Vydání 8/2005

Pokud se týká pochybení žalované spočívajícího v nesprávném postupu při doručování rozhodnutí o uložení sankce a rozhodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupování JUDr. Ing. Václavu Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením § 24 odst. 4 a § 25 odst. 3 správního řádu doručila obě výše uvedená rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci osobně v řízení něco vykonat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000). Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu § 25 odst. 3 správního řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla požadována osobní účast žalobce ve správním řízení. To však v daném případě nenastalo, a proto žalovaná neměla povinnost doručit písemnosti vedle zástupce žalobce i žalobci (§ 25 odst. 3 správního řádu).

Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv ve správním řízení tím, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, protože žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení byl v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k tomuto rozhodnutí potvrdil jeho doručení a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. Žalobce se tedy o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl, měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, a také tak učinil (srov. Boh. A 1599/22). Žalobce nebyl tedy v řízení před správním orgánem na svých právech nikterak zkrácen.

Nejvyšší správní soud však považuje za důvodnou žalobcovu námitku, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila žalovaná výši pokuty.

Pokutu podle § 9 odst. 1, 3 zákona o Komisi pro cenné papíry je možno uložit členu představenstva cílové společnosti dle § 183a odst. 11 obchodního zákoníku v případě, že tento speciální subjekt, u něhož je schopnost nést následky vlastního protiprávního jednání vázána právě na způsobilost mít ono kvalifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poruší princip neutrality a ohrozí právem chráněný zájem. V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpovědnosti objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby, vykonávající funkci člena představenstva akciové společnosti.

Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi pro cenné papíry stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce je Komise dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá, a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.

Jak patrno, ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6.5.2002 vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky žalobcova protiprávního jednání. V odůvodnění rozhodnutí se však ostatními jmenovanými kritérii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo povahy a způsobu protiprávního jednání, kterého se dopustil žalobce osobně.

Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani rozkladový orgán – Prezidium Komise pro cenné papíry – v odůvodnění, ve kterém se překrývají jednotlivá odůvodnění vztahující se k pokutám uloženým různým účastníkům řízení (navíc za porušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a způsobem žalobcova protiprávního jednání. I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce se dopustil tohoto protiprávního jednání tím, že podepsal informační dopis akcionářům a pokyny pro vyplnění plné moci.

Pokud tedy správní orgán I. stupně uvedl a odůvodnil jen některá kritéria pro stanovení pokuty a orgán II. stupně ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvedl a dostatečně neodůvodnil všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení.

Institut správního uvážení v rozhodnutí obsahujícím několik výroků, rozličné účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti apod. při své realizaci – s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení – vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další – v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená – kritéria byla vzata v úvahu, a pokud k dalším kritériím správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil.