Vydání 5/2012

Především je nutno konstatovat, že při výkladu ustanovení zákona o spotřebních daních je označení první části zákona rubrikou „“ pouze případným vodítkem při analýze systematiky zákona, ovšem obecnost či specialitu právní úpravy z pouhého názvu jednotlivých částí zákona o spotřebních daních nelze dovozovat (viz rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2006, čj. 2 As 57/2005-71, č. 1124/2007 Sb. NSS).

Z dikce § 42 zákona o spotřebních daních je zcela zřejmý úmysl zákonodárce upravit zajištění a propadnutí konkrétního vyjmenovaného zboží, čili vybraných výrobků nesplňujících v odstavci 1, resp. 2, tohoto ustanovení uvedené požadavky, zejména nezdaněné výrobky nebo výrobky bez dokladu osvobození od daně. Jedná se tedy ve vztahu k této specifikované skupině výrobků o ustanovení speciální, byť je zařazeno do části zákona s rubrikou „“. Neobsahuje tedy pro účely celého zákona o spotřebních daních legislativní vymezení „“. Je nepochybné, že citované ustanovení upravuje pravomoc správních orgánů zajistit a rozhodnout o propadnutí zboží v těch případech, které se přímo dotýkají základního předmětu úpravy zákona o spotřebních daních, tedy placení těchto daní. Je rovněž nepochybné, že jedině toto ustanovení obsahuje komplexní úpravu procesu zajištění a případného propadnutí tzv. vybraných výrobků.

To však neznamená, že vedle skutkových podstat v § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních tento zákon neobsahuje i ustanovení o dalších samostatných skutkových podstatách zajištění a propadnutí určitých věcí, přičemž jejich okruh je definován samostatně, bez přímé vazby na § 42 odst. 1 a 2. Právě § 133, § 134 a § 135d zákona o spotřebních daních upravují takové skutkové podstaty a s nimi související pravidla postupu celních orgánů v případě, kdy kontrolují dodržování zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků na stáncích, tržištích (tržnicích) nebo místech, které nesplňují technické požadavky na územně technické, účelové a stavebně technické řešení staveb a které nejsou zkolaudovány k prodeji zboží nebo poskytování hostinských služeb (dále jen „“), a při kontrole zjistí, že jsou v takových nevyhovujících prostorách uváděny do oběhu alkoholické nápoje a tabákové výrobky. Na jaké výrobky se vztahuje oprávnění kontrolního orgánu k zajištění zboží, vyplývá z § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních, v němž zákonodárce výslovně uvedl, že se jedná o tam definované výrobky (lihoviny a tabákové výrobky) zjištěné při kontrole podle § 133. Neuvedl však, že se musí jednat jen o takovou podmnožinu uvedených výrobků, u níž nebyla zaplacena spotřební daň. Chráněný zájem je totiž v § 133 a násl. zákona o spotřebních daních poněkud jiný než ten, který souvisí s oprávněními podle § 42 citovaného zákona. Zákazem prodeje lihovin a tabákových výrobků na určitých místech chce zákonodárce působit preventivně. Chce již v zárodku zamezit, byť jen možnosti toho, aby existovala obtížně kontrolovatelná místa, v nichž by se mohly prodávat vybrané výrobky, aniž by za ně byla zaplacena spotřební daň. Za tím účelem dává příslušným orgánům pravomoc zajistit, a případně nechat propadnout, všechny lihoviny či tabákové výrobky, které byly prodávány nezákonným způsobem, bez ohledu na jejich jakékoli jiné vlastnosti, zejména bez ohledu na to, zda za ně byla zaplacena spotřební daň. Na druhé straně se pravomoc podle § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních nevztahuje na všechny vybrané výrobky, jak jsou definovány výčtem v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, nýbrž pouze na některé z nich, a sice takové, které vzhledem k jejich povaze a míře „“ hodnoty v nich (vzhledem k jejich objemu či obvyklé hodnotě, počítáno i s příslušnou spotřební daní) mohou být nezdaněné obzvláště výnosně prodávány pokoutným způsobem na místech, na kterých si to zákonodárce nepřeje. Zákonodárce tedy lihoviny a tabákové výrobky, jež je kontrolní orgán oprávněn zajistit, vymezil odkazem na § 133 zákona o spotřebních daních. Těmito výrobky je tedy nutno rozumět tyto konkrétní typy výrobků, které byly uváděny do oběhu (nabízeny k prodeji) v nevyhovujících prostorách, přičemž okolnost, zda se jedná o výrobky zdaněné, anebo nikoli, je pro účely existence pravomoci zajistit je, a případně rozhodnout o jejich propadnutí, irelevantní. Navíc se pravomoc podle § 134 odst. zákona o spotřebních daních nevztahuje (arg. ) na ty z vybraných výrobků, které v definici uvedené v tomto ustanovení nejsou zmíněny, např. na minerální oleje či pivo. Jiný výklad by byl v rozporu se zřetelně jazykově jednoznačným způsobem vyjádřeným obsahem pravidla v § 134 odst. 2 ve spojení s § 133 zákona o spotřebních daních, jakož i smyslem a účelem kontroly podle § 133 zákona o spotřebních daních, jímž je kontrola dodržování podmínek prodeje ve výše zmiňovaném smyslu (stavební požadavky, existence kolaudačního rozhodnutí).

V rozsudku ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, č. 886/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[j]“. Účastníku řízení lze dát za pravdu v tom, že v uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud hlouběji nezabýval otázkou, zda se pravomoc podle § 134 odst. zákona o spotřebních daních vztahuje i na lihoviny či tabákové výrobky, jež byly zdaněny, nicméně z jeho právního názoru nelze na druhé straně ani dovodit, že by uvedené výrobky z možnosti uplatnit na ně zmíněnou pravomoc vyloučil. Propracovaný právní názor k uvedenému problému v citovaném rozsudku chybí proto, že tato otázka nebyla předmětem posuzování.

Lze tedy učinit závěr, že § 42 a § 134 ve spojení s § 135d zákona o spotřebních daních upravují relativně samostatně postup zajištění a propadnutí určitých tam definovaných okruhů výrobků v případech, kdy dojde k naplnění dvou odlišných skupin skutkových podstat správních deliktů. Nejde (v rovině vztahu skutkových podstat) o obecné a zvláštní ustanovení, nýbrž o ustanovení navzájem v tomto ohledu rovnocenná, jejichž rozsahy se mohou za určitých okolností možná i překrývat. Ustanovení § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních obsahuje oprávnění kontrolního orgánu zajistit lihoviny a tabákové výrobky prodávané v nevyhovujících prostorách a § 135d citovaného zákona upravuje oprávnění kontrolního orgánu nařídit propadnutí takto zajištěných lihovin a tabákových výrobků, jestliže náleží pachateli správního deliktu a byly ke spáchání správního deliktu užity nebo určeny. Propadnutí takto zajištěných výrobků je tedy dalším trestem vedle sankce za správní delikt ve smyslu § 135c zákona o spotřebních daních.

Otázkou vzájemného vztahu procedurální úpravy zajištění a propadnutí věcí podle § 132 až § 134 ve spojení s § 135d zákona o spotřebních daních na straně jedné a procedurální úpravy podle § 42 na straně druhé, jakož i otázkou subsidiární použitelnosti správního řádu, se Nejvyšší správní soud v této věci vůbec nezabýval, neboť to pro věc nebylo rozhodné.

S ohledem na to, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že celní úřad vůbec nebyl oprávněn výrobky účastníka řízení, které byly zjištěny při kontrole podle § 133 zákona o spotřebních daních, zajistit a nařídit jejich propadnutí, už se nezabýval žalobní námitkou nepřiměřenosti trestu (sankce ve výši 100 000 Kč a propadnutí výrobků v hodnotě cca 3 000 000 Kč) uloženého žalobci, je třeba, aby v rozsahu této žalobní námitky napadené správní rozhodnutí přezkoumal, přičemž by se měl zabývat i ústavní konformitou takové úpravy.