Vydání 8/2007

Celní úřad Kolín dne 7. 5. 2004 zamítl žádost žalobce o vrácení spotřební daně z minerálních olejů ve výši 3 483 612 Kč za zdaňovací období měsíce února 2004. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný dne 23. 4. 2005 zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, na základě které Městský soudu v Praze dne 28. 4. 2006 rozhodnutí žalovaného zrušil. Podstatou věci bylo posouzení, zda v případě, kdy z nakoupeného oleje [nebylo přitom sporu o tom, že se jednalo o topný olej, tedy minerální olej uvedený v § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb.] smísením s barvící a značkovací směsí vznikne topný olej lehký nízkosirný, lze hovořit o tom, že žalobce tento olej vyrobil, resp. vyrábí, či zda jde toliko o úpravu předchozího produktu. Dle názoru městského soudu nelze ze zákona o spotřebních daních účinného v daném období dovodit, že by to, co se rozumí výrobou minerálního oleje, mělo být posuzováno jinak než v období po 1. 7. 2005. Pro tento postup nezakládá platná právní úprava v rozhodném období žádné odůvodnění. To, že zákon č. 353/2003 Sb. předpokládal, že spotřební daň bude za splnění zákonných podmínek vrácena i těm, kteří topné oleje vyrobili, jednoznačně vyplývá z § 56 odst. 5 tehdy účinného zákona, protože jinak by bylo nadbytečné stanovit, jak se v takovém případě nárok na vrácení daně prokazuje. Městský soud tak uzavřel, že v obecné rovině není důvod posuzovat, zda došlo či nedošlo k výrobě topného oleje odlišně, než jak je tomu podle předchozí i následné právní úpravy. Soud poukazuje na to, že žalovaný položil při výkladu § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. důraz na spojení a z toho dovodil, že nemůže jít o výrobu topného oleje, pokud je učiněno toliko značkování a barvení. Takový výklad žalovaného však městský soud nesdílel, zdůraznil přitom, že účelem § 56 zákona č. 353/2003 Sb. bylo a je nikoli vymezit, které oleje značkování podléhají, ale přiznat nárok na vrácení spotřební daně vymezenému okruhu těchto olejů, pokud fyzické nebo právnické osoby prokazatelně tyto topné oleje použily pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. Odkaz na barvení a značkování podle zvláštních předpisů je v textu právní normy užit toliko jako jedno z kritérií – vedle toho, že jde o oleje dle § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. – pro stanovení okruhu minerálních olejů, na které se uvedené ustanovení vztahuje.

Uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, ve které zejména namítal, že samotné barvení a značkování paliva nelze považovat za výrobu ve smyslu zákona č. 136/1994 Sb., ale jde jen o úpravu předmětného zboží. Stěžovatel vychází z toho, že do 1. 1. 2004 byl účinný zákon ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon č. 587/1992 Sb.“), jenž v § 2 písm. e) stanovil, že pro účely tohoto zákona se rozumí výrobou vybraných výrobků proces, při kterém vybraný výrobek vznikne nebo dozná změn ve své podstatě či ve vnější úpravě, s výjimkou uvedenou v § 19 odst. 5 a 6. To znamená, že do 1. 1. 2004 bylo možno za výrobu považovat i barvení či značení podle zákona č. 136/1994 Sb., neboť to nesporně je změnou ve vnější úpravě. S účinností od 1. 1. 2004 ale nový zákon o spotřebních daních č. 353/2003 Sb. již pojem výroba nedefinuje. Nelze tak než použít definici výroby paliv a maziv podle § 3 písm. a) zákona č. 136/1994 Sb., podle něhož se výrobou rozumí uskutečňování technologických postupů a pracovních operací, při kterých se získávají z ropy či ropných komponentů paliva a maziva. Tato definice je tedy zjevně užší a pouhé barvení či značkování již pod ně nelze podřadit. Na vrácení daně je pak nárok obdobně jako u dřívější právní úpravy; i po 1. 1. 2004 je tedy možné, aby tento nárok uplatnily i ty právnické a fyzické osoby, které použijí pro výrobu tepla topné oleje, které samy vyrobily (§ 56 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb.). Nárok však vzniká jen za podmínky, že jde o oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm. b) téhož zákona, které jsou barveny a značkovány podle zvláštního předpisu. Jestliže pak zvláštní právní předpis (zákon č. 136/1994 Sb.) ukládá v § 3 písm. a) povinnost barvení a značkování paliv a maziv jen výrobci či dovozci, pak barvení a značkování provedené jiným subjektem nevyhovuje podmínkám zákona. Jelikož v daném případě žalobce nebyl výrobcem ani dovozcem předmětného těžkého oleje (sám žádnou z těchto skutečností netvrdil ani neprokázal), pak nezbývá než konstatovat, že jím provedené barvení a značkování paliva neodpovídá zákonu č. 136/1994 Sb., a není tak splněna podmínka pro nárok na vrácení spotřební daně podle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce tak nemůže od 1. 1. 2004 nárok na vrácení daně úspěšně uplatňovat. Stěžovatel v této souvislosti závěrem odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2005, čj. 8 Ca 156/2004-33, kterým byla v totožné věci žaloba zamítnuta.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.