Vydání 3/2011

(...) Soud se předně neztotožnil s námitkou žalobce stran nicotnosti napadeného rozhodnutí. Ve shodě s názorem žalovaného má soud za to, že desetidenní lhůta k rozhodnutí o odmítnutí registrace, zakotvená v § 8 odst. 2 zákona o sdružování občanů, je lhůtou toliko pořádkovou. Zákon o sdružování občanů nestanoví, že po uplynutí této lhůty již nelze vydat rozhodnutí o odmítnutí registrace, s marným uplynutím této lhůty nespojuje fikci vydání pozitivního rozhodnutí o registraci příslušného sdružení ani fikci vzniku sdružení, jak je tomu podle § 8 odst. 5 téhož zákona v případě marného uplynutí čtyřicetidenní lhůty pro doručení rozhodnutí o odmítnutí registrace zmocněnci přípravného výboru. S uplynutím lhůt stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí lze spojovat pouze ty důsledky, které s touto právní skutečností spojuje příslušný zákon. Mezi stranami není sporu o tom, že čtyřicetidenní lhůta zakotvená v § 8 odst. 5 zákona o sdružování občanů, s jejímž marným uplynutím jedině zákon bez dalšího spojuje vznik sdružení, nebyla v projednávané věci překročena (jak žalobce sám konstatoval v podané žalobě, napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 19. 11. 2008).

Jestliže žalovaný v projednávané věci rozhodnutí o odmítnutí registrace sdružení vydal až po uplynutí lhůty 10 dnů ode dne zahájení řízení (řízení bylo zahájeno dne 20. 10. 2008), došlo sice k překročení (pořádkové) lhůty stanovené v § 8 odst. 2 zákona o sdružování občanů pro vydání takového rozhodnutí, tato skutečnost však žalovanému nebránila v tom, aby o odmítnutí registrace sdružení rozhodl později. Není tedy pravdou, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno bez zákonného podkladu, jak namítl žalobce, a že by bylo z tohoto důvodu nicotné.

Opodstatněnou shledal soud námitku brojící proti tomu, že žalovaný na základě posouzení zvoleného názvu sdružení dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o sdružení, které sleduje dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony, tj. o sdružení nedovolené ve smyslu § 4 písm. b) zákona o sdružování občanů. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí konstatoval, že název předmětného sdružení (Rozhodčí soud při EACCL) splňuje požadavky stanovené v § 6 odst. 4 zákona o sdružování občanů, zároveň však dospěl k závěru, že zvolený název sdružení nevylučuje možnost záměny s jinými subjekty, přičemž poukázal na to, že pod týmž názvem byla dne 28. 1. 2005 provedena registrace jiného občanského sdružení, které nyní existuje pod názvem Arbitrážní soud České republiky, o. s. Užití názvu Rozhodčí soud při EACCL proto žalovaný považuje za zjevně klamavé, matoucí a jsoucí v rozporu s principem právní jistoty s tím, že otázku volby názvu a jeho výsledné podoby vyjádřené ve stanovách lze dle jeho názoru podřadit též pod pojem „způsob“ tak, jak jej má na mysli § 4 písm. b) zákona o sdružování občanů. S tímto názorem žalovaného však soud nesouhlasí.

Slovním spojením „způsoby, kterými občanské sdružení sleduje dosahování svých cílů“ užitým v § 4 písm. b) zákona o sdružování občanů, je nutno rozumět nikoli samotný název sdružení, ale určení prostředků a cest, které sdružení hodlá využívat k dosahování jím vytčených cílů. Ze samotného názvu předmětného sdružení nelze činit žádné závěry o cílech sdružení či o tom, jakými způsoby sdružení hodlá těchto cílů dosahovat (shodně viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, čj. 9 Ca 259/2004 – 33). Otázku klamavosti zvoleného názvu sdružení z důvodu jeho zaměnitelnosti s názvem jiné právnické osoby měl žalovaný řešit výlučně v režimu § 6 odst. 4 zákona o sdružování občanů, které obsahuje speciální úpravu týkající se této problematiky, a to ve spojení s § 7 odst. 2 téhož zákona. Podle posledně zmíněného ustanovení zákona o sdružování občanů žalovaný mohl do 5 dnů od doručení návrhu na registraci upozornit přípravný výbor sdružení na to, že návrh nemá náležitosti podle § 6 odst. 2 (písm. a)) a odst. 4 citovaného zákona, protože zvolený název sdružení se výrazně neliší od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky s tím, že dokud tyto vady nebudou odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno. Žalovaný však takto nepostupoval, přípisem ze dne 12. 11. 2008 vyrozuměl žalobce tom, že řízení o registraci občanského sdružení Rozhodčí soud při EACCL bylo dle § 7 odst. 3 zákona o sdružování občanů zahájeno (doručením bezvadného návrhu) dne 20. 10. 2008 a bezvadnost návrhu na registraci předmětného sdružení po formální stránce následně deklaroval i v napadeném rozhodnutí.

Protože z důvodu popsaných shora není možné akceptovat názor žalovaného, že samotnou volbu názvu sdružení lze podřadit pod pojem „způsoby, kterými občanské sdružení sleduje dosahování svých cílů“ ve smyslu § 4 písm. b) zákona o sdružování občanů, nemohl soud přisvědčit ani závěru správního orgánu, že předmětné sdružení vzhledem ke zvolenému názvu sleduje dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony, a že se tedy jedná o sdružení nedovolené.

Za dostatečný důvod pro odmítnutí registrace předmětného občanského sdružení podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o sdružování občanů, který obstojí sám o sobě, však soud považuje zjištění žalovaného o neslučitelnosti cíle tohoto sdružení deklarovaného v § 1 odst. 2 jeho stanov, který spočívá v rozhodování majetkových sporů podle zákona o rozhodčím řízení, se zákonem o rozhodčím řízení. Z dikce § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím jednoznačně vyplývá, že rozhodovat majetkové spory podle tohoto zákona je oprávněn pouze jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud, přičemž stálé rozhodčí soudy mohou být v souladu s § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zřízeny pouze na základě (zvláštního) zákona. Je tudíž nepřípustné, aby o majetkových sporech podle zákona o rozhodčím řízení rozhodovalo občanské sdružení vzniklé v režimu zákona o sdružování občanů, neboť tento typ právnické osoby není rozhodcem – fyzickou osobou ve smyslu § 4 zákona o rozhodčím řízení ani stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona. Soud plně přisvědčuje názoru žalovaného, že poskytování rozhodčích služeb jinými subjekty než těmi, které k této činnosti výslovně opravňuje zákon o rozhodčím řízení, tj. v daném případě občanským sdružením, nepřichází v úvahu. Proklamaci obsaženou ve stanovách, podle níž Rozhodčí soud při EACCL není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, žalovaný vzhledem k výše uvedenému právem vyhodnotil jako nadbytečnou a neopodstatněnou, když zákon o rozhodčím řízení neumožňuje, aby o majetkových sporech rozhodovaly jiné než stálé rozhodčí soudy. Jinými slovy řečeno, institut jakýchsi „nestálých rozhodčích soudů“, které by souběžně existovaly vedle stálých rozhodčích soudů zřízených na základě zvláštního zákona a které by rovněž byly oprávněny rozhodovat majetkové spory, tento zákon nezná a nepřipouští.

Za zcela mylné považuje soud žalobní tvrzení, podle něhož žalovanému nepřísluší hodnotit, zda je občanské sdružení Rozhodčí soud při EACCL oprávněno rozhodovat (majetkové) spory a zda tato činnost není v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení, či podávat analýzu o tom, jakým způsobem tento zákon umožňuje vykonávat rozhodcovskou činnost. Žalovaný je v průběhu registračního řízení oprávněn a povinen posuzovat to, zda cílem sdružení, které má být dle návrhu zaregistrováno, není „jinak porušovat ústavu a zákony“ (§ 4 písm. a) zákona o sdružování občanů) a zda se nejedná o sdružení, které „sleduje dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony“ (§ 4 písm. b) téhož zákona). Rozhodování majetkových sporů podle zákona o rozhodčím řízení je obecně vzato přípustnou činností upravenou obecně závazným právním předpisem. Rozhodčí soud při EACCL však hodlal dosáhnout deklarovaného cíle spočívajícího ve výkonu této činnosti způsobem jsoucím v rozporu se zákone, a sice tím, že by tuto činnost vykonával jako občanské sdružení, což je dle zákona o rozhodčím řízení nepřípustné. Žalovaný proto právem dospěl k závěru, že z předložených stanov sdružení vyplývá, že se jedná o sdružení nedovolené ve smyslu § 4 písm. b) zákona o sdružování občanů, a registraci takového sdružení v souladu s § 8 odst. 1 písm. c) téhož zákona odmítl. Soud pouze na okraj podotýká, že v úvahu by současně přicházela i kvalifikace nedovolenosti předmětného sdružení podle § 4 písm. a) zákona o sdružování občanů, neboť deklarovaným cílem sdružení (rozhodováním majetkových sporů) je porušovat zákon o rozhodčím řízení.

Soud závěrem uvádí, že opodstatněný závěr žalovaného o nedovolenosti sdružení, vyplývající ze zjištění o neslučitelnosti deklarovaného cíle sdružení se zákonem o rozhodčím řízení, je sám o sobě dostatečným důvodem pro odmítnutí registrace daného sdružení. Jinými slovy řečeno, tento důvod obstojí nezávisle na tom, zda další důvody, které žalovaného vedly k odmítnutí registrace daného sdružení, shledal soud opodstatněnými, či nikoliv.