Vydání 10/2012

Kontrola v projednávané věci byla zahájena dle § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních a účelem této kontroly bylo porovnat druh a množství přepravovaného zboží s údaji o druhu a množství dopravovaného zboží v průvodních dokladech. V tomto smyslu kontrola nekonstatovala žádné nesrovnalosti. Z protokolu o kontrole jiný účel kontroly nevyplývá.

Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje oprávnění celních orgánů provádět kontrolu žalobce kdykoli a kdekoli v průběhu přepravy vybraných výrobků, kontrolovat množství a druh přepravovaného zboží, náležitosti průvodních dokladů, jakož i skutečnosti jiné. Ustanovení § 41 zákona o spotřebních daních zcela jistě není jediným ustanovením, které opravňuje celní orgány k provedení kontroly, představuje určité generální oprávnění celních orgánů k určité činnosti – výkonu správy daní. Celní orgány jsou přitom povinny postupovat v intencích procesních postupů dle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, resp. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků^*) ; platí (platilo) pro ně tedy bez výhrady ustanovení o řízení a postupech dle daňového řádu – v dané době např. též i § 15 o místním šetření dle zákona o správě daní a poplatků.

Nejvyšší správní soud ani nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že institut zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních lze aplikovat i na zjištění učiněná v souvislosti s kontrolním oprávněním dle § 41 odst. 4 téhož zákona. Nelze proto konstatovat, že celní orgány mohou v rámci kontroly dle § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních kontrolovat pouze druh a množství přepravovaných vybraných výrobků a nemohou podrobit kontrole i jiné skutečnosti (takto nadto krajský soud otázku neposoudil, jak stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdí, pouze konstatoval, že nelze provést zajištění vybraných výrobků na základě kontroly provedené dle § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních, při níž nebyly shledány nedostatky, resp. ze zjištění nedostatků jiného charakteru nelze bez dalšího jen s odkazem na dané ustanovení přistoupit k zajištění vybraných výrobků dle § 42 citovaného zákona).

Nutno uvést, že § 41 a § 42 zákona o spotřebních daních, které opravňují celní orgány ke kontrole, jsou zcela odlišné instituty, nejsou nikterak podmiňující a nelze je zaměňovat. Nelze bez dalšího však provést zajištění vybraných výrobků dle § 42 s odkazem na kontrolu, která byla provedena dle § 41 odst. 4, přitom bylo konstatováno, že závady v rámci této kontroly nebyly shledány. Jinými slovy nelze odůvodnit zajištění vybraných výrobků dle § 42 odst. 1 písm. c) s odkazem na § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních, tedy tím, že nebyly shledány závady; takové zdůvodnění postrádá logiku. Je proto nutno vždy identifikovat řízení, které je vedeno, a v němž celní orgány zjistily pochybení, které by odůvodňovalo zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních. V daném případě byly předmětem kontroly, která byla zahájena a v protokole z ústního jednání ze dne 15. 4. 2010 deklarována, toliko druh a množství vybraných výrobků, přitom z protokolu vyplývá, že v množství ani v druhu přepravovaných výrobků nebyly zjištěny nesrovnalosti. Není zcela jistě vyloučeno, jak bylo předesláno výše, že v rámci kontroly množství a druhu přepravovaného zboží celní orgán může zjistit i jiná pochybení, která mohou být důvodem pro zajištění vybraných výrobků dle § 42 odst. 1 písm. a) až d) zákona o spotřebních daních. V takovém případě je však nutno taková pochybení specifikovat a podřadit pod případná porušení povinností, s nimiž zákon o spotřebních daních spojuje postup dle § 42, a vést stran odstranění takových pochybností dle jejich povahy určitý zákonem presumovaný postup a identifikovat řízení, v němž mají být zjištěná pochybení hodnocena a mají z nich být vyvozeny dopady; přitom je třeba brát smysl a účel zákonného opatření. Nelze však poté, kdy samotná kontrola provedená dle § 41 odst. 4 zákona o spotřebních daních je bez zjištění, bez dalšího (např. bez provedení místního šetření v intencích zákona o správě daní a poplatků, který na řízení ve věcech spotřebních daní dopadá) přistoupit k zajištění vybraných výrobků dle § 42 citovaného zákona. Celní orgány uvedly, že byly zjištěny ohledně správnosti údajů, které byly uvedeny na průvodních dokladech. V této souvislosti je třeba uvést, že sám stěžovatel s ohledem na „[o]“ konstatoval ve svém rozhodnutí, že nelze vykládat právní předpisy v dané věci formalisticky bez ohledu na skutečný obsah úkonů, a proto následně v řízení o propadnutí věci rozhodl (až) dne 1. 10. 2010 o tom, že se propadnutí zajištěných věcí (ze dne 15. 4. 2010) neukládá. Takovou úvahu však měl vést celní orgán již v době, kdy na základě všech těchto indicií, které ve své sféře měl (změna sídla zapsaná v obchodním rejstříku při ztotožnění příjemce, nejednalo se tedy o společnost fiktivní nebo zcela odlišnou od společnosti, která disponovala příslušným oprávněním, k nevyplnění datové skupiny 7 došlo mimo jiné i v důsledku postupu rakouských celních orgánů, které předmětnou nevyplněnou datovou skupinu akceptovaly, přepravce uvedl, že stejným způsobem provádí přepravu, tj. se stejně vyplněnými doklady, již cca od července minulého roku a nikdy neměl problém atd.), rozhodl bez dalšího o zajištění vybraných výrobků, aniž by se jakkoli nesrovnalostmi v údajích, jak sám uvedl, zabýval a vyhodnotil je z hlediska jejich závažnosti, povahy, tedy z hlediska naplnění podmínek pro zajištění vybraných výrobků. Bylo namístě, měl-li celní orgán pochybnosti o údajích v předložených dokladech, vyhodnotit, zda tyto nesrovnalosti jsou takové intenzity, že by bylo lze zpochybnit doklad jako takový, tzn. usoudit, že se zde nejedná o doklad ve smyslu § 27 zákona o spotřebních daních a přeprava je prováděna bez dokladu nebo, zda se jedná o pochybení, resp. nesrovnalost, které by bylo lze odstranit na místě, resp. bezprostředně, a závěr o neexistenci dokladu není důvodný. V případě nevyplnění všech požadovaných údajů v průvodním dokladu by potom mohl např. celní orgán dospět k závěru, že je dán důvod k zajištění vybraných výrobků, avšak nikoli dle § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních, neboť chybí-li údaj zcela, nelze zde dovodit, že se jedná o údaj vyplněný (stěžovatel v kasační stížnosti směřuje k poněkud zavádějícímu výkladu, používá-li formulaci neodpovídající dikci zákona, když uvádí, že se jedná o údaje nesprávné či neúplné). Pokud by celní orgán dospěl k závěru, že nesrovnalosti a vady průvodního dokladu jsou takové intenzity, že nelze předložený doklad považovat za doklad ve smyslu § 27 zákona o spotřebních daních, potom by bylo lze zvažovat důvod zajištění dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. Takové hodnocení celní orgány však neprovedly. (...)