Vydání 6/2006

Důvody kasační stížnosti jsou uvedeny v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, pokud mohla mít taková vada vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud nesprávně posoudil právní otázku, zda opomenutí navrženého důkazu při rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce jako opožděného založilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Městský soud v Praze podle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný totiž nesprávně vyhodnotil důkazy předložené žalobcem k prokázání toho, že v daném případě nemohla nastat doručení rozhodnutí stavebního úřadu podle § 24 odst. 2 spr. ř. Žalobce k prokázání včasnosti podání svého odvolání předložil potvrzení cestovní kanceláře C. ze dne 30. 4. 2003 dokládající, že se žalobce ve dnech 17. 1. 2003 až 3. 2. 2003 zúčastnil zahraničního zájezdu do Francie. Dále žalobce předložil závaznou přihlášku na zájezd - cestovní smlouvu ze dne 10. 10. 2002, v níž je uveden stejný termín zájezdu a jsou tam uvedeny rovněž výše plateb za tento zahraniční zájezd. Žalobce dále doložil potvrzení cestovní kanceláře C. ze dne 12. 8. 2003 o tom, že cestovní kancelář setrvává na předchozím potvrzení; dále bylo v přípise uvedeno, že žalobce nastoupil ubytování ve Francii dne 18. 1. 2003 a ukončil jej dne 2. 2. 2003. Záloha na zájezd ve výši 38 200 Kč byla uhrazena dne 10. 10. 2002 a dne 17. 12. 2002 uhradil žalobce doplatek ceny zájezdu; zájezd nebyl žalobcem zrušen a uskutečnil se. Vycestování mohla podle cestovní kanceláře potvrdit manželka žalobce Miluše K. a dcery Eliška a Tereza K., které byly spolucestujícími. Žalobce předložil rovněž potvrzení o tom, že se v době od 17. 1. 2003 do 3. 2. 2003 nezdržoval v místě bydliště, podepsané manželkou a spolucestující Miluší K., spolucestující - dcerou Eliškou K., svým zaměstnancem Jaroslavem P. a poštovní doručovatelkou Martinou M. Městský soud v Praze se podle názoru zdejšího soudu přesvědčivě vypořádal s tím, že žalovaný pochybil, pokud nezohlednil všechny žalobcem předložené důkazy, na základě nichž měl žalovaný posoudit, zda žalobcem podané odvolání bylo podáno včas, a v souvislosti s tím měl postavit najisto, zda mohlo být žalobci rozhodnutí stavebního úřadu doručeno fikcí podle § 24 odst. 2 spr. ř. Podle tohoto ustanovení lze totiž považovat za doručenou písemnost určenou do vlastních rukou, jejíž adresát nebyl zastižen, ačkoliv se v místě bydliště zdržuje, pokud je tato písemnost uložena v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresát je o tom vhodným způsobem vyrozuměn. Pokud si adresát nevyzvedne písemnost ani do tří dnů od uložení, poslední den se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podmínkou nezbytnou pro možnost nastoupení doručení však je skutečnost, že se adresát zdržuje v místě bydliště; splnění této podmínky však žalovaný v řízení přesvědčivě neprokázal.

V souzené věci se rozhodnutí stavebního úřadu, při jehož doručování bylo zkoumáno nastoupení doručení podle § 24 odst. 2 spr. ř., týkalo uložení sankce za přestupek podle § 105 odst. 2 písm. d) stavebního zákona. Jednalo se tedy nepochybně o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"); tento termín vykládá Evropského soudu pro lidská práva tak, že se jedná o řízení o veškerých sankcích, ukládaných správními úřady fyzickým a právnickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném členům komor s nuceným členstvím. Bylo tedy třeba dbát také toho, aby rozhodnutí vydané ve věci ve smyslu Úmluvy, jež citovaný článek Úmluvy speciálně chrání, bylo účastníku správního řízení přesvědčivým způsobem oznámeno. Případné opožděné podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí totiž mohlo přivodit zkrácení stěžovatele na jeho právech; zásadním způsobem by také ovlivnilo případný soudní přezkum, jenž je chráněn v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto měl žalovaný v pochybnostech o včasnosti podaného odvolání v prvé řadě provést rozsáhlejší dokazování tak, jak ve svém rozsudku naznačil Městský soud v Praze, aby mohl postavit najisto skutečnost, zda doručení rozhodnutí stavebního úřadu právní fikcí podle § 24 odst. 2 spr. ř. bylo účinné či nikoliv. Pokud by i po takto důkladně provedeném dokazování přetrvávaly pochybnosti, měl žalovaný spíše rozhodnout ve prospěch zachování základních práv a svobod účastníka řízení "obviněného" z přestupku; měl tedy zvolit takové řešení, které v maximální míře šetří základní práva a svobody účastníka řízení. Zamítnutí odvolání jako opožděného je výrazem toho, že se správní orgán nebude věcí samou zabývat, tj. je odmítnutím právní ochrany. Z principů právního státu potom vyplývá, že při úvaze o tom, zda ochranu poskytnout nebo odepřít, je v pochybnostech zapotřebí volit vždy variantu upřednostňující přístup k právní ochraně. V případě, že tedy žalovaný měl pochybnost o včasnosti podaného odvolání, měl je spíše považovat za včasné a věcně se jím zabývat. V této souvislosti je možné odkázat na nedávný názor Ústavního soudu, jenž se problematikou náhradního doručování také zabýval a např. v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03, týkajícím se náhradního doručení v daňovém řízení, judikoval, že .

Pokud jde o názor žalovaného vyslovený v kasační stížnosti, že nevypořádání se s některými předloženými důkazy - konkrétně s druhým potvrzením ze dne 12. 8. 2003, jež pro účely prokázání včasnosti podaného odvolání poskytla cestovní kancelář C. - znamená, že je správní orgán nepovažoval za pro posouzení věci, tento výklad považuje Nejvyšší správní soud za vyvratitelný argumentem . Podle takového názoru by totiž opomenutí provedení jakéhokoliv důkazního prostředku ve správním řízení nemohlo být pochybením, neboť nezohlednění navrženého důkazu by automaticky znamenalo, že takový důkaz nemá pro dané řízení žádný význam, a proto nebyl proveden ani zařazen do rozhodnutí. Nebylo by tedy reálně možné odlišit důkazy neprovedené pochybením správního orgánu. Je zřejmé, že takový výklad je neudržitelný a je zapotřebí jej pomocí výše uvedeného argumentu odmítnout.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného, byl vydán v souladu se zákonem. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vypořádal s důvody, jež jej vedly k takovému rozhodnutí. Městský soud v Praze správně žalovanému uložil při posouzení včasnosti odvolání zohlednit všechny předložené důkazy, v případě trvajících pochybností dále doplnit dokazování a teprve poté posoudit, zda mohlo být v daném případě rozhodnutí stavebního úřadu doručeno fikcí podle § 24 odst. 2 spr. ř. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze není ani možné dovodit, že by soud předjímal závěry, k nimž by měl žalovaný po nově provedeném dokazování dospět, jak stěžovatel tvrdil v kasační stížnosti.