Vydání 8/2013

Dne 23. 4. 2010 provedli pracovníci Celního úřadu v Benešově v sídle žalobkyně v Říčanech kontrolu podle § 16 odst. 1 zákona o povinném značení lihu. V průběhu kontroly bylo v sídle nalezeno 2 100 litrů neznačených lihovin v 84 kanystrech o objemu 25 litrů, které nebyly ve spotřebitelském balení. Celní úřad v Benešově tento neznačený líh podle § 16 odst. 2 zákona o povinném značení lihu zajistil a na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 19 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Totožného správního deliktu se žalobkyně měla dopustit i dne 18. 5. 2010, kdy na daňovém území České republiky opětovně neoprávněně nakládala s neznačeným lihem, tentokrát s 240,5 litry lihovin skladovaných ve 3 plastových kanystrech o objemu 25 litrů a 7 kovových sudech o objemu 50 litrů, které nebyly ve spotřebitelském balení.

Celní úřad věci spojil ke společnému řízení a rozhodnutím ze dne 27. 8. 2010 uložil žalobkyni za uvedená jednání sankci v podobě propadnutí veškerých zajištěných lihovin a vyslovil, že vlastníkem propadlé věci se stává Česká republika.

Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 7. 2011 zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, v níž namítala, že správní úřady obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Porušení právních předpisů správní úřady dovozovaly ze skutečnosti, že žalobkyně ve svém skladu, umístěném v sídle společnosti v Říčanech, skladovala lihoviny v plastových obalech, které nebyly ve spotřebitelském balení. Žalobkyně nečiní spornými skutková zjištění, jež jsou popsána v protokolu o provedení kontroly za účelem zjištění dodržování zákona ze dne 23. 4. 2010 a v protokolu ze dne 18. 5. 2010. Žalobkyně však uváděla, že veškeré zmíněné lihoviny zůstaly v držení žalobkyně jakožto neprodané zásoby a po změně zákona o povinném značení lihu, ke které došlo s účinností ode dne 1. 4. 2010, jde již i fakticky o neprodejnou zásobu z předchozího období. Tuto skutečnost orgány celní správy verifikovaly a nečiní ji spornou.

Žalobkyně poukázala na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že celní úřad rozhodnutí založil na premise, že lihoviny v obalech o objemu 25 nebo 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jsou neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu. Tato je podle názoru žalobkyně nesprávná, protože v platné a účinné právní úpravě nemá nezbytnou jednoznačnou a pochybnosti nevzbuzující zákonnou oporu. Podle legální definice se neznačeným lihem rozumí líh, který není ve spotřebitelském balení, s výjimkou lihu uvedeného v § 4 téhož zákona. Je zřejmé, že k tomu, aby se mohlo jednat o neznačený líh, musí se vždy jednat o líh, který však je definován jako nedenaturovaný etanol uvedený pod kódem kombinované nomenklatury 2207 a výrobky uvedené pod kódem kombinované nomenklatury 2208, pokud celkový obsah etanolu v těchto výrobcích činí nejméně 15 % objemových nebo více ve spotřebitelském balení. Jestliže se ovšem v konkrétním případě lihoviny, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, ve spotřebitelském balení nenacházely, je zřejmé, že lihoviny nemohou být podřazeny pod zákonnou definici pojmu líh ve smyslu § 2 písm. e) zákona o povinném značení lihu. V důsledku toho nemohou splňovat ani zákonnou definici pojmu neznačený líh, když jeden z taxativně vymezených zákonných definičních znaků pojmu neznačený líh prokazatelně není naplněn. Tuto argumentaci použila žalobkyně již v podaném odvolání, žalovaný správní úřad však v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání uvedl, že při interpretaci předmětného ustanovení zákona není možné opřít se pouze o metodu jazykového výkladu, ale je třeba vycházet z účelu normy, tedy zamezení nelegální výroby lihu a zajištění, aby výroba, dovoz, prodej, skladování, distribuce a vývoz lihu probíhaly v souladu s platnými právními předpisy.

Podle názoru žalobkyně je uvedená argumentace žalovaného nepřiléhavá. Lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů, o jejichž zabrání bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto, jednoznačně pocházejí z legálních zdrojů, napadeným rozhodnutím tak byly zabrány lihoviny legálně nabyté a řádně zdaněné. Rozhodnutí, o něž svůj výklad žalovaný správní úřad odvozuje, tedy nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., bylo vydáno ve věci, týkající se problematiky nesouvisející a nesrovnatelné s problematikou, která je posuzována v nynější věci, když výchozí aspekty jsou zcela odlišné. V daném konkrétním případě šlo o to, že žalobkyně byla postihována opatřením sankčního charakteru, za něž lze rozhodnutí o zabrání věci ve vlastnictví žalobkyně považovat, nikoli na základě výslovného a jednoznačného ustanovení zákona. Žalobkyně uváděla, že v podmínkách právního státu je principiálně nepřijatelné, aby vnitřní rozpor v konkrétní právní úpravě veřejnoprávního charakteru byl odstraňován výkladem v neprospěch adresáta povinnosti, neboť závěry vyslovené Ústavním soudem nejsou na konkrétní posuzovanou věc aplikovatelné. Žalobkyně měla za to, že svým jednáním nenaplnila znaky správního deliktu podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, neboť lihoviny v obalech o objemu 25 a 50 litrů specifikované ve výroku č. 2 napadeného rozhodnutí nesplňují zákonem taxativně stanovené znaky neznačeného lihu podle § 2 písm. s) citovaného zákona. Tyto lihoviny nejsou ani věci ve smyslu § 21 odst. 2 téhož zákona, ohledně nichž by bylo možno rozhodovat rozhodnutím o zabrání věci.

Žalobkyně dále uvedla, že jakýkoli vnitřní rozpor v právní úpravě veřejnoprávního charakteru nemůže být vykládán v neprospěch adresáta povinností, jež z této právní úpravy vyplývají či by měly vyplývat, zejména pak ne v těch případech, kdy by nutnost překonání tohoto rozporu výkladem měla či mohla vést k možnosti uložení sankcí adresátovi. Je to právě a jedině stát, kdo odpovídá za to, aby veškerá veřejnoprávní omezení, jež jsou jejich adresátům pod hrozbou sankcí zákonem ukládána, byla zformulována způsobem natolik transparentním, jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím, aby každý adresát té které veřejnoprávní normy byl schopen kdykoli jednoznačně rozlišit, co je po právu a co nikoliv.

V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, zaniklo k 1. 1. 2013 celní ředitelství a jeho nástupcem se stalo Generální ředitelství cel. Městský soud proto podle § 69 s. ř. s. ve spojení s ustanoveními zákona č. 407/2012 Sb., kterým se mění zákon o spotřebních daních, jednal s tímto žalovaným správním úřadem.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 15. 3. 2012 vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s účelovým výkladem právních předpisů ve prospěch žalobkyně a nadále tvrdí, že při posouzení případu došlo z jeho strany ke správnému výkladu právní normy a žalované rozhodnutí bylo vydáno na základě správného právního posouzení věci. V průběhu správního řízení nebylo žalobkyní zpochybněno, že by předmětem řízení nebyly lihoviny, a lze jednoznačně konstatovat, že se na ně vztahují všechna zákonná ustanovení, týkající se značení lihu a je nutné na ně pohlížet jako na neznačený líh, u kterého musí být celním úřadem vždy uloženo propadnutí.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.