou rozhodnutích neshledal pochybení. Jak totiž vyplývá již ze shora uvedeného, žalovaná (a následně i její prezidium) sice akceptovala skutková zjištění obsažená ve znaleckém posudku a respektovala rovněž metodu vážené střední hodnoty, odmítla však použití metody likvidačního zůstatku při stanovení vstupních dat. Toto odmítnutí dostatečně a v souladu se zákonem odmítla poukazem na obvykle používaná objektivní kritéria a na zvláštnosti cílové společnosti, neboť žalobce do cílové společnosti vstoupil jako strategický partner a hodlal s ní dále podnikat a do ocenění nebyla zahrnuta obchodní značka "E." a vybudovaná síť odběratelů a dodavatelů této společnosti. Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí prezidia žalované i jemu předcházející rozhodnutí jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a odpovídají zákonu.
(ček)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.