Vydání 12/2013

Celní ředitelství Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 18. 5. 2009, vydaným podle § 22 odst. 14 zákona o spotřebních daních, nevyhovělo návrhu žalobkyně na vydání povolení opakovaně přijímat vybrané výrobky z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně (dále jen „povolení“). Správní orgán I. stupně neměl k datu vydání rozhodnutí žádnou informaci prokazující, že by žalobkyně přijímala vybrané výrobky, které jsou předmětem spotřební daně a na něž byl podán návrh na vydání povolení. Dne 4. 3. 2009 byl se žalobkyní sepsán protokol o ústním jednání, do něhož jednatel žalobkyně uvedl, že žalobkyně není vlastníkem žádných prostor pro stáčení, skladování vybraných výrobků, čerpacích stanic nebo dalších prostor, ve kterých by docházelo k manipulaci s vybranými výrobky. Na základě prověření informací, písemností a údajů uvedených žalobkyní v návrhu na vydání povolení, protokolu o ústním jednání a protokolu o místním šetření dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že žalobkyně nebyla obchodně a profesně zdatná a zkušená. Správní orgán I. stupně považoval zároveň za prokázané, že žalobkyně nevyvíjela od data zápisu do obchodního rejstříku (28. 1. 2009) do data podání návrhu na vydání povolení (20. 2. 2009) podnikatelskou činnost jako oprávněný příjemce pro jednorázové přijetí vybraných výrobků podle § 23 zákona o spotřebních daních, ani neprováděla obchodní aktivity s vybranými výrobky, které již byly uvedeny do volného daňového oběhu. Správní orgán I. stupně dále uvedl, že vybrané výrobky definované v zákoně o spotřebních daních podléhají zvýšenému daňovému dohledu ze strany státu, který prostřednictvím celních orgánů – správců spotřebních daní provádí dozor nad dodržováním podmínek stanovených zákonem o spotřebních daních tak, aby bylo zabezpečeno zjištění, stanovení a splnění všech daňových povinností u povinných daňových subjektů. Institut oprávněného příjemce, který je na základě povolení oprávněn opakovaně přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 22 zákona o spotřebních daních, poskytuje držiteli povolení určité výhody zejména v přiznávání, vyměřování a vybírání daní a držení nezdaněných vybraných výrobků. Správní orgán I. stupně konstatoval, že využití tohoto oprávnění je v zákoně o spotřebních daních podmíněno povolením příslušného celního ředitelství na základě vyhodnocení veškerých podkladů pro rozhodnutí, přičemž se přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že předpokladem kladného vyřízení návrhu není pouze splnění náležitostí podle § 22 odst. 2 písm. a) až h) zákona o spotřebních daních, které jsou pouze povinnými náležitostmi a přílohami a musí být uvedeny v návrhu na vydání povolení. Tyto náležitosti nejsou podmínkami, při jejichž splnění vzniká na uvedené povolení nárok. Návrh bude kladně vyřízen pouze v případě, že navrhovatel splní příslušné formální náležitosti a z dalších podkladů bude naprosto zřejmé, že je zde jistota řádného plnění veškerých daňových povinností vzniklých v souvislosti s podnikatelskou činností daňového subjektu. Správní orgán I. stupně uzavřel, že předmětné povolení by tak měl obdržet pouze daňový subjekt, který kromě toho, že splnil formální náležitosti a další požadované skutečnosti, má také dlouhodobou a jasnou podnikatelskou minulost. Správní orgán I. stupně při rozhodování o vydání předmětného povolení přihlížel na základě § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků^1b) (dále jen „daňový řád z roku 1992“), ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

Odvolání, které žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřovala v nesprávném právním posouzení věci ze strany žalovaného, který potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ačkoliv žalobkyně namítala, že návrh na vydání povolení obsahoval všechny zákonem předepsané náležitosti. Napadené rozhodnutí tak bylo zcela účelové, vydané v rozporu s faktickým stavem, formálně i věcně tudíž nesprávné. To představovalo zásah do právní sféry žalobkyně, která měla nárok na to, aby za splnění zákonem stanovených podmínek bylo její žádosti vyhověno a aby mohla na základě uděleného povolení nakládat s vybranými výrobky.

Žalobkyně dodala, že ačkoliv ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedla dostatek přesvědčivých argumentů, žalovaný k těmto argumentům nepřihlédl, naopak zesílil svou zamítavou argumentaci, z níž vyplynulo, že jakýkoli nově založený subjekt bez historie nemá naději získat povolení dle § 22 zákona o spotřebních daních. Žalovaný uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí: „.“ Žalovaný tak dle mínění žalobkyně překročil rámec zákonem daného správního uvážení, když si sám vytvořil vlastní kritéria, jež nemají oporu v žádných závazných právních předpisech.

Žalobkyně dále uvedla, že ačkoliv se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolával na směrnici Rady 92/12/EHS o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani^**), žádný článek citované směrnice neuvádí, že nově vzniklý hospodářský subjekt nemůže být oprávněným příjemcem pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně. Žalobkyně dodala, že žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na výhodnost tohoto režimu spočívající v odkladu povinnosti přiznat, vyměřit a zaplatit daň do dne uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu. Dle názoru žalobkyně však následně žalovaný již zcela účelově neuvedl, že dle § 21 zákona o spotřebních daních musí být daň zajištěna. Žalobkyně v souladu s tímto požadavkem do návrhu na vydání předmětného povolení uvedla, že „“. Státní rozpočet by tak disponoval finančními prostředky daleko dříve, než by k faktickému dovozu z členských zemí došlo. V tomto kontextu je v rozporu obecné konstatování žalovaného, že „“, když svým rozhodnutím činí opak.

Žalobkyně nesouhlasila s argumentací žalovaného, který na základě § 2 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 odůvodnil nevydání předmětného povolení skutečností, že žalobkyně není obchodně spolehlivým a profesně zdatným podnikatelským subjektem. Dle názoru žalobkyně předložené smlouvy dokládaly, že žalobkyně měla zajištěny jak dodavatele, tak odběratele, včetně účetní a přepravní společnosti. Tyto kontakty jednatel žalobkyně navázal a zkušenosti v oboru získal v předchozím zaměstnání. Na tyto zkušenosti však nikdy tázána nebyla a ani sama netušila, že byla povinna je doložit. Závěry žalovaného byly v tomto konkrétním případě irelevantní a účelové, neboť žalovaný rozhodoval mimo zákonný proces, aniž by prezentoval jakákoli , v dané oblasti obecně akceptovaná a měřitelná kritéria. Ze strany žalovaného se jednalo o libovůli a svévoli, která žalobkyni znemožnila podnikání v oblasti distribuce pohonných hmot. Ze závěrů žalovaného vyplynulo, že v České republice může v tomto oboru podnikat pouze zavedená společnost, což dle žalobkyně snižuje konkurenceschopnost na trhu a brání svobodnému podnikání. Žalovaný bránil svobodě podnikání a volnému pohybu zboží v rámci Evropské unie, a svým přístupem tak porušil čl. 2 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že splnění formálních náležitostí pro vydání předmětného povolení ještě nemusí vést automaticky k jeho vydání, na které není právní nárok. Žalovaný postupoval jednak podle § 22 zákona o spotřebních daních a v souladu s § 138 citovaného zákona také podle daňového řádu z roku 1992. Podle § 22 odst. 7 zákona o spotřebních daních může celní ředitelství při rozhodování o vydání či nevydání předmětného povolení požadovat i další doklady potřebné pro správu daní. Podle § 2 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 správce daně mimo jiné přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. V daném řízení vyšlo najevo velké množství pochybností a rozporností, které vedly správní orgán I. stupně k závěru, že žalobkyni jakožto rizikovému subjektu předmětné povolení nelze vydat. Žalovaný dále uvedl, že udělením předmětného povolení získává jeho držitel velkou výhodu, resp. ulehčení v tom smyslu, že nemusí při nakoupení vybraných výrobků platit spotřební daň, a může tak nakládat s nezdaněnými vybranými výrobky. Tuto výhodu může správce daně poskytnout pouze subjektu, který mu poskytuje určitou jistotu (záruky), že tuto získanou výhodu „“ a že bude plnit řádně své daňové povinnosti. Tento subjekt musí být pro správce daně důvěryhodný, a to zejména v případě, kdy se jedná o dovoz minerálních olejů, u kterých je sazba spotřební daně vysoká a spotřební daň může v případě jednoho dovozu činit i několik miliónů korun. Žalobkyně však takovou jistotu správnímu orgánu I. stupně ani žalovanému neposkytla. Žalobkyně nevlastnila žádný majetek (nemovitost či dopravní prostředky), jako sídlo udávala tzv. , ve kterém sídlilo dalších 388 subjektů, přičemž k návrhu na vydání povolení přiložila smlouvu, která nebyla z její strany podepsaná, stejně jako nebyly podepsány přílohy této smlouvy. Na několika dokladech přiložených k návrhu na vydání povolení nebylo uvedeno datum jejich vyhotovení a některé doklady byly vyhotoveny ještě před samotným vznikem žalobkyně, tj. před jejím zápisem do obchodního rejstříku. V několika případech se údaje uváděné žalobkyní v návrhu na vydání povolení lišily od údajů uváděných v jejích výpovědích do protokolu. Další podstatnou skutečností byly nápadně odlišné podpisy na žalobkyní předložených dokumentech (smlouvách), z čehož bylo zřejmé, že některé dokumenty (smlouvy) nepodepisovala žalobkyně, ale jiná osoba (žalobkyně měla pouze jednoho jednatele oprávněného jednat jejím jménem). Další skutečnosti, které zpochybnily důvěryhodnost žalobkyni, byly její nulové zkušenosti s podnikáním v oblasti přepravy minerálních olejů. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, nebylo možné předmětné povolení žalobkyni vydat. Správce daně je povinen minimalizovat riziko vzniku daňových nedoplatků, a to zejména v oblasti přeprav minerálních olejů, kde v minulosti docházelo ke vzniku velkých (miliardových) úniků. V daném případě se nejednalo o libovůli či svévůli správce daně, ale o postup v souladu s platnými právními předpisy (§ 22 odst. 7 zákona o spotřebních daních a § 2 odst. 3 daňového řádu z roku 1992).

Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že jí bránil v podnikání. Uvedl, že žalobkyně mohla v oblasti přepravy minerálních olejů podnikat i bez předmětného povolení, a to na základě jednorázového povolení dle § 23 zákona o spotřebních daních. Pokud by na základě tohoto podnikání prokázala, že je věrohodným subjektem, mohla by znovu požádat o vydání povolení dle § 22 citovaného zákona. Správní orgán I. stupně ani žalovaný nikterak neomezili svobodu podnikání žalobkyně, resp. nebránili žalobkyni v podnikání, a to ani obecně, ani v oblasti, ve které chtěla žalobkyně podnikat, tj. v oblasti přepravy minerálních olejů.

Ve vztahu k argumentaci žalobkyně, že navrhovatel musí před vydáním předmětného povolení spotřební daň zajistit podle § 21 zákona o spotřebních daních, žalovaný poznamenal, že toto zajištění nedosahuje 100 % daňové povinnosti, která by mohla vzniknout, ale pouze 1/12 předpokládané daňové povinnosti. Zajištění tedy nemůže zabránit vzniku daňového úniku, pouze snižuje riziko, resp. výši možného daňového úniku. Naprosto mylný byl dle přesvědčení žalovaného názor žalobkyně, že finanční prostředky určené na zajištění daně jsou příjmem státního rozpočtu. Tyto prostředky jsou na zvláštním účtu a do státního rozpočtu se odvádějí až v případě, že držitel povolení nesplní svou daňovou povinnost. Správce daně, resp. stát, tedy nemůže s těmito prostředky nakládat.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.