Vydání 10/2010

Pokud jde o žalobní bod spočívající v absenci správného odkazu na hmotněprávní předpis jakožto jedné ze základních náležitostí rozhodnutí v daňovém řízení ve shora specifikovaném dodatečném platebním výměru, tak k tomu soud uvádí, že základní náležitosti rozhodnutí v daňovém řízení jsou vyjmenovány v § 32 odst. 2 daňového řádu pod písmeny a) až g). Mezi základní náležitosti rozhodnutí v daňovém řízení přitom podle písmene d) citovaného paragrafu a odstavce patří mj. výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno.

V daném případě správce daně vydal rozporovaný dodatečný platební výměr s odkazem na § 46 odst. 7 daňového řádu, dále na § 9 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních ve vazbě na § 4 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o spotřebních daních, dále s odkazem na § 17 zákona o spotřebních daních a konečně i s odkazem na § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních a § 37b odst. 1 písm. b) daňového řádu. Na tomto místě soud předesílá, že tento výčet konkrétních ustanovení hmotněprávních i procesněprávních předpisů, podle kterých bylo celním úřadem postupováno při vydání inkriminovaného dodatečného platebního výměru, soud vyhodnotil jako úplný a zcela správný.

Odkaz celního úřadu na § 46 odst. 7 daňového řádu byl dán proto, že celní úřad na základě provedené daňové kontroly u žalobkyně dospěl k závěru, žalobkyně si za zdaňovací období červen 2007 neoprávněně nárokuje vrácení spotřební daně v částce 76 021 Kč za 8 183 litrů topných olejů spotřebovaných v květnu 2007. Podle § 46 odst. 7 daňového řádu totiž platí, že pokud správce daně zjistí po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, tak dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným daňovým výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše.

Rovněž tak odkaz celního úřadu na § 37b odst. 1 písm. b) daňového řádu, který pojednává o penále, bylo třeba učinit ze strany celního úřadu, když při předepsání dodatečné daňové povinnosti dodatečným platebním výměrem vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně. Odkaz celního úřadu na § 9 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních ve vazbě na § 4 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o spotřebních daních, v nichž je jednak definován plátce daně a jednak upravují povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, byl taktéž dán. Ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o spotřebních daních žalobkyně byla v předmětném případě nepochybně plátcem spotřební daně, když podle citovaného ustanovení je plátcem daně právnická nebo fyzická osoba, která uplatňuje nárok na vrácení daně, pokud zákon o spotřebních daních nestanoví jinak. A za situace, kdy správce daně provedenou daňovou kontrolou dospěl k závěru, že výše vrácené spotřební daně za zdaňovací období měsíce června 2007 byla nárokována v nesprávné výši oproti zákonné daňové povinnosti u žalobkyně, když ta si měla nárokovat vrácení spotřební daně i za spotřebu topných olejů, která se zdaňovacího období června 2007 netýkala, tak zcela správně učinil odkaz i na § 9 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních, v němž je stanoven okamžik vzniku povinnosti spotřební daň přiznat a zaplatit u vybraných výrobků. Podle tohoto ustanovení přitom platí, že povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit vzniká u vybraných výrobků, u nichž byla vrácena daň, okamžikem jejich použití pro jiné účely, než na které se vrácení daně vztahuje.

I odkaz celního úřadu na § 17 zákona o spotřebních daních byl dle názoru soudu učiněn naprosto správně, neboť toto ustanovení definuje zdaňovací období pro účely zákona o spotřebních daních, a to jako jeden kalendářní měsíc.

A konečně i odkaz na § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních učiněný celním úřadem byl zcela namístě. V tomto ustanovení je totiž upraven okamžik, kdy vzniká nárok na vrácení spotřební daně. Jestliže dotyčné ustanovení hovoří o dni vzniku nároku na vrácení spotřební daně, tak dle názoru soudu bylo nutné, aby celní úřad v situaci, kdy dospěl k závěru, že žalobkyně si neoprávněně nárokuje vrácení spotřební daně za spotřebu topných olejů za zdaňovací období červen 2007, v enunciátu dodatečného platebního výměru celní úřad zmínil právě i § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních.

Podle tohoto ustanovení přitom platí, že nárok na vrácení daně vzniká dnem spotřeby topných olejů pro výrobu tepla. Již výše bylo poznamenáno, že v daném případě s ohledem na uplatněné žalobní námitky soud vychází ze skutečnosti, že daňovou kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně ve zdaňovacím období červen 2007 uplatnila nárok na vrácení spotřební daně za spotřebu topných olejů souhrnně za zdaňovací období jednak červen 2007 a jednak i za zdaňovací období květen 2007. To pak ale znamená, že žalobkyně si v rozporu s § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních uplatnila nárok na vrácení spotřební daně za zdaňovací období červen 2007, neboť dle tohoto ustanovení jí nárok na vrácení spotřební daně za zdaňovací období květen 2007 vznikl již v květnu 2007 a nikoliv až v červnu 2007. Podle § 56 odst. 10 zákona o spotřebních daních sice platí, že nárok na vrácení spotřební daně lze uplatnit v daňovém přiznání poprvé do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nárok na vrácení spotřební daně vznikl, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé. Ovšem právě předestřené ustanovení nelze vykládat tak, že v daňovém přiznání za určitý měsíc je možno uplatnit i spotřebu vybraných výrobků za jiný měsíc. Je tomu tak proto, že dotyčné ustanovení je třeba vykládat v celém kontextu zákona o spotřebních daních, a to zejména s přihlédnutím k § 17 – dle něhož zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc, a k § 18, který ukládá plátci spotřební daně, jenž je oprávněn uplatnit nárok na vrácení daně, předložit daňové přiznání samostatně za každou daň celnímu úřadu, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, pokud zákon nestanoví jinak. Zákon o spotřebních daních sice umožňuje podávat daňová přiznání jinak, a to právě ve svém § 56 odst. 10, když umožňuje daňové přiznání ke spotřební dani podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn nárok poprvé, avšak to nic nemění na skutečnosti, že v daňovém přiznání ke spotřební dani za určitý měsíc není možné uplatnit i spotřebu vybraných výrobků za jiný měsíc. Tento výklad zákona o spotřebních daních přitom zcela koresponduje i dikci § 1 vyhlášky č. 413/2003 Sb., kterou se stanoví způsob výpočtu nároku na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů prokazatelně použitých pro výrobu tepla a způsob a podmínky vedení evidence o nákupu a spotřebě těchto výrobků. V tomto ustanovení je totiž výslovně uvedeno, že nárok na vrácení spotřební daně zaplacené v cenách některých minerálních olejů se uplatňuje v daňovém přiznání částkou vypočtenou vynásobením sazby snížené o 660 Kč/1 000 litrů množstvím topných olejů prokazatelně použitých pro výrobu tepla za zdaňovací období.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti se soud tedy zcela ztotožnil se žalovanou stranou v tom, že žalobkyně sice uplatnila nárok na vrácení spotřební daně za měsíc květen 2007 ve lhůtě, kterou předvídá § 56 odst. 10 zákona o spotřebních daních (až do 25. 12. 2007) popř. § 56 odst. 11 zákona o spotřebních daních (až do 25. 6. 2008), avšak neučinila tak způsobem, který stanovuje zákon o spotřebních daních a vyhláška č. 413/2003 Sb., a to daňovým přiznáním týkajícím se výlučně zdaňovacího období měsíce května 2007 a nikoliv i jiných zdaňovacích období. Tento postup žalobkyně má ovšem za následek to, že za zdaňovací období květen 2007 nebyl žalobkyní nárok na vrácení daně uplatněn, a proto jí bez dalšího zanikl. Soud ohledně tohoto žalobního bodu proto uzavírá, že neshledal, že by v dotyčném dodatečném platebním výměru chyběl správný odkaz na hmotněprávní předpis, podle něhož bylo v předmětném případě celním úřadem rozhodováno, a tudíž, že by toto prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu a bylo neplatné.