Vydání 3/2026

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, čj. 1 Afs 75/2023-197)

Žalobkyně vyrábí z lihu látky určené k aromatizaci nealkoholických nápojů a potravin, u nichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových [§ 71 písm. c) zákona o spotřebních daních]. V nyní posuzovaném případě se jednalo o spotřebitelská balení lihových aromat pod kódem kombinované nomenklatury 3302 10 o objemu 20 ml, jež žalobkyně prodává subjektům, které tato aromata dále přeprodávají jejich uživatelům.

Základem sporu v nynější věci bylo zodpovězení otázky, zda zákonné omezení pro osvobození (§ 72 odst. 1 zákona o spotřebních daních), jež vylučuje přeprodej lihu v látkách určených k aromatizaci jiným osobám než uživatelům [§ 3 písm. i) téhož zákona] je v souladu s unijním právem (čl. 46 odst. 1 směrnice 92/83/EHS).

Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) na základě provedené daňové kontroly vydal dne 25. 5. 2021 celkem 18 platebních výměrů, kterými doměřil žalobkyni spotřební daň z lihu za zdaňovací období leden 2016 až červen 2017 v celkové výši 736 155 Kč a související penále ve výši 147 231 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 10. 2021 nevyhověl podanému odvolání a všechna rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, čj. 11 Af 48/2021-74, zamítl. Žalovaný i městský soud odmítli osvobodit aromata od daně z lihu, neboť je žalobkyně neprodala (koncovým) uživatelům ve smyslu § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních, a proto pro jejich osvobození nebyly splněny podmínky. Z těchto podmínek také plyne, že osvobodit nelze ani aromata, která žalobkyně dodává do jiných členských států Evropské unie.

Podle městského soudu by při uplatnění osvobození od spotřební daně i při přeprodeji aromat dalšímu uživateli vzniklo riziko, že je uživatel nevyužije způsobem, pro který byly tyto výrobky osvobozeny od daně z lihu. Podmínka omezující osvobození od daně z lihu pouze na uživatele zakotvená v zákoně o spotřebních daních je proto v souladu s cílem směrnice 92/83/EHS, neboť má za účel zabránit daňovým únikům, vyhýbání se dani nebo zneužití daňového režimu. Za užití výrobků pak nelze považovat další prodej výrobků, ale skutečně jeho koncové užití (přidání do nealkoholických nápojů a potravin). Odkázal se přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (rozsudky ze dne 21. 9. 2022, čj. 7 Afs 204/2020-35, a ze dne 7. 10. 2022, čj. 8 Afs 106/2020-49).

Městský soud se ani nedomníval, že by podmínka zákazu dalšího prodeje byla omezujícím faktorem pro zajištění volného pohybu zboží po území Evropské unie. Princip volného pohybu zboží je naplněn právě směrnicí 92/83/EHS, která harmonizuje osvobození od daně s tím, že členským státům výslovně ve svém čl. 27 odst. 1 umožňuje stanovit si pro takové osvobození vlastní podmínky.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítala, že žalovaný i městský soud nesprávně právně posoudili, že osvobození od daně z lihu není možné, pokud nejsou aromata prodána subjektu, který splňuje definici dle § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních, ale do obchodního řetězce, který aromata dále přeprodává, anebo subjektům, které se nacházejí v jiných členských státech. Stěžovatelka se domnívala, že výklad pojmu , který zaujal žalovaný i městský soud, není eurokonformní a směrnice byla nesprávně implementována do českého právního řádu.

Odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 12. 2022, , C-332/21, a tvrdila, že jeho odpověď na první otázku je v rozporu se závěrem judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudku čj. 7 Afs 204/2022-35, bodu 22. Nejvyšší správní soud konečné užití lihových aromat spojil s jejich k výrobě tam vymezených výrobků (potravin a nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje stanovenou hranici), zatímco podle Soudního dvora může konečné užití lihu spočívat jak ve výrobě aromat z lihu, tak v následné výrobě nealkoholických nápojů nebo potravin z těchto aromat. Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu si městský soud v době vydání napadeného rozsudku již byl vědom nové judikaturu Soudního dvora, přesto však právní otázku posoudil nesprávně.

Stěžovatelka nepopírala, že Česká republika je oprávněna osvobození od daně podle směrnice 92/83/EHS podmínit. Žalovaný ani městský soud však neuvedli žádné konkrétní, objektivní a ověřitelné skutečnosti pro odepření osvobození lihu obsaženého v aromatech v případě předprodejů do obchodního řetězce, ačkoli na ně rozsudek ve věci takový požadavek klade. Stěžovatelka byla naopak toho názoru, že riziko zneužití malých balení aromat je zcela . Využití těchto balení k jiným účelům než ke spotřebě v domácnosti je krajně neekonomické a také senzoricky nevhodné. Totéž vyplývá již z rozsudku ve věci . Výklad podmínek osvobození zastávaný žalovaným a městským soudem je nadto v rozporu se zásadou proporcionality a efektivity.

Česká právní úprava, která podmiňuje osvobození od daně tím, že odběratelem aromat musí být pouze uživatel dle § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních, a dále tím, že osvobození musí být uplatněno písemně dle § 72 odst. 1 téhož zákona, je v rozporu se závazným výkladem čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS uvedeným Soudním dvorem v rozsudku ve věci . Navíc z ničeho nevyplývá, že podmínky stanovené českou právní úpravou jsou nezbytné pro zajištění správného a jednoznačného uplatňování tohoto osvobození od daně a pro předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu.

Městský soud odmítl aplikovat rozsudek ve věci na věc stěžovatelky, neboť podle něj nebylo v jejím případě skutečné užití aromat známé a doložené. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasila a tvrdila, že jí byla upřena možnost toto užití doložit. Předložila proto Nejvyššímu správnímu soudu smlouvy s vybranými odběrateli.

Odkázala také na vyjádření žalovaného k příspěvku na Koordinačním výboru Komory daňových poradců v březnu 2023; z něj podle ní vyplývá, že aplikace osvobození od spotřební daně na lihové výrobky, které jsou po jejich výrobě dále prodávány, není jednotná. Poukázala dále na osvobození od daně v případech podle § 71 písm. b) a e) zákona o spotřebních daních, u nichž kontrola celní správy není nutná, a tyto výrobky se běžně obchodují v řetězci. To podle ní svědčí o tom, že riziko zneužití v těchto případech neexistuje.

Stěžovatelka navrhla, aby se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v rozsudku ve věci je jasně uvedeno, že skutečností, která určuje osvobození od daně, je konečné užití lihu. Tento rozsudek podle něj navíc nelze na věc stěžovatelky aplikovat, neboť vykazuje zásadní odlišnosti. Stěžovatelka prodávala lihová aromata podnikatelům, nikoli konečným spotřebitelům, skutečné užití aromat je proto neznámé a nedoložené. Stěžovatelka by ani neměla být zvýhodněna proto, že prodává lihová aromata v malých baleních, neboť pro všechna aromata by měly platit stejné podmínky. Neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky o nízké rizikovosti zneužití. Nelze podle něj vyloučit, že by aromata mohla být využita i k aromatizaci nelegálního lihu, z kterého by byla vyrobena nelegální lihovina. To by usnadnilo distribuci takového lihu mezi konečné konzumenty a vytvořilo velké zdravotní riziko pro celou společnost, jako tomu bylo například u tzv. lihové aféry.

Stěžovatelka ve své replice uvedla, že oním , je podle rozsudku ve věci také výroba přísad. Žalovaný zaměňuje „“ za „“, směrnice 92/83/EHS aplikaci osvobození nepodmiňuje tím, že líh bude užit specificky určeným konečným spotřebitelem. Líh užitý v lihové aféře nadto nepocházel z lihových aromat.

Ve svém druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na připravovanou novelu zákona o spotřebních daních (návrh zákona, kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, čj. MF-31061/2023/32-11), která reaguje na rozsudek ve věci . Lihová aromata by podle ní měla být osvobozena od spotřební daně již okamžikem jejich samotné výroby. Z důvodové zprávy k návrhu zákona je podle stěžovatelky zřejmé, že celní správa akceptovala výklad přijatý Soudním dvorem jak pro dodání aromat v rámci vnitřního trhu, tak pro dodání do jiného členského státu. Důvodová zpráva dokonce přebírá argumentaci stěžovatelky v nynějším řízení. Žalovaný si tak musí být vědom nové judikatury Soudního dvora a také toho, že jeho vyjádření v soudním řízení jsou s ní v příkrém rozporu.

Žalovanýk tomu uvedl, že si je vědom rozsudku ve věci i navrhované změny zákona o spotřebních daních, která však prozatím není platná ani účinná. Pokyn Výboru pro spotřební daně CED No. 458 (dále jen „Pokyn výboru pro spotřební daně“) není obecně závazným předpisem, a členský stát tak může pro osvobození stanovit podmínky jiné než tam uvedené. Aktuální česká právní úprava přiznává osvobození k okamžiku „zapracování“ lihu obsaženého v aromatech do konečného výrobku tak, aby byl zajištěn účel užití takto osvobozeného lihu. Na případ stěžovatelky proto žalovaný aplikoval tehdy platnou právní úpravu a správně také vyložil unijní předpisy.

Stěžovatelkave své duplice nesouhlasila s tím, jak žalovaný vykládá pojem , neboť tím je podle rozsudku ve věci také samotná výroba přísad obsahujících líh. Žalovaný měl vyložit zákon o spotřebních daních eurokonformním způsobem dle rozsudku ve věci , což v daném případě znamenalo jedinou možnost, a to přiznání osvobození od spotřební daně již k okamžiku výroby lihových aromat. Rozsudek ve věci by na nynější věc měl aplikovat také Nejvyšší správní soud s ohledem na princip incidentní retrospektivy.

Usnesením ze dne 6. 11. 2024, čj. 1 As 75/2023-84, přerušil Nejvyšší správní soud podle § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. řízení o kasační stížnosti a položil Tribunálu předběžné otázky, jejichž podstatou byl soulad podmínek osvobození lihových aromat stanovených českou právní úpravou s unijním právem a výklad pojmu lihu.

Dne 22. 10. 2025 Tribunál vydal rozsudek ve věci T-614/24 (dále jen „rozsudek ve věci “). V něm uvedl, že:

„[směrnice 92/83/EHS]“

V návaznosti na rozsudek Tribunálu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 10. 2025, čj. 1 Afs 75/2023-159, rozhodl o pokračování v řízení a vyzval účastníky řízení, aby se k němu vyjádřili.

Žalovaný uvedl, že plně respektuje závěry Tribunálu. Upozornil ovšem, že otázka určení lihových aromat nebyla jediným důvodem, proč stěžovatelce daň doměřil. Jak v napadeném rozhodnutí, tak v řízení před městským soudem žalovaný upozorňoval na to, že stěžovatelka neprokázala osvobození příslušnými doklady, respektive doklady předložené stěžovatelkou nesplňovaly zákonné náležitosti stanovené v § 6 ve spojení s § 74 a § 75 zákona o spotřebních daních. Zejména neobsahovaly-li prohlášení, že se jedná o líh osvobozený od spotřební daně s odkazem na § 71 uvedeného zákona, nelze osvobození těmto výrobkům přiznat.

Žalovaný rovněž upozornil na blížící se konec prekluzivní lhůty. Vydání nového rozsudku či správního rozhodnutí, jestliže by Nejvyšší správní soud některé z nich zrušil, se mu jevilo jako téměř nemožné.

Stěžovatelka se s rozsudkem Tribunálu ztotožnila a zopakovala, že podstatný je účel určení lihových aromat, nikoli jejich skutečné užití. Proto osvobození nelze již ničím omezit či podmínit. Ustanovení § 6 a § 75 zákona o spotřebních daních neupravují podmínky pro osvobození vybraných výrobků od spotřební daně, nýbrž upravují způsob prokázání oprávněného nabytí takových výrobků. Doklad o osvobození je primárně určen pro uživatele či odběratele výrobků k prokázání oprávněnosti jejich nabytí. Prokazování oprávněného nabytí výrobků však není předmětem sporu v případě stěžovatelky, která je jejich výrobcem. Názor žalovaného by byl v rozporu s jednoznačným výkladem čl. 27 odst. 1 směrnice 92/83/EHS Tribunálem.

Také novela zákona o spotřebních daních, která reagovala na rozsudek ve věci , vypustila formální požadavky kladené na prokázání oprávněného nabytí lihu. Bylo by tak nyní osvobození aromatům nepřiznat. S určitou mírou nadsázky lze podle stěžovatelky spatřovat paralelu s názorem Soudního dvora v kontextu daně z přidané hodnoty, podle něhož správce daně nemůže vyžadovat splnění formálních podmínek, které jdou nad rozsah věcných hmotněprávních podmínek, a z tohoto důvodu odepřít nárok na odpočet daně osobě povinné k dani (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 9. 2016, , C-516/14, bod 42). Případně podle něhož nárok na odpočet nemůže být vyloučen čistě z důvodu chybné identifikace zboží v daňovém skladu, jsou-li naplněny materiální podmínky rozhodné pro vznik nároku a dokumenty poskytnuté osobou povinnou k dani umožňují daňové správě identifikovat skutečný předmět a účel plnění (usnesení Soudního dvora ze dne 13. 12. 2018, C-491/18). K části vyjádření žalovaného týkající se barviv stěžovatelka podotkla, že osvobození lihu v nich nebylo předmětem správní žaloby ani kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.