Vydání 9/2012

(...) Stěžejním právním problémem celého sporu, jak jej účastníci soudu předestřeli, je výklad čl. 8 odst. 1 2 směrnice 92/83/EHS, výklad § 93 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních a posouzení, zda jsou tato dvě ustanovení ve vzájemném rozporu, či nikoli.

Aplikace jiných částí čl. 8 směrnice 92/83/EHS či § 93 odst. 3 zákona o spotřebních daních nepřichází v posuzovaném případě v úvahu, když v řízení bylo řádně prokázáno, že skutečný obsah alkoholu v žalobcem dovážených výrobcích přesahuje 15 % obj., ale nepřesahuje 18 % obj.

Dle čl. 8 odst. 1 2 směrnice 92/83/EHS „[p]tichým vínem‘ [...] “.

Podle § 93 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních „[t][...] “

Krajský soud je vázán závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 22. 4. 2010, čj. 7 Afs 44/2009-60, že § 93 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 92/83/EHS. Již ze samotného znění těchto ustanovení je zřejmé, že česká právní úprava vyžaduje splnění pěti kritérií k naplnění pojmu tichého vína, zatímco citovaná směrnice toliko čtyř. Páté kritérium je formulováno zcela kategoricky, vylučuje přidání alkoholu kdykoli, bez ohledu na to, zda k němu dojde po částečném zkvašení nebo zda k němu dojde po ukončení procesu kvašení. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 1. 2001, , C-471/07 a C-472/07, Sb. rozh., s. I-113, bod 26, „MarshallPfeiffer a další, “ Vzhledem k tomu, že v dané věci uplynula lhůta k provedení směrnice 92/83/EHS, formulace čl. 8 odst. 1 je bezpodmínečná a dostatečně přesná, ostatně jeho znění je po obsahové stránce zcela součástí § 93 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, a stát ji provedl nesprávně, žalobce se zcela oprávněně dovolává přímého účinku čl. 8 odst. 1 citované směrnice.

Krajský soud proto dále nepřihlížel k otázkám naplnění pátého kritéria § 93 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních.

Naplnění prvých dvou kritérií je mezi účastníky nesporné.

Krajský soud se proto dále zaměřil na otázku naplnění kritéria třetího, tzn. zda při výrobě žalobcem dovážených výrobků došlo k obohacení vína. Zákon o spotřebních daních ani směrnice 92/83/EHS definici tohoto pojmu neobsahují, proto lze použít pojmy užívané předpisy enologickými. Nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem, pod nadpisem „“ (příl. V. písm. D.) obsahuje tento text: „

“

Z uvedeného je zřejmé, že EU pokládá za „“ vína přidání přídavku způsobujícího zvýšení přirozeného obsahu alkoholu, tj. složky, která sama není alkoholem, ale v následném kvašení způsobí, že finální produkt bude mít vyšší obsah alkoholu, než kdyby k přidání této složky nedošlo.

Krajský soud proto dospěl k závěru, že přidání alkoholu (ať už jakéhokoli původu, ať už před kvašením nebo po něm) není obohacením vína.

Dále se krajský soud zabýval otázkou výkladu slov „“ (čtvrtým kritériem). Definici tohoto pojmu neobsahují ani enologické předpisy EU ani zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství). Vesměs však používají pojem „“ jen ve vztahu k materiálům, které jsou s to kvasit samy [srov. např. nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem].

Krajský soud proto vyšel z obecného chápání pojmu „“ ve společnosti, kdy kvašením se obecně rozumí proces, při němž kvasinky proměňují jednoduché cukry (glukózu a fruktózu) na alkoholy a oxid uhličitý. K ukončení kvašení dochází v okamžiku, kdy objem ethanolu v kvasící směsi dosáhne hodnoty, která sama o sobě další kvašení vylučuje.

Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že „“ je toliko alkohol vzniklý kvašením, tzn. shora popsaným procesem, a to bez jakéhokoli jiného zpracování. Je třeba zdůraznit, že materiál, jehož je užito jen a pouze za účelem zastavení kvašení, a jehož přidáním také k zastavení kvašení bezprostředně dojde, již sám nekvasí.

Nelze ovšem vyloučit situaci, kdy materiál užitý pro zastavení jednoho kvašení má svůj plně kvasný původ v kvašení jiném. Proto se krajský soud zabýval otázkou, zda se v posuzovaném případě nemůže jednat o tuto situaci.

Dospěl k závěru, že pokud byl v posuzovaném případě prokázán přídavek lihu, což se projevilo obsahem ethanolu nad 13 % obj. a současně neočekávaně nízkým obsahem glycerolu 0,2 % hm., svědčí to o proběhlé destilaci ethanolu, tzn. o oddělení kapalných látek (zde glycerolu a ethanolu) na základě různého bodu varu. Bod varu ethanolu totiž činí 78,3 °C, zatímco při této teplotě glycerol varu nedosahuje (viz např. Melzoch, K.; Rychtera, M. . Vysoká škola chemicko-technologická, Ústav kvasné chemie a inženýrství, Praha, 2010, dostupné též na http://eso.vscht.cz/cache_data/1171/www.vscht.cz/kch/kestazeni/sylaby/ tradtech. pdf, s. 25). Z neočekávaně nízkého obsahu glycerolu tak lze dovodit, že v posuzovaném případě byl glycerol od ethanolu destilačně oddělen. Došlo tedy i k jinému zpracování (destilaci) alkoholu, který je obsažen v hotovém výrobku – tento alkohol nemá svůj původ výlučně ve zpracování kvašením.

Krajský soud tedy uzavírá, že pojem „“, jak je užíván v legislativě EU, vylučuje, aby pro zastavení procesu kvašení byl přidán destilát, tedy alkohol, jež má svůj původ nejen v kvašení, ale i v destilaci, není tedy kvasného původu „“.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit případná odlišná praxe v jiných členských státech EU, kdy pro zařazení předmětných výrobků do kategorie „“ či „“ pro účely spotřební daně nemůže být rozhodujícím kritériem případný subjektivní přístup některých cizozemských orgánů, ale vždy jen objektivní stav věci, který je v posuzovaném případě shora popsán. Navíc tvrzení o této odlišné praxi cizozemských orgánů žalobce ponechal v obecné rovině, neuvedl jediný konkrétní případ posouzení předmětného výrobku jako tiché víno, proto toto jeho tvrzení nemohl krajský soud jakkoli verifikovat.